Osobní blog Facunda

- Facundo začal psát svůj osobní blog v roce 2010. Od té doby do něj sepisuje své smyšlené příběhy. Nicméně jde o témata, která se mu honí hlavou. Zde jsou překlady některých z těchto příběhů...

Nespavost

Zoufale mě hledala inspirace, ale já vypil další dva panáky a tím skončilo hledání Morfea (Bůh spánku) před domem, vedle smuteční bílé vrby. Neslyší. Jediný, kdo tu chtěl zanechat stopu je vulgárnost, která je zkažená jako nic jiného. Šeptá mi své temné věci a rozzlobí se, protože slyší sténání těch dvou vedle smuteční bílé vrby. To značí, že dnešní večer bude směšný. Směšný a temný…Čekal jsem od ní „Malbec“ (druh vína), ale dostal jsem Fernet.



Otec

Je tak úžasné, že tě mám. Vzpomenu si na tebe, a okamžitě ti zavolám, abych ucítil objetí, které je stejné jako vždy...Skutečné. Tvoje ruce, jsou jako ruce Matky Boží, otiskly se na má záda aby mě povzbudily, abych šel vpřed, a na mou hruď, aby mi pomohli. Jak krásné je dívat se do tvých očí, a vidět ten oheň, který nehasne a hrdě se směje s plynutím času. Černá dáma před tebe předstoupila. Přišla si pro tebe, vytrvalá a svůdná, a ty který sis vybral blondýnku a dokázal jsi uchvátit i kámen, jsi ji sevřel. Říká že odejdeš, kdy budeš chtít...
Je skvělé, že ti můžu poděkovat v jazyce dospělého muže a dívat se ti přímo do očí. Žádná slova. Jak jsi mě to učil. Jak jsi to chtěl. Jaké mám rodiče! Tvoje odpovědi byli vždy moudré. Ale musel jsi vyrůst, aby jsi jim porozuměl... Je dobré si o nich teď promluvit. A děkuju ti. Dívám se ti přímo do tváře, jako muž muži. Díky za všechno tati.



Matilde

Dobře, takže…ruka, která se vtiskla do mého srdce je ta tvoje. Otiskla „Zůstaň tady…“, „Neodneseš…“ svůj obraz v mé duši spolu s jedinečným odstínem tvého hlasu. Za tvůj upřímný úsměv. Za to, že jsi mě vzala do svého krásného imaginárního světa, když ten můj začínal být strašný…Za to, že jsi proměnila mou noční můru v „Squid Rice…“ Muselo tě to stát tolik slz…!
Snažím se vrátit ti každý úsměv, každou péči, každý náznak pozornosti, každou vteřinu tvého života. Ale to, co jsi mi dala, je tak cenné, že se vzdávám. S velkou láskou Matky se to nedá srovnávat. …Lvice, Vítězka…silná, vytrvalá, měkká, srdečná, spravedlivá…tvá práce byla tak skvělá. Bůh všechno vidí…Jsi přesně tím, o čem Pán snil, že uvidí v Matce…Musí si tě vzít za vzor, aby v nebi nemuseli věšet cedulku „Na prodej“. To jsi celá ty, má drahá mámo. Jak se to řekne…Oidipovský komplex?...tak ať je obrovský. „Neřešitelný“ komplex. Nepopiratelný. Vždy ti budu vděčný za takovou úctu, pochopení, touhu, péči, trpělivost…To všechno jsi ty, mami. A to je právě to, co lze vyjádřit slovy. Hloubka matčina pohledu, když se dívá s láskou, je rozkošná. Ten pohled znám nazpaměť. Je spálen ohněm v mé duši, v mém srdci, v mém životě. Milovat tě neunaví, mami…On mi to všechno připomíná. A mnohem víc…!! Děkuji, mami, že jsi vždy pozorná…Chtěl bych tě pevněji obejmout, ale jen tak, aby tě nebolela záda.



Sólo na piano

Poodešel jsem, abych si ohřál vodu na maté. Jediný tón upoutal mou pozornost. Jediný. Krátký. A pak stejný tón. Tentokrát dlouhý, aniž by sundal prst z klávesy. A tón zůstal v tomto vibratu. A takto třikrát. To není možné… Tiše jsem vstoupil do místnosti. A viděl jsem ho. Tak neomezený v jeho hledání…soustředěný. Najednou se otočil. Dívá se na mě. Čas plyne…spiklenecky se usmíváme, ne dlouho..Pohledem mi říká: „Neřeknu, že jsi plakal, a ty neřekneš, že jsem odhalil tajemství piana.“ Pomalu přikývnu. Pak mi něco říká směsí nepálštiny a mongolštiny, která vždy končí požadovaným slovem a pomáhá mi to pochopit (Mpademinziá la vendebenela Piano!) A já říkám, že mu blahopřeji…že jsem ještě nikoho na celém světě neslyšel takhle hrát na klavír. Že jsem táááák šťastný..A teď musí jí spát, aby na svůj objev nezapomněl. Vezmu ho do postele. Zpívá mi notu „Doooooooong“. A usne. Udělal si poznámku správné klávesy…Pamatuje si ji…



Život je krásný

Popisovat jednoduché je snadné…Jednou, když jsem se odněkud vracel autem se svým otcem, slyšel jsem v rádiu písničku. Nikdy jsme neposlouchali rádio. Požádal jsem ho, aby ho zapnul, a jakmile to udělal, vyšlo z něj sólo. Bylo mi třináct let. Když přišlo to sólo, okouzlen, zeptal jsem se táty, co to bylo za nástroj. „Saxofon“. Řekl mi. Stanu se saxofonistou, pomyslel jsem si. O dva roky později jsem se rozhodl, že budu hercem. Po nějaké době mi bylo řečeno, že kvůli tomu, co se mi stalo, nebudu moc mít děti…A pak uběhlo mnoho let. Mnoho let. Dvacet pět let je dlouhá doba v každém životě.
Nedávno se jedno z mých dětí objevilo v divadle těsně před představením, když jsem se rozcvičoval na saxofon. Úplně první altsaxofon. Ten, který mě vždy provázel. Rozehrál jsem tohle sólo z této skvělé písně., mohl jsem tuto profesi klidně opustit už dnes. Ruka, která to píše, patří ženě, kterou jsem si vybral pro tento a všechny budoucí životy.



Duše

Někdy. Zřídka. Jen občas. V polospánku přelétávám každou událost, která se během mého života stala a stane. Čtu všechno. Udělal jsem správnou věc, když jsem zanechal svého práva komentovat. Být dostatečně zralý k příjímání náklonnosti s láskou a výčitkami, s velkorysostí a respektem je neklamným znamením, že se cesta stala přinejmenším zajímavou.
Za svůj život jsem z téměř padesáti pochodů zažil všechno. Ne vše. Cokoliv. Absolutní štěstí, absolutní hrůzu, vše pohlcující strach, hlubokou radost. Hrůzu a zděšení, zdrcující rozhořčení, hlubokou lásku, bezmeznou a věčnou. Díval jsem se do očí těm, které jsem miloval, a těm, které miluji. Mýlím se jako každý jiný a někdy se mýlím tak, že jsem sám překvapen. Jako bych schválně udělal velkou chybu. Ale to proto, že toho dělám hodně…A líbí se mi to. Jako bych trval na tom, podívat se, jestli je tam…námět k zamyšlení. Dobře… Dnes se vidím jako otec, bratr, syn, manžel. Vidím, že škrtám malá přání, jsou uložena v duši, jsou tak malinká, ale při splnění se mimo mé tělo nafouknou jako hlavní plachta největší fregaty. A mám z toho dobrý pocit. Kolik dalších problémů je před námi. Jak úžasný je život, když žijete každou vteřinu celou svou duší..každým koutkem své duše. Do konce. Amen!