- Facundo začal psát svůj osobní blog v roce 2010. Od té doby do něj sepisuje své smyšlené příběhy. Nicméně jde o témata, která se mu honí hlavou. Zde jsou překlady některých z těchto příběhů...

Nespavost

Zoufale mě hledala inspirace, ale já vypil další dva panáky a tím skončilo hledání Morfea (Bůh spánku) před domem, vedle smuteční bílé vrby. Neslyší. Jediný, kdo tu chtěl zanechat stopu je vulgárnost, která je zkažená jako nic jiného. Šeptá mi své temné věci a rozzlobí se, protože slyší sténání těch dvou vedle smuteční bílé vrby. To značí, že dnešní večer bude směšný. Směšný a temný…Čekal jsem od ní „Malbec“ (druh vína), ale dostal jsem Fernet.

Otec

Je tak úžasné, že tě mám. Vzpomenu si na tebe, a okamžitě ti zavolám, abych ucítil objetí, které je stejné jako vždy...Skutečné. Tvoje ruce, jsou jako ruce Matky Boží, otiskly se na má záda aby mě povzbudily, abych šel vpřed, a na mou hruď, aby mi pomohli. Jak krásné je dívat se do tvých očí, a vidět ten oheň, který nehasne a hrdě se směje s plynutím času. Černá dáma před tebe předstoupila. Přišla si pro tebe, vytrvalá a svůdná, a ty který sis vybral blondýnku a dokázal jsi uchvátit i kámen, jsi ji sevřel. Říká že odejdeš, kdy budeš chtít...
Je skvělé, že ti můžu poděkovat v jazyce dospělého muže a dívat se ti přímo do očí. Žádná slova. Jak jsi mě to učil. Jak jsi to chtěl. Jaké mám rodiče! Tvoje odpovědi byli vždy moudré. Ale musel jsi vyrůst, aby jsi jim porozuměl... Je dobré si o nich teď promluvit. A děkuju ti. Dívám se ti přímo do tváře, jako muž muži. Díky za všechno tati.

Matilde

Dobře, takže…ruka, která se vtiskla do mého srdce je ta tvoje. Otiskla „Zůstaň tady…“, „Neodneseš…“ svůj obraz v mé duši spolu s jedinečným odstínem tvého hlasu. Za tvůj upřímný úsměv. Za to, že jsi mě vzala do svého krásného imaginárního světa, když ten můj začínal být strašný…Za to, že jsi proměnila mou noční můru v „Squid Rice…“ Muselo tě to stát tolik slz…!
Snažím se vrátit ti každý úsměv, každou péči, každý náznak pozornosti, každou vteřinu tvého života. Ale to, co jsi mi dala, je tak cenné, že se vzdávám. S velkou láskou Matky se to nedá srovnávat. …Lvice, Vítězka…silná, vytrvalá, měkká, srdečná, spravedlivá…tvá práce byla tak skvělá. Bůh všechno vidí…Jsi přesně tím, o čem Pán snil, že uvidí v Matce…Musí si tě vzít za vzor, aby v nebi nemuseli věšet cedulku „Na prodej“. To jsi celá ty, má drahá mámo. Jak se to řekne…Oidipovský komplex?...tak ať je obrovský. „Neřešitelný“ komplex. Nepopiratelný. Vždy ti budu vděčný za takovou úctu, pochopení, touhu, péči, trpělivost…To všechno jsi ty, mami. A to je právě to, co lze vyjádřit slovy. Hloubka matčina pohledu, když se dívá s láskou, je rozkošná. Ten pohled znám nazpaměť. Je spálen ohněm v mé duši, v mém srdci, v mém životě. Milovat tě neunaví, mami…On mi to všechno připomíná. A mnohem víc…!! Děkuji, mami, že jsi vždy pozorná…Chtěl bych tě pevněji obejmout, ale jen tak, aby tě nebolela záda.

Sólo na piano

Poodešel jsem, abych si ohřál vodu na maté. Jediný tón upoutal mou pozornost. Jediný. Krátký. A pak stejný tón. Tentokrát dlouhý, aniž by sundal prst z klávesy. A tón zůstal v tomto vibratu. A takto třikrát. To není možné… Tiše jsem vstoupil do místnosti. A viděl jsem ho. Tak neomezený v jeho hledání…soustředěný. Najednou se otočil. Dívá se na mě. Čas plyne…spiklenecky se usmíváme, ne dlouho..Pohledem mi říká: „Neřeknu, že jsi plakal, a ty neřekneš, že jsem odhalil tajemství piana.“ Pomalu přikývnu. Pak mi něco říká směsí nepálštiny a mongolštiny, která vždy končí požadovaným slovem a pomáhá mi to pochopit (Mpademinziá la vendebenela Piano!) A já říkám, že mu blahopřeji…že jsem ještě nikoho na celém světě neslyšel takhle hrát na klavír. Že jsem táááák šťastný..A teď musí jí spát, aby na svůj objev nezapomněl. Vezmu ho do postele. Zpívá mi notu „Doooooooong“. A usne. Udělal si poznámku správné klávesy…Pamatuje si ji…

Život je krásný

Popisovat jednoduché je snadné…Jednou, když jsem se odněkud vracel autem se svým otcem, slyšel jsem v rádiu písničku. Nikdy jsme neposlouchali rádio. Požádal jsem ho, aby ho zapnul, a jakmile to udělal, vyšlo z něj sólo. Bylo mi třináct let. Když přišlo to sólo, okouzlen, zeptal jsem se táty, co to bylo za nástroj. „Saxofon“. Řekl mi. Stanu se saxofonistou, pomyslel jsem si. O dva roky později jsem se rozhodl, že budu hercem. Po nějaké době mi bylo řečeno, že kvůli tomu, co se mi stalo, nebudu moc mít děti…A pak uběhlo mnoho let. Mnoho let. Dvacet pět let je dlouhá doba v každém životě.
Nedávno se jedno z mých dětí objevilo v divadle těsně před představením, když jsem se rozcvičoval na saxofon. Úplně první altsaxofon. Ten, který mě vždy provázel. Rozehrál jsem tohle sólo z této skvělé písně., mohl jsem tuto profesi klidně opustit už dnes. Ruka, která to píše, patří ženě, kterou jsem si vybral pro tento a všechny budoucí životy.

Duše

Někdy. Zřídka. Jen občas. V polospánku přelétávám každou událost, která se během mého života stala a stane. Čtu všechno. Udělal jsem správnou věc, když jsem zanechal svého práva komentovat. Být dostatečně zralý k příjímání náklonnosti s láskou a výčitkami, s velkorysostí a respektem je neklamným znamením, že se cesta stala přinejmenším zajímavou.
Za svůj život jsem z téměř padesáti pochodů zažil všechno. Ne vše. Cokoliv. Absolutní štěstí, absolutní hrůzu, vše pohlcující strach, hlubokou radost. Hrůzu a zděšení, zdrcující rozhořčení, hlubokou lásku, bezmeznou a věčnou. Díval jsem se do očí těm, které jsem miloval, a těm, které miluji. Mýlím se jako každý jiný a někdy se mýlím tak, že jsem sám překvapen. Jako bych schválně udělal velkou chybu. Ale to proto, že toho dělám hodně…A líbí se mi to. Jako bych trval na tom, podívat se, jestli je tam…námět k zamyšlení. Dobře… Dnes se vidím jako otec, bratr, syn, manžel. Vidím, že škrtám malá přání, jsou uložena v duši, jsou tak malinká, ale při splnění se mimo mé tělo nafouknou jako hlavní plachta největší fregaty. A mám z toho dobrý pocit. Kolik dalších problémů je před námi. Jak úžasný je život, když žijete každou vteřinu celou svou duší..každým koutkem své duše. Do konce. Amen!

Noc přehání

Jsou vzpomínky, které jsou dokonalé…lze se na ně dívat jako na skvělé filmy od začátku do konce…Nezapomenutelné. Námitky jsou nepřijatelné. A jsou ty další, hrozné, s ostřím, na ty na které chceš zapomenout, zanechávající jizvu na duši, jako guma v inkoustu v mém sešitu, když jsem byl dítě. Nebo už když jsme velcí, ale nenaučili jsme se s tím poprat. Existuje fantazie a realita, splněné sny, překonaná očekávání, dosažené cítě, vágní a nedosažitelné, další jsou skutečné. Žádné nedokončené záležitosti (nevyřízené účty.)
Po tolika minutách vás překvapí klid vašeho pohledu. V jednu chvíli je tak klidný, že musíte začít mrkat, aby jste se probudili. Jako znalec tolika nocí, jako je tato, si naliju maté, které je vždy teplé, když ho uvařím. Množí se jména, data, smích, pláč. Pohledy jako by zamrzly v čase. Nejsou víc než tři. Smích. Povzdech. Stížnosti. Sténání. Žalostné výkřiky, bolest, strach, potěšení…Tichý pláč. Mlčení. Úmrtí. Narození…Kresby. Včera všechno pro dnešek, a tolik pro zítřek…vše najednou…Zvuk deště na střeše. A teď…A právě v tuto chvíli. Nyní. Ano. Ano…jsem naživu. Vzpomínám, přemýšlím, děkuji, usmívám se. Samozřejmě. Nespím. Stává se vám to?
Znovu se usměju a napiju se teplého maté. Smažu co jsem napsal a začnu znovu.

Longinus

Venku je nesnesitelné vedro. Nefunguje klimatizace. Ale ve farních místnostech je trochu chladno. Hluk ventilátoru je nepříjemný, skoro jako venkovní teplo. Knihovna zabírá téměř celou zeď. Existují knihy ze všech dob na nejrůznější témata. Mají něco společného, ale to ví jen Padre Virgillio. Zbytek je jen dřevo a jednoduché zdobení, skoro úplně tmavé, bez pilin. Stůl posetý poznámkami a šesti fotografiemi obrazů. A kresbami. A Padre Virgillio si fotografie prohlíží. Vzhlédne k jedné. Ohlédne se na další.
Před šesti lety a šesti měsíci byl Virgillio jmenován knězem tohoto farního kostela a dělá naprosto normální obchod. Je dobrým pastýřem svého stáda, nemá žádná tajemství. Jde o to, že je příliš chytrý. Jeho IQ je na rekordní úrovni, o které všichni víme. Vatikán dává zvláštní pověření některým ze svých kněží po celém světě. Vždy ti, kteří odpovídají tomu, co se po nich žádá. Virgillio – Astronom, filozof a psychiatr. A kněz. Před čtyřmi lety dostal spoustu četby, což ho přivedlo k bádání, ve kterém nerozuměl vůbec ničemu, ale které ho naprosto uchvátilo. V každé volné minutě se vrhá do této studie. Na tyto fotografie, obrazy a kresby. Je jako tvář, která se opakuje. Podobná, téměř přesná. A jsou tam data, která se tam zdají být.

Každý anděl má jméno

V noci se to stává věrohodnějším/pravděpodobnějším…Poslouchej ticho!
Když se dnes ráno probudíš, nedívej se do zdi. Když se podíváš pozorně, uvidíš mě, hned vedle sebe. Já jsem ten, kdo ti jemně foukal na čelo. Ne, ne, ne! Nezavrhuj svou první myšlenku…Ano!!! Jsem to já…! Ano…!! Přestaň obviňovat vítr, když se mámě ráno rozcuchá ofina. Není to vítr! Jsi tak sladký, že se skrýváš před zjevným tak snadno, tak jako si to myslíš o mě. Jsem nejčistší. Běhám s větrem a spím ve své posteli, jako bych předtím nemohl. Objímám tě, tak jak chci. A směju se, když kýcháš. Směju se tak hlasitě, že Pampa přijde a podívá se na mě, ale ty si myslíš, že se dívá do zdi. Najednou na mě myslíš a já se zastavím na posteli přímo před tebou. Podívej se!!!! A najednou se usměješ… a já skáču po celé posteli vzrušením. Neplač tajně v koupelně. Jsem celou dobu po tvém boku. Nikdy neodcházím. Vždy tě držím za ruku, za tu, kterou trochu mačkáš. Nikdy jsem ji nenechal jít. Vidíš? Řeknu ti tajemství…všechno bude v pořádku… Říkají mi jiskřivý, teplé světlo…Je tam takový mír…! Už znám jeho jméno! Je to jednoduché a navíc tajné. Ale vrátím se, až budu chtít. Pořád se vracím a vracím. Jako tuto noc…podívej se blíže!!

Svět

Do tohoto světa jsem se dostal na krátkou dobu. Ani ne na dlouho, ani na krátko vzhledem k času, v tomto světě se čas neměří. Není na to čas. Tenhle svět…svět je duší, která opustila tělo. Samozřejmě, že to není v nebi. Je to přímo tady, ale je to těžké vysvětlit…Není to dimenze, není to kontinuum, není to nic takového. Nelze to vysvětlit kvantovými koncepty, dokonce ani vírou v žádné náboženství. Je skrytý před našimi zraky, před našimi znalostmi, před našimi možnostmi. Vymyká se našemu chápání. Uniká naší logice…I když vzorec je jednoduchý.
Před pár dny, když jsem jedl, jsem pozoroval slimáka. A ptal jsem se sám sebe, proč tato bytost nemůže pochopit tak jednoduché věci jako „přestaň jíst“, „Jez dál“, „Plaz se kupředu“. Stejně tak nemůžeme porozumět světu, tomu kam míří duše, když opouští tělo. To je mimo naše chápání. Jak mentálně říct slimákovi, aby se plazil dál vpřed. Faktem je, že jsem laskavě požádal o povolení vstoupit na chvíli do toho světa, kam odcházejí duše.
Použil jsem stejný vzorec, abych se dostal na toto místo. Přijal jsem to, že to není v mé úrovni vnímání a schopností. A dlouho jsem trval na tom, abych upozornil na to, co moje oči a moje lidské vnímání nevidí. Tiše jsem si myslel, že se chci dostat na toto místo, jak by se ten slimák, kterého jsem sledoval při jídle, zastavil a chtěl, abych ho odnesl ze stolu na zem. A aby toho dosáhl, prostě si to přál. Ale představte si, že ho najednou opravdu dám na zem. Štěstí a překvapení slimáka by byli neobvyklé, ale já bych si toho nevšiml…Jeho jazyk a vnímání nejsou úplně v mé úrovni, ani v mých možnostech.
Abychom mohli pokračovat, musíme vědět, že jsme strašně omezení. Mnohem víc, než si myslíme. Mnohem víc. Nekonečně víc. Slovo „možnost“ je pro nás příliš velké. Je to jako měřit maximální rychlost slimáka v kilometrech za sekundu. Takhle. Takhle je to legrační.
Je zvláštní, že mě dostalo to, co neumím pojmenovat. Jako bych byl slimák. Ale požádal jsem, aby mě neodnesli na zem, ale na místo, kam odcházejí duše, když opouštějí tělo.
Nejjednodušší by bylo říct, že jsem snil. V tu samou chvíli jsem snadno skončil na tomto místě…Existuje. Všechno je tam dobré. Opravdu dobré. Nejde o to, že si to uvědomujeme, jde jen o to, že máte pocit naprosté spokojenosti. Myslím, že to může být proto, že máme bolesti zad, hlavy, úzkost, podráždění…všechno je to o těle. A tělo je pozadu…adrenalin, endorfiny, hormony, bla, bla, bla…Vzpomínky, emoce, slzy a smích, pocit horkého nebo studeného motoru, staré nebo nové auto, opotřebované nebo vytrénované tělo…hodiny, které prošly od narození v tomto těle…tam je vše v jiné podobě. Neexistuje žádná forma. A neexistuje žádné tělo, které by se mohlo vytvořit. Žádná mysl. Žádné srdce. Duše nepotřebuje velké úsilí, aby se usadila v těle. Také se ho nesnaží opustit. Vše je v pořádku. Tam, v tom světě, který v nás přebývá, ale uniká našim nejvyšším schopnostem.
Každý den se vyprávějí příběhy o zprávách, zázracích, jevech. Ve skutečnosti, v nejhlubších hloubkách prastarého a nejčistšího ze všech našich znalostí, známe na to všechno odpověď. O těchto věcech se nemluví a nepřemýšlí. Ale tyto odpovědi jsou v nás.
Známe je všechny. Začali jste přemýšlet? Udělejte to to nyní, zatímco budete číst. Pokud se je pokusíte vidět, možná je poznáte, ale nebudete si je představovat. Když je zkusíte nakreslit, nepůjde vám to…haha, není to geniální? Pozdravte je, mají to rádi. Nadále nás milují a jejich úroveň porozumění je nyní znásobena nekonečnem. Neuvidíte je. Ale víte, že tady jsou… A usmíváte se.

Jsem idiot s nedopalkem

Před pár lety jsem přestal kouřit. Bylo to pro mě těžké, stejně jako pro téměř každého, kdo s tím skončí. Víte, pokud začnete znovu kouřit, bude pro vás dvakrát tak těžké přestat. Je to možné? Už dávno jsem si přísahal, že s tím nebudu znovu začínat, a vyslechl jsem si všechny ty hlouposti: "Balený tabák, je dobrou alternativou."
Je to stejná špína, jen v jiném formátu...s filtrem, bez filtru, více či méně...tím, že kouříš míň bla, bla, bla. Kdysi jsem se dostal do pasti "ručního balení". Pro ty z nás, kdo se narodili v éře závodních vozů Marlboro, chraplavého Dona Johnsona z "Miami Vice", kouřícího Luccky strike ve svém bílém Ferarri se sloganem "follow the scent of Lucky". Éry velkého dobrodruha "Camel", který kouří pokaždé, když chce vyřešit nějaký problém s lodí nebo s letadlem! Na obalech jsme četli "Kouření škodí zdraví". Dnes tam čteme "Kouření zabíjí" (může zabíjet), a tím se alespoň rozšiřují nekuřácké zóny...
Kouření je špína sama o sobě. A opustit ho je blaženost!! Kouření, a ty to víš, je mučení .. a ty kouříš ..!! Všichni, kdo kouříme, to víme a přestaneme až do další cigarety, která bude vždy ta poslední. Mnozí z nás by už neměli kouřit. Jak mě rozčiluje závislost na tabáku!! Mám tolik vůle v tolika věcech!! Sebekritiku a dětinské výmluvy na vážné nemoci. Mně, více než komukoli jinému, by to mělo být jasné. Se třemi dětmi a ženou mých snů, mám velké štěstí, že jsem toho tolik přežil. Mám šťastný život!! Jaká nutnost!! Vědět, že já, který tolik sportuje a mám to rád, který si tolik váží zdravého životního stylu, KOUŘÍM!!! Dvě nebo tři krabičky denně. Dvě nebo tři - říkáš??!! Znovu! Šest? "Nekouřím" - říkám ignorantsky. Kdybych mohl věci změnit...zatím je to ostudné. "Je to pro mě těžké". Mám vztek...

Sagarmatha

Nemohla to být lepší volba než Nepál, a zvláště ne lepší volba než tato cesta, na kterou jsem se vydal spolu s kampaní „Daruj krev, zachráníš životy“. Tady, zdá se, bylo vše vytvořeno, aby to pomohlo vnitřnímu hledání. Každý sem přijede za něčím jiným, obklopí vás nevyhnutelné kouzlo a cesta s tisíciletými schody vytesanými do kamene, vám nedovolí zabloudit. Zvou vás k pochopení toho nejjednoduššího. Všechno je tu majestátní. Řeky, mosty, stromy, skromné domy, hory…všechno. Ne, rozhodně nemohlo být lepší volby než region Khumbu. Park Sagarmatha. Tady se nachází Chomolungma. My tomu říkáte Everest.

Zprávy Měsíci

Mohu se ptát sám sebe…“Koho to zajímá?...“Ale byl bych naštvaný, kdybych se o takový okamžik nepodělil…Nikdy bych si nedokázal představit, že by mi moje žena dala takovou dceru…Drží mě za ruku a dívá se do ohně, možná největšího v jejím životě. Často doma rozděláváme oheň. Jsme velcí fanoušci asada (grilování), Měsíce a posezení u ohně, to je vše.

Strach

Horečka. Ne. Hluk…tady…! Hluk…dlouhý, plný. Nekonečný. Nemůžete zavřít oči, když hluk přichází zevnitř. Vstal jsem a šel jsem do kuchyně. Tam to všechno začalo. Když se blížím ke dveřím, slyším klepání rychlých bosých nohou jednoho z mých dětí v nejvyšším patře. Slyšel jsem to tisíckrát a nepřekvapilo by mě…kdyby to nebyla skutečnost, že mé děti nebudou tuto noc doma. Ale nebojím se…vím že žiju ve světě, kde by mě některé věci neměly překvapit. Ale, když vstoupím do kuchyně, náhle ztuhnu bez hnutí. Bez pohybu, Ztuhnu strachem, náhlou hrůzou. V měkkém tichu, díky čemuž je to ještě děsivější. Ano. Je tady…zase…okamžitě se podívám dolů, abych se jí nepodíval do očí…Naivně jsem si myslel, že jsem ji nechal podvedenou daleko za sebou. Naivně jsem si myslel, že jsem v bezpečí. Posměšně se na mě dívá, já se na ní stále nedívám, ale vím, že je tady. Ptám se sám sebe, jestli se nade mnou slituje…jsem naivní. Nevidím, jak se zvedá. Uštěpačná. Najednou slyším v hlavě hluk. Zavřu oči a někde hluboko uvnitř slyším cvaknutí. Otevřu oči, připraven dostat ránu. Nikdo. Odešla…Znovu ke mně přišla. Nedá se vidět, ale znovu a znovu mi probleskuje hlavou.

Mary

Krásná žena…hodná žena. Dokonalý úsměv. Stejně jako její smích. Stejně jako její jasný a upřímný pohled a její spolehlivé, upřímné objetí. Upřímná oddanost. Její věrnost. Všechno. Nechodí kolem a dělá všechno báječně, aby byl tento den, nejlepším dnem našeho života. Nikdy jsem neměl tak úžasně smyslnou a vášnivou ženu. V noci krásnou, a ideální nevěstu po ránu, se stejnou tváří. Je anděl a zvíře. Její rty, žíznivé, smyslné a v noci vlhké. Jsou ráno měkké jako chmýří na čele našich miminek. Její klidný, nevinný a sebevědomý pohled. V noci ho nevidím, netroufám si…Vzduch je příjemný, když ho dýchá. Porušuje všechny standarty, podle kterých byla žena stvořena. Volně přes ně překračuje, vesele se směje, nevěnuje tomu pozornost. Všem dává stejnou energii, jakou dává svým dětem. Dej bůh, ať jsou děti po tobě, královno…A ačkoliv to slavíš každý den… Krásný den, ženo.

Vzpomínka na dunu

Postavami jsme já a můj táta. Tento příběh se odehrává za větrného a velmi osamělého odpoledne na odlehlé pláži. On a já. Sami. Sedíme sami v náklaďáku před nádherně vysokou dunou. Není to nebezpečné, pokud se k ní přiblížíte správně: Rovně, aniž byste udělali smyk a převrátili kamion na bok a zbytek necháte na gravitaci. Nic z toho. Postavíte se rovně, motor bude nadšený a vy s vědomím, že pneumatiky mají správnou hmotnost. A konec konců ten vedle mě je můj SuperLev veterán tisíce bitev, kterému už nějakou dobu chybí zatřást jeho triky…
Před několika lety si zlomil záda a zjistili, že má v páteři neoperovatelnou osteoporózu. A dnes chodí bez hole a pokračuje s učením na univerzitě…no, protože je lev…Mnohokrát se chystal zemřít. Mnohokrát je opravdu mnoho. Mnoho. A letos mu bylo osmdesát a vzali mu řidičák. Člověk to chápe, aby nebyl rizikem pro ostatní, reflexy atd…Víc nezvládne…a s tím co měl rád…!
A teď jsme tady, před dunou. Tiše. Za volantem je on. Jeli jsme spolu na projížďku a s využitím technické zastávky jsem ho nechal řídit. I když se mu to líbí, nikdy v písku nejezdil. V jeho době neexistovala žádná soukromá terénní auta. Zpočátku mi to bylo nepříjemné. Jde o to, že nikdy neudělal nic proti pravidlům, a už vůbec ne mimo zákon. Bylo to tak na deset sekund. Deset sekund času, kdy nevíte, kdy život skončí; to je hodně. Dozvěděli jsme se, že nevíte, kdy je konec. Každý to ví doma. Tam to opravdu víme.
Po těch deseti nepříjemných věčných sekundách se všechno neustále smálo, fotilo se. On řídil s úsměvem dítěte, který se zdál nezapomenutelný. Ano, jsme tady. Před dunou. Tiše. Najednou pomalu zamumlá jako zlobivý kluk nejzábavnější věc celého odpoledne. „Můžu to udělat?“ Myslí tím, jestli dokáže zaútočit na nádherně vysokou dunu a postavit se s náklaďákem nahoru. Vážně zastavte tu dunu, co?! Říkám mu, co si myslím. Říkám mu toto: „Ano. Myslím.“ Je mu osmdesát let a ví, že s těmi operacemi zad a jeho stavem kostí, kdyby se něco pokazilo, tak jsme v troubě. Žádá mě, abych si to pečlivě promyslel. Nakonec říká: „Pokud se převrhneme, mohli bysme se zranit.“ Já: „Je mi 43. Rozhoduji se sám. Jdeme na to.“ On: „Je mi 80. Když to dáme do klobouku…neřeknu to.“ Já: „Pokud mi dáš smlouvu, která říká, že v osmdesáti skončím před dunou, a budu smíchy umírat se svým synem, hned teď to podepíšu.“ Podívá se na mě. Podíváme se na dunu. Hodně jsme se nasmáli. Chápu, že vás to znervózňuje…! To neuděláme. Ne s ním za volantem…Znovu se na mě podívá, v očích plameny. Jaký to šéf, můj starý…Smích je slyšet velmi hlasitě zevnitř kabiny. Vypadá to jako konec dobrého filmu. Tím film končí…

Nepamatuji si, jestli jsme na tu dunu vyjeli nebo ne. No, vlastně si vzpomínám. Pamatuju si hodně!

Nevědomost a smuteční vrba…Panika

Kdybych teď napsal, že jsem medvěd uprostřed Arktidy, věděli byste, že to není o mě. Že je to příběh, příběh o čemkoliv. Ano, ano…ano…Ale je důležité, abych zdůraznil, že se nejedná o mě. Tohle nejsem já. Ne, tohle se mi nestalo. Ani jsem to u nikoho jiného neviděl. Dobře. Před začátkem jsme si to vyjasnili. Takže žádná moje psychoanalýza. Tohle se mi nestalo. Dokonce ani žádnému příteli. Jednoduše, viděl jsem to. Přečíst si tohle, před tím, co bude následovat, je NESMÍRNĚ důležité.
Je to jasné…?
…
….
Dobře. Tady to je.
Ukazuje se, že velmi dobře znám ten zvláštní stav úzkosti. Ne!! Ten ne. Hlubší. Delší!!! Ne!! Delší!!! Delší…Ten!...vidíte…? To je ono. Paranoia. Změny nálady…
Deziluze a sebe přesvědčování druhých o léku, na který ve vteřině zapomenou…drobné rozhovory se zrcátkem v autě za jízdy…Alfa samec, který se volně pohyboval, a teď vychází jen na uzavřená místa, kde nikdo není. To, co dělá všechno v životě krásným, závisí na prostém dechu. Samozřejmě, že to nezávisí na tobě samém. Nebo na čemkoliv, co s tebou souvisí. Má to svůj vlastní život, dech. A neregistruje tě. Špatně pochopená tachykardie. Nezávadná. Nebezpečná. Jste závislí na tom tupém dechu. Přemýšlíte o tom natolik, že sympozium lidí, kterým zbývá jen pár hodin života, by vás ubilo k smrti. Na vteřiny se však dotknete štěstí. Když se dech rozptýlí.
Téměř nikdy se nerozptyluje. Kdyby vám nabídli podepsat se pod chvilkové a matoucí štěstí, které trvá navždy, neváhali byste to udělat. Znám tu nevědomost. Vesmír ohromných duchů. Ti, kteří se usmívají a ti druzí, kteří vydávají srdceryvné tlumené výkřiky přímo u ušního bubínku. Ty výkřiky, které slyšíte jen vy. Ty, o kterých se nemluví.
Ha…
Co se děje…?
Existují klavírní klíče, které nejsou příliš exkluzivní…Dobře. Zdá se, že tento klíč byl vyroben přímo pro vás. Tak jako tak…Klíč.
A ne…nevědomost je malé slovo pro tuto věc. Tohle je něco jiného. Vím to. Vím…Vím.
…
..Ale je to, jak to je, opět ta neurčitá inspirace; Je těžké bojovat s Morpheem a se smuteční vrbou…Já tu vrbu ustřihnu hned v zárodku.
Zítra.
Ne.
Hned teď

Hornero

Číst v těch očích je najednou jednouché…Dovolí to.

Najednou mi dal všechno vědět…Dal mi vědět, že je na konci, čehož si je plně vědom; Přepadl ho tupý strach…

Vidí se ve svých 90 letech…jeho duše je stále nezdolná jako v 15 nebo 18…to se stává každému z nás…ale ne všem je 90 let.

Tento muž dosáhl všeho…má vedle sebe ženu, kterou miluje. Opravdu ji miluje! A je to vzájemné…Dosáhl intenzivní chuti života, intenzivní barvy, intenzivního ticha, intenzivní radosti…intenzivního všeho. A neobyčejné…Dokonce i jednoduché věci byli pro tohoto muže výjimečné..

Má velmi dobrý vkus…vytříbený jako staré víno…Je bystrý jako ten nejskvělejší šachista. Je tvrdohlavý jako dítě.

A jeho představivost mu umožnila rychle počítat, ale výsledek byl skrytý.

Dosažení absolutního štěstí není zadarmo…není ani navždy. Vydrží, dokud vydrží. A největší odměnou je, že vydrží celý život.

Ale jednoho dne život skončí. A dosažení štěstí je záhadou, která dosud nebyla vyřešena. Nikdo nikdy nepřinesl odpověď z druhé strany.

Ten měkký strach je velmi pochopitelný…Jsi sám o sobě hluboko uvnitř velké dítě, které si neustále hraje na schovávanou… A jsi ohromně inteligentní, když si uvědomuješ že skrýše docházejí a volný kámen se blíží. I pro těch pár, kteří jdou za Sluncem, aby je oslnilo…

Věřím, že na reakci na ten tupý strach nezáleží… na tom nezáleží.. Říkám, že ten podzimní strach je malá cena za zaplacení toho, abys žil svobodně, s tolika radostmi a tolika dobrými věcmi…

Neboj se, drahý bratře.. Nikdo není nikdy starý. Nikdo neví, kdy přijde konec. Ale já vám říkám. Zastihne vás šťastné a svobodné. Tak, jak jste žili.

Otevřená voda

Vůbec ne pevný, sebevědomý. Jeden úder za druhým. S každým nádechem a kopnutím téměř slyšíte, jak vaše srdce bije v rytmu. Není nic takového, jako dobrý plavec, víte, to je už gymnastika, která vás provází od začátku. Soustředění nic nestojí.
Najednou udělá úder mimo…tohle nebylo v plánu…! Snaží se získat ten miliontý rytmus, ale menší vlna mu vrazí do ucha vodu, což neočekával. Vše se změní ve velmi náhlou, neudržitelně špatnou náladu. Moře, které vypadalo jako olejová skvrna, do níž se opírá západ slunce, se mění v divokou nepochopitelnou vlnu, s větrem z každé strany a nebe se uzavírá do naprosté černé. Nepomáhá ani měsíc, zakrytý hustou zimní plachtou mraků, které se hlasitě smějí, ale bez blýskající se blesků, aby neosvětlovali…Voda zchladne a najednou se objeví hrůza…není tak snadné plavat…ne…poblíž není žádná bójka, nic, čeho by se dalo držet. Jen únava a hrůza z vědomí, že jsme tyto obavy už nechali za sebou… Jasné…
Nechali jsme je vzadu…
Ani vteřina není ztracena. Zůstaňte nad vodou a počítejte do deseti. Dalších deset…nyní až do sta. Pomaleji…A pak ten klid…
Na zbytku už nezáleží. Jen držte hlavu nad vodou. Budeme plavat později. Zdálo se, že se to už nikdy nebude opakovat, kdy to bylo naposledy? Před…včera!
Následuje smích…upřímný.
A zítra si na nic z toho nevzpomeneme. A znovu budeme plavat s tím mimořádným sebevědomým úderem.

Ten okamžik

Když tělo potřebuje nakrmit, projeví se to jako hlad, chutí k jídlu…Pokud potřebuje hydratovat…žízní. Odpočinek…spánkem. Hrát…touha. A tak dále…Pocity, které se v životě opakují tisíckrát. Jako klíče, které odemykají a zamykají. Existuje ale jeden, který tělo využije jen jednou. Když pochopíš, že nadešel čas zemřít…
Něco tak složitého, jako je lidská bytost, by takový Instant nenechalo náhodě... A projeví se to. Samozřejmě, tento okamžik je tak intimní, že nastane, až když už s nikým nebudete mluvit... je to tajemství života. Jak to skončí... Největší pocit míru... Jistota vědomí, že ti, kteří zůstanou, se budou mít dobře... Najednou ta velká moudrost... čistá, ohromující... naprostý klid. Naprostá zbožnost.. Hluboká láska.. Pochopení celku.. Věčnost, radost a čistota, která se pohybuje..
Tohle je poslední chvíle... intimní a to všechno s tím spojené. Je to tak, jak žiješ.

Oh ano, běžet z nějakého důvodu

Právě začal běhat.
Jako by ho nikdo neviděl. Blázen... Už z dálky je vidět, že nedokáže ani jasně myslet. Prochází přímo kolem dvojice, která se líbá tak vášnivě, že si nevšimne nebezpečí, které se kolem nich právě prohnalo. S každým lapáním po dechu uvolňuje trochu paniky, jako by chtěl přestat, ale je toho tolik, že by mohl takhle lapat až do konce svého času a pořád se bát.
Jen to pochopit...
Kdo by si to pomyslel! Pochopil...
Rozuměl tomu bez jakékoli námahy.
Někdy se to stane...Je jako Leonardo se svými působivými schopnostmi kreslit, malovat a skicovat neuvěřitelné věci. To se prostě stává...
A začne utíkat... Historie tohle neříká... Jisté ale je, že Leonardo začal utíkat. Když to pochopil. Stejně jako ona.