Rozhovory

Naše rodina - šťastná rodina
Co si myslí o Facundovi jeho partnerky?
Nové těhotenství - je zázrak a požehnání (Rozhovor s Mariou)
Hudba mi dává větší potěšení – odlišné od hraní (2000)
Líbí se mi probouzet vášeň (2001)
Láska na celý život existuje (Caracas 2002)
Medzi dvomi debutantkami
"Jedine China bude mať tú česť vyberať mená" (Pronto 4.6. 2009)
Hľadač duší (Duben 2008)
Byť miláčikom je práca (8.10. 2009)
Jsou věci které za to stojí
Být otcem je nekonečná radost
Promiňte mi děti ale už musím chodit do práce
Čo by Facundo robil, keby bol...
"Každý chce byť miláčikom (18.10. 2010)
"Napriek všetkému (20.10. 2010)
Lipne na živote (Clarin 2001)
Jeho úsměv (Viva+ 2011)
"Založil som si rodinu o akej som vždy sníval (Hola, 2011)
"Nechci být hercem úzkého kruhu
Chcete-li to z celého srdce, jakýkoliv sen se může stát realitou. Mým snem byl zpěv. (2014)
„Oženil jsem se s bohyní a mám 3 skvělé děti“ (2015)
Rozhovor v Paraguayi (2015)
Rozhovor v rádiu Javorai (2015)
Rozhovor v rádiu MDZ 105,5 (2015)
Jsem herec celý svůj život, ale moje odměna je hudba (Pronto, 2015)
Na další návštěvu určitě nebudu čekat dalších 15 let! (Izrael, 2015)
Rozhovor pro ruské fanoušky (2015)
Ještě mi nenabízejí role padouchů! (Rusko, 2015)
Rozhovor pro rádio PCH (Rusko, 2015)
Pokud se něco pokazí, nemůžete plakat (Espectaculos, 2016)
Facundo Arana - soukromý herec (Gente, 2016)
Terapie Abadi (Clarin, 2016)
Nebojím se teď říct, že můj život je dokonalý (Para Ti, 2016)
Chtěl jsem být hercem, saxofonistou a dobrodruhem (La Nacion, 2016)
Random (2016)
Mám rád lidi, kteří se umí rozhodnout (2016)
Everest vám může nakopat zadek (2016)
Cítím příjemnou slávu (2016)
Žít tak, že to až bolí a nikomu přitom neublížit (2016)
Oplakal jsem otce něžně (2017)
Rozhovor pro rádio Horas 168 (2017)
Měli bychom proplakat všechny slzy, neprolité slzy nás oslabují a smích, který zadržujeme nás oslabuje také (La Nacion,2017)




Naše rodina - šťastná rodina

Co tě dělá nejvíc spokojeným, když nepracuješ?

Moje dcera

Ty si ji dělal kolébku?

Ano, z dobrého dřeva. Pomohl mi můj strýc. Není to zrovna umělecké dílo, ale dodržel jsem svoje slovo

Chtěl by jsi druhé dítě?

Chci si nejdřív užít první. A velmi, velmi, velmi si ho také užívám.

Plníš si své otcovské povinnosti? Měníš plenky,koupeš ji?

To dělá každý správný otec. Ano já dělám všechno a opravdu dobrovolně

A co plenky nejsou ti protivné?

To jsou hlouposti prošlého věku. Užívám si každou sekundu. Slovy to nejde vyjádřit. Jsem šťastný.Naše rodina-šťastná rodina. Je to báječné jsme s Mariou strašně šťastní, vkládáme do naší rodiny všechno.

A když India vyroste? A bude dělat věci co se ti nebudou líbit?

To není problém, já ji dovedu k tomu aby to změnila

Proč se říká že s Mariou údajně nežijete spolu?

Lidé toho namluví, je to pouhý blábol. Bydlíme tu ještě předtím než se narodila India. Všechno šlo hrozně rychle.

V telenovelách si hlavní hrdina který je spojen s realitou?

Ano po struktuře tahle telenovela (Vidas Robadas) není podobná které jsem dělal dříve. Za prvé tohle není příběh o dvou zamilovaných a jiných lidech kteří se jim míchají do života. Tohle je jiné

Tady máš hlavní roli. Má to vliv na tvoje ego?

Ne, potom co mi řekli příběh to potěší hercovo vědomí







Co si myslí o Facundovi jeho partnerky?

Romina Jan (Chiquititas 1997-1998)

On je velkodušný partner, moc dobrý člověk a to se zobrazuje i v jeho způsobu práce. On je sice oslabený ale spokojený. Co se týká polibků...mě se nepoštěstilo! Byl to dětský seriál. Jeho políbit bylo sice lehké ale naivní.....ale líbá moc dobře. Musím to znovu zkusit!

Nancy Duplaa (099,Central 2002, Padre Coraje 2004)

Facundo je moc náladový. On je jako houba a ke všem členům skupiny se chová stejně, to se týká práce. Mezi námi je velká chemie. My si rozumíme jako kamarád a kamarádka. Jak líbá? On skvěle ví jak líbat, aby to bylo v daný moment a aby se to zdálo vášnivé. A je romantický!

Gianella Neyra (Yago,pasion morena 2001)

Facu- jeden z nejlepších velkodušných lidí, s kterými mě bavilo pracovat. je přítel a skutečný člověk. Jak líbá? Jeho polibky jsou takové jako on: moc štědré, vášnivé, aby jim lidé věřili, ale ne tolik aby zneklidnili partnerku.

Natalia Oreiro (Muněca Brava 1999, Sos Mi Vida 2006)

Facu-PARTNER. Poznali jsem se v roce 1994 a už mi byl navždy blízký. Je herec který líbá nejlépe ze všech. Ale bohužel ne tolik semnou. Mohla jsem se o tom přesvědčit ve všech jeho telenovelách. V SMV byl ještě milejší a vstřícnější. Časem jsme dosáhli dokonce více diskrétních vztahů, nejen v práci.



Nové těhotenství - je zázrak a požehnání (Rozhovor s Mariou)


S kým bude India, když začneš pracovat?

Vím že mi bude chybět, ale musíte se naučit organizovat sami sebe. Pomáhá mi „Mimi“ paní, která semnou pracuje už dlouho, a nyní se stará o moji dceru. A samozřejmě je tu také moje matka ona je super babička.

Jak Vás změnilo mateřství?

To vyžaduje obrat, s rozhodnutím stát se matkou musíte pochopit že od tohoto okamžiku se mění priority. Vždycky jsem měla ráda děti, mám 12 synovců a miluju je. Myslím, když se stanete matkou, učíte se překonávat chaos, který se objeví jakmile jste starší. Začínáte chápat, že pouze úsměv Vašeho dítěte ve vás může probudit tak krásné pocity. A první slovo které dcera řekne ve Vás může probudit šílenou lásku.

Jaká jste máma?

Chci být nejlepší máma na světě. I naopak chci, aby moje děti byli společenské, usmívající se na všechny. Ráda si hraji s dcerou, učit jí komunikovat, sledovat její reakce. Miluju chvíle když se India probudí obejmu ji a dám ji první láhev.

Indii hýčkáte nejvíc nebo jsou v domě dvě ženy-královny?

V mém domě jsou všichni členové rodiny hýčkání. Všichni tři jsou obklopeni štěstím, láskou a náklonností.

10. května bude Indii rok, jak budete slavit?

Nemáme žádné plány nic určitého, prostě budeme se těšit se svou rodinou, přáteli a příbuznými. Bude to venku na čerstvém vzduchu a bude tam pobíhat mých 12 synovců (směje se).

Kromě narozenin Indii máte další důvod k oslavě. Jak jsi přijala zprávu že jsi podruhé těhotná?

Jsme naprosto šťastní, i když opatrně čekáme až uplynou 3 měsíce. Tohle nové těhotenství je požehnání, zázrak. Teď jsem ve třetím měsíci, vše probíhá velmi dobře a jsme šťastní.

Nakonec všechno dopadlo tak jak řekl Facundo, „že dítě které jste ztratila před několika měsíci se ¨neztratilo¨ jen udělalo cestu tam a zpět…

Ano, je zpátky. Proto je to zázrak.

Jaké bylo první těhotenství?

Skvělé, jen jsem byla trochu nemocná v prvním týdnu.Ale pak ten pocit byl velmi dobrý, a já pracovala až do šesti měsíců. Hlavní byl požitek ze svého břicha, a cítit spojení s dítětem.
Snažila jsem se jíst zdravé potraviny, ale všechno jsem povolila. Neodmítala jsem shodit 13 kg.

Hovoříme-li o vztahu s Facundem přiznala jsi že: Náš svazek, to je výsledek dvou lidí kteří se potřebují navzájem. Takže ty řídíš Vaši lásku?

Bylo to kouzelné setkání dvou duší, mám pocit že jsme se vytvořili pro sebe že on- muž mého života, spolu s ním jsem založila rodinu o které jsem snila. Facu- úžasný otec a partner. Člověk který pomáhá v nouzi. S Facundem jsme šťastní, i když máme požitek z jednoduchých věcí které nás sjednocují. Milujeme každou sekundu, ceníme si objetí a jsme naladění na stejnou vlnu. Magii kterou cítím poblíž milovaného člověka, nejde vysvětlit.

Jaké je vztah Facunda s dcerou?

Facu- Skvělý otec, líbí se mu být poblíž, krmit ji, měnit ji plenky ( on to dělal ještě dřív než já) (směje se), dívat se jak roste, být informován o všem. On není z těch kteří se vrátí z práce a jen se zeptají jaký byl den. Rád je s ní, ne proto protože musí ale on ji prostě miluje. Snil o otcovství, a teď se mu sen splnil. Já jako žena obdivuji jeho vztah s Indií, plný lásky a oddanosti.

Jakou má dcera povahu?

India se nejen vzbudí v dobré náladě, ona je taková celý den. Šťastné, usmívající se dítě. Tak to vždycky bylo! Navenek je podobná na nás na oba, snaží se dělat první kroky ale samozřejmě padá. Myslím že za tři měsíce už bude chodit, jen stále ještě neřekla „mami“ ale nemám strach. Vidím jak ke mně natahuje svoje ruce, a ten pocit lásky mi stačí.

Máte rodinu, o které jste snila, ideální partnera k tomu ještě báječného otce, jste šťastná?

Ano, je to tak jak se cítím. My s Facu máme požitek z rodinného života, všechno nové, každý den se učíme něco. Když máte partnerství a přátelství je všechno snazší a veselejší. Jsem šťastná s mým partnerem, který mi pomáhá takže se cítím nejšťastnější ženou na světě.

Jste žena která věří na věčnou lásku?

Ano, určitě. Věřím že je možné setkat se s mužem, kterého budete milovat zbytek svého života, v tomto ohledu jsem velmi romantická.

A vy jste také z těch co věří na manželství?

Věřím v spřízněnou duši a lásku k životu, ale manželství- nevěsta v šatech to není o čem jsem snila. To nikdy nebyl můj cíl.

Vy by jste se nechtěla vdát za otce svých dětí?

Podepsat papír pro mě není důležité, není zárukou štěstí. Skutečné spojení- to je místo kde chcete být spolu a mít kouzelný každý den.

Existují ještě nějaké nesplněné sny?

Dnes je to můj život, který se stal skutečností a já si přeji aby to tak zůstalo.





Líbí se mi probouzet vášeň (2001)

Hrdina, milenec, herec, saxofonista ochotně stojící tváří v tvář výzvám, které pro něj připravila společnost Telefe, když se stal hlavním protagonistou v telenovele Yago, pasion Morena. Tyto protínající se zapletené linie, se v určitém okamžiku historie rozluští. Vzhledem k tomu kolik propletených uzlů je v nové telenovele Yago, pasion Morena, hlavní hrdinové zjišťují, že láska může propuknout jen mrknutím oka. Při natáčení první série, filmový štáb během 15 dnů obsadil přírodní scenérii Iguazu Falls a Misii Selva, kde se seznámili s místními obyvateli, aby se předešlo nehodám, kde nebezpečí hrozí hlavně kvůli jedovatým tvorům.

Tato postava mi umožňuje snít o krásných věcech, protože tato role je velmi odlišná od všech ostatních, které jsem hrál předtím. My herci, cítíme velmi důležitou vnitřní výzvu, když nám předloží projekt takové úrovně.

Kolik epizod se bude natáčet v džungli?

Nevím přesně, ale dost, potom bude příběh pokračovat ve městě. Chtěl bych říct, že místní obyvatelé se účastnili jako kompars, a kdykoli jsme mohli počítat s podporou sekretariátu cestovního ruchu v Misijích, která nám poskytla všechno co jsme potřebovali.

Jak by jste popsal svou postavu?

Yago - člověk který zoufale hledá své kořeny. Za tímto účelem jde z džungle do Buenos Aires. Především chci říci, že jsem cítil absolutní podporu režiséra Jorge Palazza, báječný člověk, který dokonce odložil vlastní líbánky, aby mohl kontrolovat naší práci během natáčení.

Vždycky jste říkal, že příroda vás láká. Jak jste se cítil v Misii Selva?

Úžasně! Byl jsem fascinován místem, kde jsem pracoval, a mohu potvrdit, že jsem se podílel na úžasném experimentu.

Cítíte se jako Tarzan v džungli?

Yago není Tarzan. Je to místní obyvatel, prostý člověk. Ale i přes svou jednoduchost se hodně hádá s Morenou.

Co jste se od přírody naučil?

Ve skutečnosti, moje pozornost byla věnována hlavně ji. Neznal jsem Selvu! Byl jsem překvapen kolik lidí jsem tam viděl od policie a z armády. Dávali na nás pozor a varovali nás, že až se budeme přesouvat z jednoho místa na druhé, mohli by jsme potkat Yarara nebo nějakého jiného hrozného hada, které mu se říká "Pět minut", když vás uštkne jste po smrtí.

Jak je váš vztah ke Gianelle Neyra?

Jsem si jistý, že je mezi námi chemie, která je od samého počátku velmi důležitá, a což také přispělo k dobrému začátku. Na druhou stranu cítím se uvolněně, protože mi každý den říká, že je šťastná, a kromě toho je velmi příjemná ke všem hercům a ke štábu. Jsme všichni velmi nervózní, ale to je přirozené, protože si uvědomujeme že pracujeme na maximum. Nic neděláme průměrně.

Jaký je váš vztah k fanouškům?

Považuji se za odpovědnou osobu, přátelskou, která se snaží starat o veřejnost těmi nejlepšími schopnostmi. Když jsem požádán o autogram, neodmítnu. Rád lidi doprovázím, obejmu je a poděkuji jim za jejich velkorysost kterou ke mě cítí.

Takže sláva vás nedrží pod tlakem?

Absolutně ne! Nechci žít pod tlakem, jenom kvůli tomu že se objevuji v televizi. Naopak je mi potěšením v ní vystupovat.

Co považujete za profesi ve vašem životě?

Je jich mnoho. Modlím se, aby se mi podařilo udržet stejné nadšení, jako to dnešní, a aby ho bylo dost na celý život.

Jste šťastný člověk?

Navzdory tomu, že jsem mladý, vím jaké to je trpět a cítit se špatně. Takže si nemůžu stěžovat. Mám jen slova vděčnosti k Bohu.



Láska na celý život existuje (Caracas 2002)

Pri stole v bare Callau y Juncal sa snaží vypadať ako obyčajný zákazník. Jeho prítomnosť sa však rozhodne nedá prehliadnuť. Meter osemdesiatpäť, starostlivo rozcuchané vlasy a modré oči priťahujú každého, kto prejde okolo. Na každý pozdrav odpovedá s takým nadšením, akoby bol herec začiatočník, ktorý sa potrebuje zapáčiť. Potmehúcky požmurkáva na dievčatá. Napriek tomu, že ma uisťuje, že nie je žiadny idol, počúvať ho je ako počuť všetky postavy, ktoré stvárnil. Jeho odpovede sú akousi zmesou citátov z jeho postáv – je vidno, že na ňom zanechali stopy.

Skončili pre teba tvoje lásky tak ako v telenovelách?

Tak by som sa na to nepozeral. Mám rád lásku vo všetkých jej podobách. Niekedy to môže byť romantická večera pri sviečkach a inokedy búrlivá diskusia , ktorá končí veľkým udobrením. To všetko sa mi páči. Myslím, že láska nikdy nekončí, ale naopak sa v nás rodí, rastie a silnie.

A ako to robíš, aby tvoja láska silnela?

Láska musí silnieť sama od seba, nie je niečo, čo by si človek mohol rozkázať. Jednoducho existuje.

Existuje teda na celý život?

Ešte nie som dosť starý na to, aby som mohol odpovedať. Ale videl som lásku na celý život u svojich prarodičov. Spoznali sa v pätnástich a zostali spolu.

Prinútil ťa úspech zmeniť zvyky?

U mňa išlo všetko krok za krokom. Nebolo to tak, že som jedného krásneho dňa vyšiel na ulicu a všetci ma poznali. Hrám už od roku 1987 a môj úspech sa dostavil až neskôr, takže pokojne idem do kina, nakupovať a na prechádzku mestom. Prinajhoršom sa mi môže stať, že mi na ulici niekto povie, že sa mu nepáči, čo robím. A nevadí mi to. Práve naopak, je to akýsi barometer u môjho publika. Ale väčšina ľudí ma prichádza len tak pozdraviť a môžem ťa uistiť, že neexistuje nič príjemnejšieho.

Nikdy si nemal pocit, že ti sláva stúpa do hlavy?

Nie. Pokiaľ nestúpa do hlavy lekárom, ktorí zachraňujú životy, prečo by mala mne? Kvôli tomu, ako na mňa ľudia reagujú? Našťastie mám publikum všetkých vekových kategórií, ktoré moju prácu hodnotia rôznym spôsobom. Muži ma priateľsky poklepú po pleci, mladé dievčatá požiadajú o autogram, alebo urobia nejakú zábavnú scénku a staršie panie poprosia o autogram pre svoje netere. Jedna dievčina sa dokonca prevesila cez okno môjho auta a prešla takto niekoľko metrov bez toho, že by som si to všimol. Ale to mi pripadá fakt už trochu prehnané. (smiech)

Už päť rokov žiješ s Isabel Macedo. Nevyvolávajú ti podobné príhody dôvod na žiarlivostné scény?

Ľudia z môjho oklia dobre vedia, ako to v tejto brandži chodí. Myslím, že sú profesie, kde majú ženy väčší dôvod na žiarlivosť, než herci. Pre ženu musí byť nepríjemné, keď má za manžela gynekológa.

Túžia tvoje obdivovateľky v skutočnosti po autogramoch alebo po tebe?

Dávam im autogramy. Keď ma požiadajú o pusinku, pobozkám ich a tým to tiež končí. Všetci dobre vieme, že je to hranica, ktorá oddeľuje realitu od fikcie. A mám to úplne vybavené.

Má strach z krásnych partneriek?

Asi by ste nepovedali, že niekto tak slávny, pekný a talentovaný ako je Facundo Arana, by sa mohol báť postaviť tvárou v tvár krásnej žene. Ale je to tak. Keď sa dozvedel, že má hrať Yaga, syna džungle, bol na jednej strane nadšený, ale na druhej strane tiež plný obáv zo spolupráce s Gianellou Neyro: “Zo začiatku som sa jej trošku bál, (priznáva) pretože som mal prvý krát spolupracovať s cudzincom, kde platia iné nároky na hereckú disciplínu. Navyše som si nebol istý, či spolu budeme vychádzať. Vedel som o nej len to, že je známou peruánskou herečkou a natočila nesmierne populárne telenovely Slnečnice pre Luciu a Maria Rosa.“ Nakoniec sa Facundove obavy ukázali ako neopodstatnené. „Akonáhle som Gianellu spoznal, pochopil som, že je to herečka a osobnosť naozaj kúzelná. Spolupracovalo sa nám veľmi dobre.“





Medzi domi debutantkami

Čas očakávaní. Muž s jasným pohľadom začal odpočítavanie, ktoré vyvrcholí v máji, keď jeho dcéra uzrie svetlo sveta. Raz povedal: „Je to najdlhších 9 mesiacov v mojom živote, ale zároveň aj najrýchlejších, plných emócií.“ Odvtedy si stráži mlčanie, rozhodol sa nehovoriť o svojej priateľke ani o príchode svojho dieťaťa a tak sa Facundo kolíše medzi trpezlivosťou (v máji mu Maria porodí prvé dieťa), premenami ( v apríli sa navždy rozlúči s Richardom Romo, jeho hrdinom v Chamtivosti) a príjemným vlnobitím ( v pondelok začína premiéra Ukradnutých životov, telenovely, kde hrajú herci ako Soledad Silviera, Jorge Marrale a v hlavnej úlohe debutuje Monica Antonopulos).

Prečo si opustil divadlo?

Nedarí sa mi robiť dobre dve veci naraz. Mám veľa práce a tiež ma to veľmi unaví. Predtým, ako som začínal som to vedel a preto sa herci po troch mesiacoch budú meniť. Teraz sa Martinovi Seefeldovi darí, čo je pocta. Dúfam, že uvidím toto predstavenie aj po piatich rokoch, nie preto, že hovorí o chamtivosti ale preto, že je to ohromná herecká výzva. Richard Roma, tvoj hrdina v Chamtivosti, má charakter bezohľadného a perverzného muža. Úloha tak odlišná od tých dobrých mladíkov, ktorých obyčajne hráš.

Bola to veľká skúška?

Skúška samého seba, to je !vždy! Skúšať seba, to znamená objavovať nové cesty, obchodené ma nudia. Rád hľadám nové výzvy, podstupujem riziká. Ak nie sú, nemám sa na čo zamerať.

Tvoje obľúbené druhy športu sú tiež riskantné...

Parašutizmus je riskantný, ak nemáš záložný padák. Milujem horolezectvo, ale som vždy uviazaný. Prechádzky na ulici sú nebezpečnejšie. A ja mám rád šport...

Nie risk?

Príťažlivý risk – áno, ale nie taký, ktorý vedie k fyzickej alebo duševnej ujme. Nehrám hru na skúšku: „Pozrite sa, či som zranený?“. Inak by som bol masochista.

Vyhľadávaš tiež osobné výzvy?

V súkromí si to natoľko neuvedomujem, nechcem tárať a neracionalizovať svoje pocity.

S Bautistom, tvojim hrdinom vo Vidas Robadas, ste obaja extrémisti (pre neho je to práca, pre teba hoby). Je tiež osamelým mužom. A čo ty?

On zostal sám preto, čo sa mu prihodilo, nebola to jeho voľba. V mojom živote som natoľko osamelý ako všetci.

Sú ľudia, ktorí neznášajú samotu.

Niektorí ľudia znášajú samotu lepšie ako iní, ale všetci sme samotári, ale len niektorí vedia ako s tým žiť.

Je to tvoj prípad?

Nie, ale ak si mám vybrať, uprednostním nebyť sám. Som spoločenský typ a som rád s tými, ktorí ma obklopujú a s kým mi je dobre.

Je to veľa ľudí?

V tejto chvíli – všetci.

Aký je váš vzťah k práci? Ste workoholik?

Baví ma to, ale organizujem si čas, nehovorím o práci mimo nej. Keď surfujem, snažím sa sústrediť na najlepšie vlny. Keby to bolo inak, že by ma to prestalo baviť, viac by som to nerobil.

Chodíš na terapie?

Nie.

Nie si o tom presvedčený?

Neverím v terapiu na celý život. Ale to, čo ti pomôže ísť vpred - je dobré. Keď padáš a potrebuješ niekoho, kto ti pomôže k rovnováhe.

Údery osudu ťa ničia alebo robia silnejším?

Ak je to dobré pre osobný vzrast, tak to stojí za to. Pri každom poklese som sa stal silnejším. Po čase sa ukáže, že mám iný pohľad na veci minulé.

Pohybuješ sa v krutom svete. Čo ty, človek s ušľachtilými hodnotami, robíš pre to, aby si prežil?

Existujú skvelí ľudia a ja sa stretávam s týmto skromným percentom výnimočných ľudí. Nekladiem si otázku, čo robím, aby som prežil, skôr rozmýšľam, čo robia ľudia, ktorí nemajú žiadne hodnoty, talent a vzdelanie, ktorí jazdia na BMW a pozerajú sa na teba akoby hovoriac: „ Dokázal som to.“ „Nevidíš, že si iba blbec v BMW?“ To je presne to, čím dokázali byť. To sa deje nielen v show-biznise ale aj v živote.

Vyhýbaš sa rutine?

Áno, unikám jej. Som človek málo naklonený rutine. Každopádne, nič z toho, pred čím unikám, neškodí súčasnému životu, nikoho so sebou neťahám.

Vráťme sa k práci. S Nataliou Oreiro ste tvorili bezkonkurenčnú dvojicu. Cítiš tú istú chémiu pri Monice Antonópulos?

Monica je úžasná, dokonalá kombinácia, je tak krásna, že to bolí a ktokoľvek môže prísť o rozum pri pohľade na ňu. Okrem toho je príjemné s ňou pracovať. Dúfam, že existuje mágia. Ja som ju videl.

V tejto dobe sa nachádzaš medzi debutmi. Mónica debutuje v hlavnej úlohe a Maria je prvý krát tehotná. Prevzal si úlohu oporného človeka?

-V profesionálnej oblasti som rozmýšľal, že sa opora hodí, no ukázalo sa, že ona je jednoducho lietadlo.

A v tvojom živote?

(Úsmev) Hmmm ... snažím sa nehovoriť o mojom súkromnom živote.

Si dôsledný človek?

Povedal by som, že áno...

Sníval si o tom dlho? Chceš sa stať otcom?

Myslím, že rovnako ako všetci muži ...

Čo ťa núti k úsmevu?

Že žijem. S vedomím, že čas je konečný, a s každým ďalším dňom mi zostáva o deň menej. Prežívam intenzívne každý moment, to mi pomáha udržať si rovnováhu, lebo ak by mi zajtra povedali: „Zostávajú ti dva mesiace“ nebudem musieť bežať so sklonenou hlavou, aby som si na pár dní opravil život.





"Jedine China bude mať tú česť vyberať mená" (Protno 4.6. 2009)

Facundo Arana vytiahne mobilný telefón a hrdo ukazuje fotografiu usmievajúcej sa dcérky, ktorá 10. mája dovŕšila 1 rok. Má svetlé vlnité vlásky siahajúce po plecia, tyrkysovo modré oči po ockovi a ružové líčka. Facundo sa veľmi zdráha rozprávať o súkromnom živote, zvlášť keď ide o súhlas s rozhovorom na pôde Fundaleu. Ale aj tak teraz, keď so ženou čakajú dvojičky, neprestáva opakovať, že je najšťastnejším mužom na svete. Pred štyrmi mesiacmi, keď Maria potratila, povedal:“ Toto dieťa prinesie so sebou toľko dobrých vecí, že musí vykonať dvojnásobnú cestu.“ Tieto slová, ktoré sa vtedy mohli zdať iba ako útecha, dnes nadobudli neuveriteľný zmysel.

Znamená to, že mal so sebou priniesť bračeka alebo sestričku?

Myslím, že áno. Nie je to úžasné? Aj ja som bol veľmi príjemne prekvapený touto správou. Vzhľadom k tomu, že sme v rodine ešte dvojičky nemali. Je to Boží zámer. Pretože ak nie, tak čo je to potom? Nemám na to inú odpoveď.

V koľkom mesiaci je Maria?

Je ....tehotná, čaká dvojičky a snažíme sa nehovoriť o tom. Vieš prečo? Pretože o nás často píšu novinári. A my skutočne nechceme aby sa moja a Mariina práca obrátila na toto tehotenstvo. Sme neskutočne šťastní ako rodičia. O niečom som pripravený vám rozprávať ale niečo sa snažím zachovať si iba pre nás, pokiaľ je to možné.

Ale reč je o takých krásnych veciach...

Pravda je taká, že to nechcem rozpaľovať. Predstav si, že sa pripravuje najväčší trik na celom svete, najlepšia vec v mojom živote. A ja čakám a pripravujem sa naň. Keď sa naplní, budem prvý, kto vyjde kričať o tom, ale potom znovu zatvorím dvere. Tak ako sa snažím neukazovať publiku, keď mi je veľmi zle, rovnako si chcem chcem chrániť svoje šťastie. A pravda je, že som najšťastnejší človek na svete.

Cítiš sa dobre v úlohe otca?

Prvé, čo si uvedomíš, keď sa staneš otcom je, že si ním bol odjakživa, narodil si sa pre to. Objavuješ v sebe niečo nové, ale to, čo tam bolo vždy. A to je skvelé.

India už pochopila, že jej mama je znovu tehotná?

Áno, hneď.

Očakáva alebo žiarli?

Nie, je skvelá ako vždy. Práve sa jej naplnil 1 rok a je to Božie stvorenie.

Tvoj otec nemohol prísť na oslavu jej narodenín, lebo bol v nemocnici.

Ale môžem ťa uistiť, že bol najlepší zo všetkých prítomných. Musel sa podrobiť operácii kostnej drene, ale vďaka Bohu je už prepustený a cíti sa dobre.

Tvoja priateľka China Zorrila bola tiež operovaná, hovoril si s ňou?

Áno, hovoril som s ňou. Bolo to skvelé. Povedala mi: „Vzali ma do neba a opäť vrátili sem.“ Veľká žena.

Vieš, že je už pripravená vybrať mená tvojim dvojičkám?

China bude jediná mať tú česť vyberať mená. Navyše som ju požiadal aby boli okúzľujúce. A nie preto, že sa ponúkla, ale preto, že to chcem.

Poďme sa porozprávať o kampani pre Fundaleu.

V skutočnosti je to prvá kampaň, keď sme spolupracovali s lekárňami. A pravda je taká, že mi bolo veľkou cťou. Vždy sme robili solidárne akcie, kde boli pozvané významné a slávne osobnosti, pripravené s peňaženkou. Ale tento raz to boli obyčajní ľudia prichádzajúci do lekárne kúpiť obväz alebo aspirin a darovali 1 peso alebo 50 centavos. A tak centavo k centavu sme vďaka dobrej práci pokladníkov nazbierali 500 000 pesos, ktoré sú pre Fundaleu nevyhnutné.

Ty veľmi veľa pomáhaš, o čom sa málo vie. Čo ťa k tomu motivuje?

Mne sa zdá, že robím to isté, čo všetci, keď idú z práce domov. Ibaže mňa ľudia poznajú. Ale keby som bol iba človekom z ulice, bolo by to rovnaké.

Teraz plánuješ ísť na turné s hrou "Poder se puede" , ktorú napísal Maurício Dayub. Je pravda, že si stanovil podmienku, že každé predstavenie bude mať benefičný účel?

V skutočnosti je to zásada celého štábu, to znamená producentov, ktorí sú zodpovední za všetky náležitosti ohľadom turné, môj zástupca, Fundaleu a iné fondy. Medzi sebou sme si povedali: “Keď už sme sa rozhodli urobiť turné a vynesie nám to dosť peňazí, prečo by sme z nich nedali časť niektorému fondu.“

Máš na mysli ľubovoľný fond mesta, v ktorom budete hrať?

Áno, ale aj Fundaleu, lebo som jeho predstaviteľom. Približne 20 % z ceny lístka pôjde na tieto účely.

Kto hrá spolu s tebou?

Sme iba dvaja. Nicolas Scarpino a ja.

Kedy a kde bude premiéra?

Na začiatku júla na Avellaneda, čo bude jediným miestom v blízkosti Buenos Aires, kde sa predstavenie bude konať. Potom prejdeme po celej krajine. Prečo? Jednoducho tak.

Aký dobrý dôvod!

Chceme urobiť pravý opak toho, čo sa zvyčajne robí. Súvisí to s myšlienkou cestovať po svete ako veľvyslanec Fundaleu, a pretože nebolo možné vykonať cestu kvôli kríze, urobili sme túto malú náhradu. Viac vám vopred nemôžem povedať, ale bude to veľmi dobré.

To je veľmi zvláštny okamih v tvojom živote, však?

Je to neopísateľný neobyčajný moment. Stále mi chodí hlavou slovo neobyčajný. Vždy som sa cítil ako šťastný človek, ale teraz je to smiešne. Som neobyčajne šťastný. Tak veľmi, ako sa mi ani nesnívalo. A necítim sa za to vinným.





Hľadač duší (Duben 2008)

Úspešná a dôsledná kariéra

Vo "Vidas robadas" Facundo Arana predstavuje Bautistu, mladíka, ktorý sa zamiluje do Any (Mónica Antonópulos), fotografka vydatá za Nicolása (Juan Gil Navarro), ktorý pracuje po boku svojho svokra (Jorge Marrale) v najhoršom podnikaní: obchode s ľuďmi. Na druhej strane Bautista (pobúrený touto organizáciou, ktorá zapríčinila smrť jeho priateľa) pomáha Rosario (Soledad Silveyra) nájsť jej stratenú dcéru.

Je to pravda, že si nepodpísal kontrakt skôr, ako ti úplne neprispôsobili príbeh?

Nie je to úplne tak. Kontrakt ešte nemusí byť podpísaný, ale ak si dal slovo, už niet cesty späť. Celý stroj začne pracovať a na podpise nezáleží – je to iba formalita. V decembri sme začali natáčať prvé snímky a kontrakt som podpísal vo februári.

Čítal si scenár?

Povedali mi o čom je príbeh a mne sa veľmi zapáčil. Je to veľký príbeh lásky – bez ktorej dobrej telenovely niet – ale je tam ešte veľa iných námetov. A opäť hlavný hrdina – samotný príbeh. Preto sa každý z hrdinov môže pokladať za hlavného, nezávisle od majetku, ktorým disponuje kanál na to poverený.

Ako Suar prijal tvoj odchod od spološnosti Pol-ka?

Ja v tom nevidím nijaký problém. Odišiel som od Pol-ky, lebo nebolo príbehu, ktorý by som rozpovedal. A čo som ešte nerobil? Nehral som vo večernej telenovele Telefe, ktorá nadväzuje na líniu „Montecristo“. S kým? S Monicou Antonópulos. Takže ideme do toho.

Uvedomuješ si, že musíte konkurovať Tinelli? Čo si o tom myslíš?

Áno, vďaka Bohu, myslím, že sú to dva úplne odlišné programy. Čo si myslím o Tinelli?. Je to úspešný producent a vedúci, super schopný, so všetkými prístrojmi pracuje mnoho rokov na produkte, ktorý je už dokonalý, perfektný, nezničiteľný. Existujú ľudia, ktorý to majú radi, a ľudia, ktorým sa to nemusí páčiť, ale realitou je, že ide o míľník v histórii televízie. Ideme mu oproti. OK. S čím? S fikciou. Vitajte! Chceli by sme dosiahnuť 40 bodov, aby sme mohli potom povedať: Boli sme to my, ktorí sme vás dostali dole...Nie, pravdaže nie. V skutočnosti chceme rozpovedať pekný príbeh, aby ho ľudia chceli vidieť. A dúfame, že pomôže Telefe v sledovanosti, lebo je to predsa len biznis. Je to rizko ísť proti tomuto tanku? Áno, je. Stalo sa tak v 2002 roku, keď sme natáčali 099Central a súperili sme s Tineli na Telefe. A ako sme obišli? Dobre. A ako sme obišli s Padre Coraje? Veľmi dobre.

Na plagáte z tvojej tváre cítiť nádych melanchólie a vidieť smútok v tvojom pohľade. Je to pravda?

Nemám potuchy. A možno pocítiť radosť? Áno. Nemožno sa atať absolútne šťastným, ak niekto nepozná čo je absolútny smútok.

Ako sa ti liezlo v Bariloche?

Bolo to očarujúce. Dávnejšie som vyšiel na Aconcaguu a veľmi som si to užíval. Teraz sme mali prostriedky na to, aby sme natočili predhistóriu môjho hrdinu Bautistu. Kto to je, čím sa zaoberá, kde prežil život a čo sa mu stalo a takto začína telenovela.

Povedz mi niečo o Bautistovi.

Deje sa so mnou niečo veľmi dobré a šialené. Je to môj prvý hrdina, ktorého charakter sa bude formovať postupne s rozvojom v capitolách. Bautista sa bude meniť na hrdinu nevedomky. Preto som sa pokúsil nehrať tipického hrdinu ale obyčajného muža, ktorý sa mení pod vplyvom vonkajších oklností. Urobil som ho neutrálnym.

Vidno, že si nadšený...

Áno ... S Juanom Gil Navarro sme si včera telefonovali a tiež bol nadšený. Nemôžeme sa dočkať momenta, keď budeme hovoriť silné texty a zabijeme jeden druhého. Ešte neviem, či je vo mne dosť hereckého majstrovstva, aby som stojaci oproti Jorge Marrale urobil scénu v ktorej budú lietať iskry.

Dokážeš si predstaviť seba na udeľovaní Oscara?

Nie. Prisahám ti, že ešte nie je na mojom zozname želaní. Ak by sa to prihodilo, bol by to fenomenálny vtip, jeden z darčekov, ktoré hovoria: „Wau, čo sa stalo!“

Máš obavy z toho, čo sa deje s Argentínou?

Som znepokojený dianím vo svete. Zachvíľu budeme namiesto „Bože môj Argentína“ hovoriť „Vďaka Bohu žijem v Argentíne.“ Krajina nenesie vinu za ľudí, ktorí v nej prijímajú rozhodnutia. Nenesie zodpovednosť za nedbanlivosť, nezodpovednosť, ani za to, že ľudia ktorí majú záujem robiť veci dobre a poriadne dostávajú málo uznania. Žijú tu ľudia s veľkým potenciálom, ale problém je v tom, že ich nemá kto usmerniť. Je to tak, ako som povedal, žijeme vo svete, ktorý je......akoby nás uchopili hladných a dohryzených tým, čo sa nám stalo. Spomínaš si, 15 rokov dozadu sa natáčali filmy o tom, čo by sa mohlo stať. Napríklad 1984, „toto sa stane?“ A teraz, aký bol príbeh o chlapcovi, dnešný svet je nekonečne horší.

Si optimista?

Absolútny optimista.

Si ovplyvnený každodennou realitou?

Mám pocit, že ruka, ktorá narobí veľa škody, je stále silnejšia.

Syn advokáta, Jorge Arana Tagle. Jeho matka, Matilde von Berbard, sa zaujíma akupunktúrou. Facundo si veľmi váži svoju rodinu. Stará sa o svoje sestry “Patsy”, Paula a Agustina a ich príbuzných, s ktorými, ako priznáva, má nádherné vzťahy.

Na koho sa viac podobáš, na mamu alebo na otca?

Na obidvoch. Farbou očí a vlasov na mamu a stavbou tela na otca.

Tvoj otec bol sudca. Napadlo ťa niekedy ísť v jeho stopách?

Nie, nepriťahuje ma to. Ja som išiel inou cestou a veľa času som zasvetil učeniu sa tomu, čo som si vybral. Môj otec je najspravodlivejší človek na svete akého poznám. Veľmi rád sa stretávam s jeho študentami – ešte stále prednáša na katedre Morského práva v Univerzite – a oni mi rozprávajú, aká česť je to pre nich učiť sa u neho.

Tvoja matka pracuje?

Je akupunkturiskta. A mám tri sestry. Jednu staršiu a dve mladšie. Staršia žije v Švajčiarsku a pracuje v OSN (Organizácia spojených národov). Druhá je opernou speváčkou a klasickou pianistkou a tretia fotografkou v štýle Nathional Geographic.

Tvoja rodina pozerá tvoje telenovely?

Áno.

Čo na to hovoria? Sú kritici?

Zabávajú sa do hrôzy. Momentálne nie je lepšieho publika ako ja. Prisahám. Keď pozerám telenovelu, komédiu alebo film, nikdy sa nezameriam na to, ako to bolo zahrané. Jednoducho si sadnem, zoberiem svoj popkorn a užívam si. Zomieram z „Transformerov“ a špeciálnych efektov... „Supermana“.

Koľko máš synovcov?

Mnoho. Zvlášť výnimočný vzťah mám k synovcovi, ktorý žije v Švajčiarsku, máme sa veľmi radi a vždy, keď sa stretneme, čo je raz-dva krát za rok, si to užívame.

Pýtala som sa na tvojich synovcov, lebo sa zachvíľu staneš otcom...

Môj vzťah k deťom bol vždy úžasný, teraz, čo sa týka otcovstva ... otázka otcovstva je úplne neopýsateľná, pokiaľ ide o pocity, túžby, nič také sa so mnou ešte v živote nedialo, čo by ma robilo takým šťastným a zároveň nútilo chvieť sa od strachu, pretože nie je v mojej moci aby som sa oňho staral.

Iste, to záleží od Boha.

A od jeho matky. A mne nezostáva robiť nič iné ako zadržiavať tieto hlúpe úsmevy, ktoré vidno mužom na tvári pred niečím tak nedefinovateľným a tak dôležitým. Stalo sa mi to prvý krát v živote.

Kúpil si jej kolísku?

Nie, to sa nekupuje. To sa robí. V skutočnosti som už začal na nej pracovať...pozri sa na moje ruky. Meno? Nebude to Anastasia, hoci je to pekné meno, nie nebude. Budem sa všemožne snažiť, aby prvá osoba, ktorá bude počuť meno mojej dcéry bola práve ona. Narodí sa v polovici mája ako blíženec a ja prídem o rozum.

Si tesár?

Nie. Učím sa to pri práci, rozmýšľam nad tým.

Máš rád maľovanie?

Je ľahké narodiť sa v tejto dobe a byť zvedavým. Máš všetko, aby si mohol skúsiť čo chceš. Jasne, že mám rád maľovanie, a môj obľúbený maliar je Raúl Pietranera, ktorý je môj strýko, brat mojej matky ... Moja tvorba je oveľa skromnejšia a intímna. Som karikaturista ...

Ako si predstavuješ tvoju dcéru?

Snažím sa nehovoriť o tom čo príde, zameriavam sa na to, čo sa deje dnes. Nechcem si predstavovať nič dovtedy, kým nevezmem toto bábätko do rúk hovoriac: „Ja som tvoj otec a toto je tvoje meno...“

Akú sledovanosť s Vidas Robadas budete mať v pondelok? Rozmýšľal si nad tým?

Nezaujíma ma raiting. Budem to len spokojne sledovať doma.

V dome, ktorý máš v Tigre?

Nie, ani v Tigre, ani v Palermo. V inom, ktorý sa nachádza vo všetkých mojich súdnych prehláseniach, ale ktorý nepoznajú novinári. Musel som sa začať skrývať. Netúžim po tom, aby pri mojich dverách stále sliedili paparazzi. Musel som nájsť miesto, kde môžem pokojne relaxovať, kde nefotografujú môj dom, moje súkromie.

S kým uvidíš prvú kapitolu?

S mojimi blízkymi.

S Maríou?

S mojíimi drahými ľuďmi.

Máš nejakú cabalu (čierna mágia)?

Priať si. Priať si, že sa zrodí táto mágia, ktorá sa niekedy prihodí, to je moja cabala.





Byť miláčikom je práca (8.10.2009)

Táto divadelná hra sa podobá solidárnej kampani...

Môžeme hovoriť o situácii na hrane, o chorobe a blízkosti smrti, keď sa človek rozhoduje medzi životom alebo odchodom na iný svet. Hovorí o tom, že v živote každý musí vystúpiť na nejaký vrchol...

V 17 rokoch ti diagnostikovali rakovinu. Je táto divadelná hra zviazaná s niečím súkromným?

Nie, je to všeobecné, niečo ako metafora, pretože všetci máme v živote momenty, kedy musíme prijímať pevné rozhodnutia, ktoré nás navždy zmenia. Hra hovorí o tom, že je dôležité žiť ďalej, ísť vpred a ak niekto rozmýšľa o tom, že viac nemôže, v skutočnosti sa všetko začína.

Kedy si pocítil potrebu spojiť profesiu s pomocou?

Myslím, že keď som pochopil, že mám priestor niečo povedať a tak uprednostňujem hovoriť o veciach, ktoré si ten priestor zaslúžia pred táraním hlúpostí. Rovnako je to s divadlom. Prichádzame s hrou, ktorá zaujme svojou krásou a my využívame príležitosť hovoriť na vážnu tému.

Je nám jasné, že dievčatá sa tu nestretávajú so sexy miláčikom z telenoviel...

Je to tiež hrdina v maske, ako ich rád nazývam, ktorý nemá nič zo mňa. Nie sú to moje gestá, nie som to ja...

Je pre teba ťažké vystúpiť z úlohy hrdinu- miláčika?

Ako miláčik už viem, akým spôsobom k tomu pristupovať a navyše ma to veľmi baví. Vieš? Byť miláčikom to je práca, je to úloha, pátranie a ja v každej telenovele, ktorú robím, nachádzam niečo nové.

Keď už o tom hovoríme, ako sa teraz pozeráš na miláčikov?

Ak máš na mysli Statočných, zdajú sa mi fantastickí, pretože sú to vynikajúci herci a dobrý herec dnes hrá hrdinu – miláčika a zajtra nejakú čudnú tvár a ty tomu uveríš. Sú herci, ktorí hľadajú, nezostávajú v klišé a to absolútne úctyhodné.

Chýba ti televízia?

Vždy mi chýba, lebo sa tam cítim pohodlne, ale som veľmi spokojný s týmto divadelným projektom.

A prečo teraz nie si v televízii?

Po niečom tak silnom, ako Vidas Robadas sa snažím zachovať trochu, aby som robil iné veci. Snažím sa vždy neopakovať s formátmi, pretože ma to môže nudiť, alebo ešte horšie, môžem sa opakovať sám a to sa mi nepáči.

Navyše môžeš viac času stráviť s rodinou, ktorá sa rozrastá...

Áno, teraz som síce na cestách, ale snažím sa všetok voľný čas zasvätiť im. India je absolútny zázrak a na príchode sú ďalšie dva absolútne zázraky. Byť otcom je niečo neuveriteľné, čo sa nedá s ničím zrovnať, nedá sa to opísať slovami. Je to chvíľa, kedy musíš zavrieť ústa a dovoliť Bohu vyčarovať ti úsmev na tvári.

Máš prekrásnu rodinu, profesiu, ktorú miluješ, veria ti...

Nedá sa byť šťastnejším. Áno, som veľký šťastlivec. A vieš čo? Som hrozne vďačný.





Jsou věci které za to stojí

„Když jsem vyprávěl o tomto projektu Chine (Zorrilla) viděl jsem její názor, řekla: „To je nádhera, to je jeden z těch projektů, kdy se budete ptát sami sebe: Proč to nenapadlo mě?“ Bylo to originální a zároveň tak jednoduché“ Není to jen charitativní projekt, hodně pracujeme a taky za to dostáváme dost peněz. Mám radost když pokaždé jedeme do jiného koutu země, hrajeme hru, a pořádáme tiskové konference, kde trávíme společné chvíle. Jsou věci které za to stojí, zejména v těžkých chvílích světové krize. Snažíme se vyjádřit že medicína jde pořád dopředu, že životní prostředí není v nejlepším stavu, ale rakovina se dá předejít, musíme mluvit hlasitěji než se to za 20 let stane skutečností. Jsem velmi spokojen s rozhodnutím obrátit se na Mauricia (Dayubu, jeden z autorů) o radu na toto téma, který láká Raula, když hrajeme hru která se každým dnem stává preciznější a může být zahrána na dobrém festivalu ale je to čisté, čisté divadlo. Hra proniká do nejhloubějších koutů každého člověka a vy jdete domů s úsměvem na tváři a něhou v srdci, která vás dělá trochu jiným…

Hra v hlavním městě, máte raději turné po celé zemi…

Vyhýbat se jasnému, snadné nebo riziko…? Když to není potřeba, vždycky je to dobré bez ohledu na výsledek kariéry nebo ekonomické úrovni. Nebylo to šílenství bylo to tvůrčí riziko. Právě na tomto principu byla postavena moje kariéra. Hra nás nutí k růstu. Články o zdraví nepřitahují tolik lidí jako naše představení, tak je důležité rozvíjet i toto téma. Všichni, kdo mají možnost podstoupit zdravotní kontroly, ne každý na světě má toto oprávnění, nemůže změnit svět, ale můžeme pomoci.

Rozhodl ses letos odejít z televize?

Každý rok je to složitější kvůli seriálům, ale každý rok jsou tam velké úspěchy, už vím co říct o tom nesmyslném, hlavním, což seriály jsou. Svět čelí krizi a je jasné a finančně nemožné sejmout takovou pásku jako „Padre Coraje“. Producenti stále pokračují ve stávce na příběh, a my bychom měli být vděční že jsou nové tváře, čechrání vosího hnízda. Pohyb ten je vždycky dobrý.

Už víte jaké telenovelové projekty v roce 2010 začnete?

Dostávám výborné nabídky jak od Telefe tak od Kanálu 13. Samozřejmě že dnes z etických důvodů dávám přednost Telefe, ale pokud mi nenabídnou projekt kde se všichni normálně sejdeme začínám přehodnocovat nabídky od Kanálu 13 pokud ani tam mě nic nebude lákat zůstanu u téhle práce protože je geniální.

A co hudba a filmy?

S filmy všechno začne, brzy začne natáčení debutového filmu Paula Siera "El agua del fin del mundo" (Voda na konci světa) strašně se těším až budu hrát s Dianou Lamas a „Gualadupe Docampo“ (to jméno slyšim prvně nevim jak ho napsat). Se kterými jsem ještě neměl štěstí mluvit. Můj hrdina je úzce spojen s dvěma hlavními hrdinkami. Ve filmu hraji na akordeon, s nástrojem mi pomáhá Sergio, už jsem ha něj hrál v metru a to vše pod vedením Changa Cpasyuka který napsal hudbu pro tento film. Samozřejmě ode mě není potřeba taková virtuosnost. Budu hrát zvláštní melodii kterou pro mě speciálně napsal Chango.

Jak spojujete práci s nastávajícími změnami s v osobním životě?

Teď se mi moje realita mění. To je jedna věc, když jsem byl volný, stačila mi prázdná peněženka. Různé věci s rodinou, teď chci pracovat 24 hodin denně, sedm dní v týdnu pokud je to možné. Byl jsem vděčný bohu, když jsem hrál na saxofon v metru, mohl jsem dělat všechno co jsem chtěl a měl jsem práci. Představte si jak jsem mu vděčný teď, podívám se nahoru a říkám „blázníš, dáváš mi to nejlepší“ Vím že prožívám nejlepší roky svého života, nejlepší, nejlepší které mi mohl život a bůh dát. Jsem zdravý a vážím si toho, je mi 38 let a byl jsem schopen si uvědomit a pochopit každý malý krok co jsem udělal. Všechno co jsem kdy udělal. Žiji s vděčností která nejde popsat slovy, jsem prostě vděčný, je třeba poznávat kdy je každý člověk šťastný a pak mám pocit štěstí.

A nové otcovství probouzí nové pocity…

To nemůže projít bez povšimnutí, vždycky jsem přemýšlel jaké to je – být otcem. Existuje toho hodně co se mi dřív stalo ale teď ne. Jak to šlo dřív mimo mě, teď to láká moji pozornost. Nemůžu sedět se založenýma rukama. Bylo by skvělé znát způsob jak objevit lékaře, alespoň, že tak bylo učiněno těm, kteří mají takové možnosti, a neumírají v nevědomosti. Proto teď já použiji svou profesi abych řekl: „Nejsme dokonalé stroje, a životní prostředí není tak čisté jako předtím





Být otcem je nekonečná radost

Po velmi dlouhé době opět slunce svítí nad mraky, Facundo Arana ví že to co je v jeho životě božské, je všechno kolem něj. Ví co prožívá v srdci každé zimy, prožívá vzrušující jaro, a že po každé noci přichází usmívající se svítání. Faktem je že se na něj život usmívá a on je velmi šťastný. Narození Indie a později narození dvojčat Yaca a Mora se zvýšila jeho radost k životu. Jeho děti to je zrcadlo kde se odráží to za které on žije, a oni jsou ti za který je schopen obětovat svůj život. Jak už bylo zmíněno, v otcovství se cítí velmi dobře a neskrývá to. Facundo podle slov libanonského básníka a esejisty Chalida Chirana Chalida který mluvil o dětech: „ Vaše děti nejsou vaše děti, jsou to synové a dcery úzkosti života, který cítí celý život“. Postarám se o svoje děti protože jsou to moje děti, budu je učit respektu ke starším a že je láska potřebná k životu, jak mě to učil můj otec. S Mariou která je skvělá matka, učíme děti znalostmi a modrostmi starců, a zkušeností. My jsme super a šťastná velmi přátelská rodina. Být spolu- to je sen který se stal skutečností. S Mariou se můžeme zbláznit radostí. Gibrán když mluví o své dětství říká: „Chránit moje znalosti, které nepláčou, filozofii která se nesměje, a důstojnost která se přiklání k našim dětem“. „Milujeme naše děti, žijeme pro ně, a jsme připraveni jim dát všechno abychom jim nabídli lepší svět“.

Jak si rozdělit čas aby jste mohli být společně se svými nejbližšími?

V Mar del Plata budeme se Scarpinem od středy do neděle. Místo pobytu tady jsem se rozhodl vrátit do svého domova v Buenos Aires, abych mohl být s Mariou a dětmi. Moje priorita je že Scarpino zůstal v Mar del Plata a zaskočí když bude potřeba Marcelo de Belis.





Naučím svoje deti surfovať (Pronto 2010)

Interview z Erenas Blancas, kde Facu prišiel na motorke. „ Základom v živote je počať syna, zasadiť strom a odohrať sezónu v Mar del PLata.“ Povedal Facu sotva si sňal prilbu. A predtým,ako urobil pár záberov s fanúšikmi povedal niečo o divadelnej hre: „Je to obyčajný výkrik duše. Nesnažíme sa zmeniť svet, ale pokúšame sa robiť prácu pre blaho všetkých. Ide o budúcnosť našich detí.“

- Bude tvoja rodina na bobreží?

- Nie, deti sú príliš malé, aby som ich sem viezol, preto zostanú v Buenos Aires s mamou. Divadelná hra sa bude hrať od piatku do nedele, v pondelok sa budem vracať domov a tráviť s nimi voľné dni v týždni. Nemienim zmeniť celú štruktúru: prídem, splním si tu úlohu a vrátim sa do Buenos Aires.

- Ako sa majú Yaco a Moro, dvojičky?

- Geniálne. Ohromní, rastú veľmi rýchlo. Medzi nimi a Indiou sú také malé rozdiely, že sa nám zdá, že vychovávame trojičky. A hoci je to ťažké byť otcom dvojičiek, uisťujem vás, že byť ich matkou je oveľa zložitejšie. S Maríou sa každý deň učíme byť rodičmi.

- Má María dosť síl?

- María je šesť matiek v jednom.

- Tento týždeň vyšli jej fotky na obálke. (fotky, kde je María v plavkách hore bez)

- Áno, a vieš čo sa stalo! Ľudia na pláži my tlieskali, je to neznesiteľné. Zo začiatku som nevedel prečo, premiéra divadelnej hry ešte nezačala. Ale potom som uvidel v novinovom stánku časopis. Nasledujúce ráno, keď som si čistil zuby, pozrel som sa do zrkadla a začal som tlieskať samému sebe.

- Kúpil si si ten časopis?

- Áno, všetky čísla (smeje sa). Navyše fotku z obálky som si zarámoval. Čo mám robiť? Baví ma to.

- Žiarli India na dvojičky?

- Nieee. Mám magickú rodinu, zo všetkými úžasnými vecami, ktoré rodina má. Je čarovná a súkromná zo všetkým, čo zahŕňa. Ak sa ma opýtaš na inú tému, môžeme stráviť hodiny rozprávaním, ale toto ma robí hlúpym... Robí ma to takým bláznom z toľkej krásy, že na to, čo chcem povedať nenachádzam slová. To je čistá pravda.

- Žiješ ako vo sne?

- Nie, vďaka Bohu, je to veľká realita. Ale mal si pravdu o tom, čo si povedal: lepší sen neexistuje. Deti sú natoľko moje, že si ich nepustím za nič na svete. A chcem s nimi robiť všetko to, čo so mnou robili moji rodičia.

- Čo?

- Vychovávať ich, aby si zaslúžili život. Keď som bol dieťaťom, mali sme doma kopy a kopy kníh o práve, lebo môj otec bol advokát. Moje deti vyrastajú medzi kopami dosiek na surfovanie. Chcel by som, aby India a dvojičky išli v mojich stopách. Naučím ich surfovať. Navyše si myslím, že nebudú mať na výber, haha.

- Zmením tému. Tento týždeň sa Isabel Macedo a Pampita pobili v Punta del Este. Prekvapilo ťa to?

- Veľmi. Dozvedel som sa to z médií a želám si, aby to neprerástlo k väčšiemu. Sú to dve prekrásne osoby: jednu veľmi ľúbim a druhá sa mi zdá veľmi sympatická. Prekvapilo ma to ako všetkých a dúfam, že sa ráno stretnú na káve a vyriešia si problém rozhovorom.

- Je pozoruhodné, že nie sú vyhľadávané novinármi.

- Presne tak. Práve preto ma to prekvapuje, ale je to záležitosť, ktorú si musia rozobrať samé, bez svedkov. Keby chceli, aby sa o tom vedelo, pobili by sa v Lunaparku.

- Pôjdeš si pozrieť iné divadelné hry?

- Ak bude príležitosť. Chcel by som prísť skôr a pozrieť si všetky. Sú divadelné hry pre všetky vkusy: niektoré na zamyslenie, iné aby si jedol popkorn a umieral od smiechu a ďalšie, aby si sa mohol opýtať: Majú väčší chrbát ako ja?

- Jejda! Máš na mysli Valientes (Statočných)?

- Áno mám dobré vzťahy s tými chlapcami. S Lucianom Castro sa stretneme pri surfovaní a Heredia som videl na pláži, neviem, či vie surfovať.

- Vrátiš sa na TV tento rok?

- Pozvali ma urobiť fikciu po majstrovstvách sveta z Telefe. Čakám, kedy mi predložia príbeh. Rozprával som sa s Claudiom Villarruel a Bernardou Lorente, ale nikdy nepodpíšem kontrakt skôr, ako si prečítam príbeh. Súhlasiť len preto, aby som si zabezpečil mesačný príjem sa mi zdá v dnešnej dobe hlúpe.

- Hovorí sa, že máš dohodu s Pablom Echarri nekonkurovať si v rovnakom čase.

- Poviem ti, ako sa to stalo. Ja mám svoje publikum, on svoje a sú ľudia, ktorí sledujú nás oboch. Z úcty k nim sme si povedali, že sa naše seriály nebudú vysielať v rovnakom čase.

- Súhlasil by si s telenovelou na poludnie?

- Ak by to bol príbeh, ktorý si zaslúži pozornosť, súhlasil by som hoci aj na 12 v noci, alebo o 1 popoludní, nevadilo by mi ísť o 9 ráno na San Channel. Chcem iba rozprávať krásne príbehy – to je moje poslanie.





Promiňte mi děti ale už musím chodit do práce

S bezpodmínečnou podporou Marie Susiny, zájmy svého manžela převyšují nad své vlastní. Facundo Arana se ctí nese titul posla Fundaleu. Minulý týden představitelé Farmacity předali herci symbolický šek ve výši 648.829 pesos, shromážděných během kampaně „Tvůj vklad – to je naděje na život“ která začala před dvěma měsíci. To je o 30% víc než vloni. Ale on neusnul na vavřínech a teď se opět vzdá času stráveným se svými dětmi - India (2 roky), Yaco a Moro (7 měsíců) – jak už tomu bylo na turné s hrou „Poder se Puede“...teď k zahájení kampaně na dárcovství krve kvůli které objede zemi na motorce…!

Myslím, že jste šťastný z výsledku této kampaně

- Šíleně šťastný. Protože za prvé všechno se dělá s rozumem, za druhé mnoho lidí je ochotno pomoci, vracejí se zpátky z nákupu na dobrou věc. Ale je to také proto, protože hodně pokladníků vysvětlují proč by jste měli darovat peníze na tenhle fond.

Let po celém světě, který se chystáte udělat ve prospěch Fundaleu je zpožděný krizí. Přemýšlíte ještě o tomto nápadu?

-Ve skutečnosti projekt byl zmutován. Za prvé představení se kterým jsme jeli na turné s Nicolasem Scarpinem. A teď to chci ukončit, chci se věnovat tomu co je spojeno s dobrovolném dárcovství krve. Vypravím se na cestu po Argentině na motorce.

Jak to?

-Je to zdravé. Stejně jako abstraktní umění. Já objedu Argentinu a budu hledat materiál pro kampaň

Takový způsob, spojit příjemné z užitečným?

-Přesně tak. Ale tentokrát budu vše natáčet na kameru abych dokončil koncepci: „Ať jste kdekoliv dárcovství krve zachraňuje životy“.

Přemýšlíte že natočíte videoklip?

-Ne, dokumentární film. Vážně já chci natočit celovečerní dokumentární film.

Kdy začnete?

-Odjíždím příští týden (18.května) na Kawa KLX 650.

Mluvíte semnou čínsky?

-Je to motorka značky Kawasaki je překrásná. Obvykle jsou všechny zelené, ale tahle je krvavě krásná.

A ve všech vesnicích chcete jezdit na téhle mašině?

-Přesně tak. Všechno budu natáčet a pak vám to můžu ukázat. Při minulém představení jsme byli v ohromném množství měst kde nikdo divadlo neviděl.Nicméně náš čas byl omezený: Museli jsme dát dohromady výzdobu, odehrát představení a jet. Potom v nás zůstával pocit neúplnosti. A teď jdu na to.

Bez plánu?

-Ano, konkrétní plán bude ze dne na den.

Řekl jste že se chceš vrátit do TV. Co je s tímto projektem?

-Všechno teče, všechno se mění. Před několika dny sdělili co všechno jsem podepsal, ale není to pravda. Přesně tak když jsem jednal s RGB ohledně seriálu který možná…vyjde na konci roku nebo po ???????? (anavi prosím co je to za slovo :-D) jde o to jak to vyjde. Ale zatím nic konkrétního. Máme skvělé diskuze protože ten projekt je velmi dobrý, ale budeme muset počkat než budeme souhlasit.

Můžete říct, co vám nabídli?

-Když jednám s firmou jako je RGB neznám moc otázek. Víš proč? Protože vím že mě pozvou na natáčení maličkostí. Jestli mě pozvou znamená to že to bude mega-projekt.

Láká tě televize?

-Ano, hodně se mi chce vrátit k rutinní práci. Teď budu muset natáčení kombinovat s úplně jiným rytmem života. Ale i to mě přitahuje, budu se muset všechno naučit organizovat – to je zajímavé.

Necítíte se provinile že musíte opustit rodinu kvůli tolika věcem?

-Tím si projdou všichni otcové, a já taky. Člověk musí pracovat.

Podívejte se, pak vám děti předloží účet.

-A já ho sním. Ano šel jsem do práce, až vyrostou budou tomu rozumět. Jsme různí,jednou nepovíme: „Jaký je otec člověk?Chudý stařík?!“

Jak se mají vaše děti?

-Výborně. Jsou fantastické, zdravé, rostou mílovými kroky každý den mi dělají radost. Ale další den si uvědomuji že je to ještě slabé slovo. Je to pravda. A všichni co mají děti a vycházejí s nimi říkají to samé. Vlastní děti jsou vždycky nejkrásnější na světě.

Teď je před Vámi cesta, měl by jste s nimi trávit každý den žé?

-Pravděpodobně. Ale faktem je že před cestou musím zařídit spoustu věcí. Všechno je nutné udělat, v jaké míře postupovat protože to není taková rovnice, často se všechno naplánuje když jedete na dovolenou. To znamená když si vybere motorka, musíte se podívat jaký typ vyhovuje nejlépe. Aby se zabránilo příliš mnoho elektroniky když se náhle rozpadá silnice. To vše vyžaduje čas.

Máte štěstí že máte ženu která vás podpoří ve všem.

- Ano, teď už chápete? To vše lze provést pouze podle okolností v daný moment.





Čo by Facundo robil, keby bol...

...autom
Bol by som mojim autom. Je spoľahlivé a vždy ma dovezie kam chcem.(smiech)

...pesničkou
Bol by som pesnička SUMMER TIME od Jamesa Joplina. Zbožňujem ju:

...hračkou
Určite by som chcel byť umelohmotným saxofónom, aký som mal v detstve, aby som pochopil, prečo som na ňom nevedel hrať skôr.

...jedlom
Asado (grilované mäso) pripravené mojim otcom. Je to najchutnejšie jedlo na svete.

...filmom alebo TV programom
Sú dva: MDQ a Zero Gravity. Pri nich mi adrenalín stúpa do hlavy.

...zmrzlinou
Sin parar (Bez zastávky, lebo sa nikdy nezastavím ani na minútu. A čokoládovou, lebo je moja obľúbená.

...stromom
Veľmi ma fascinuje môj citrónovník s malinkými plodmi. Bol by som ním.

...farbou
Sýtomodrou ako more.

...zvieraťom
Asi levom. Je to kráľ zvierat a je vznešený. A tiež mojou Pampou, aby som nehrýzol svojho pána Facunda.

...kuchynskou pomôckou
Nádherným nožom, ktorý mi darovali. Je ručne vyrobený, s vyrezávanou rukoväťou a čepeľou, ktorá môže rezať aj železo. Ideálny na rezanie mäsa, ktoré pripravuje môj otec.

...knihou
Fikciou od autora Jorge Luis Borges. On je učiteľ.

...super hrdinom
Spider Man. Za prvé preto, že sa mi páči a po druhé preto, že moje priezvisko sa podobá slovu pavúk (Araňa – pavúk po španielsky). Kamaráti zo strednej mi hovorili: Aha, prišiel Spider man.

...kreslenou postavičkou
Asi nejakým Simpsonovcom. Najpravdepodobnejšie Homerom.

...drinkom
Nepijem alkohol. Výnimkou je iba Aunt Maria.

...pocitom
Cez deň adrenalínom a v noci melanchóliou. Oba sú mi veľmi blízke. V noci som spokojný a deň žijem naplno.

...meteorologickým javom
Tiež sú dva, jeden cez deň a druhý v noci. Dážď a vlny prichádzajúce v čase prílivu.

...zemepisnou polohou
Prístav Waimea, v Australii. Kde sú najmasívnejšie vlny na svete. Ideálne pre surfovanie, môj obľúbený šport.

...krajinou
Bez pochýb Argentínou! Krajina nemôže byť odsúdená kvôli ľuďom, ktorí ju obývajú. Je to najúžasnejšia krajina na svete! (Aj pre mňa a dúfam, že sa raz po nej prejdem)





"Každý chce býť miláčikom (18.10. 2010)

"Som úprimne vďačný," - povedal Facundo Arana nášmu redaktorovi, keď vyznávame, že sme boli príjemne prekvapení jeho výkonom vo filme "El Agua del fin del Mundo", ktorý bude mať premiéru 21 októbra. Zablahoželali sme mu aj pre odvahu hrať takýto zhutnený, špinavý a odpudivý typ hrdinu, úplne odlišný od tých, akých doteraz hral. "Som úprimne vďačný," - opakoval.

- Budúci rok sa budete prvý krát deliť o prime-time s Pablom Echarri: dva seriály, aby ste zavrhli kanál 13 ...

F: Všimnite si, že Pablo a ja sme nikdy nešli v rovnakom čase. Zábavné súťaže, ktoré trvali desať rokov našej kariéry. Zakaždým, keď sa stretneme, smejeme sa na d tým: brunet a blonďák, čierny a biely, drsný a pozitívny ... Úprimne povedané, bolo to pre nás veľmi prospešné, pretože tento systém je nútený vybrať si medzi jedným a druhým.

- Váš tandem môže zlomiť tendenciu kanála 13, pokiaľ ide o sledovanosť, ktorý je teraz zdanlivo neporaziteľný.

F: Tomu môžeme veriť aj nemusíme. Televízia je cyklická: Telefe bolo nesporným vodcom dvanásť rokov, a teraz je všetko naopak. Nasledujúci rok Tinelli príde so svojou novou a neobyčajnou show, bude skvelé ju vidieť. Veľmi sa mi to páči. Niektorí hovoria, že budúci rok Tinelli skončí, ale viem veľmi dobre, že je schopný zmeniť štruktúru, muži začnú tancovať s mužmi a ženy so ženami (reč je o show Marcela Tinelli "Tanec s hviezdami"). Tiež nezabudnite, že idú naraz so sériou Luciana Castro, Mariana Martinez a Nicolasa Cabra. Pablo a ja budeme rozprávať svoje príbehy, ostatní chlapci a Marcelo robia svoju show, vplývajúcu na iné programy. Ale sú tiež dobré spravodajské relácie, nevyvracajúce realitu. V televízii by malo byť všetko, ale nenafúknime z muchy slona.

Je zodpovedný alebo nie. Ak existuje definícia „značky Facundo Arana“ - je to koncepcia „ zodpovedného hrdinu – miláčika“. Charizmatický herec, ktorého vynikajúco prijímame a zároveň sa zaoberá sociálnymi problémami. Napríklad pomocou indiánom Toba spolu s Patriciou Soso alebo zbieraním finančných prostriedkov na boj proti leukémii.

- Príliš veľa rozmýšľate o svojej sociálnej úlohe?

F: Ja veľa premýšľam. Poznanie - to sú okolnosti. Ak ti dnes hovoria "dámy, dávajte si pozor na to", potom vidíme, že to tak robia, pretože si veria. Vždy som sa sám seba spýtal, prečo som sa nevyučil za doktora, oni natoľko pomáhajú, zachraňujú životy. No čo už, vedením niektorých kampaní tiež pomáham. V tomto je prestíž života.

- Nemáte strach o nedostatok prestíže herca?

F: Absolútne. Pre mňa je dôležité mať prestíž pre tých, ktorí ma milujú. V populárnej kultúre ťa prestíž neživí, iba podporuje tvoje ego, a ja si ho podporujem inak.

- Ako?

F: Láskou. Možnosťou požičať svoju tvár kampaniam na podporu toho, o čom si myslím, že treba hovoriť. Už nie som chlapec a viem, o čom musí spoločnosť vedieť. Preto chcem byť verný sám sebe a pomáhať v tom.

- Film má nízky rozpočet a to stojí veľa úsilia. Vo filme súhlasíte s menším honorárom ako v televízii?

F: Poviem viac: niekedy súhlasím všeobecne zadarmo. Človek vie, kde si môžete zarobiť. Napríklad, najúžasnejší chirurg z nemocnice Fleni dva alebo tri dni pracuje vo verejnej nemocnici. Koľko si zarobí v jednej, a koľko v inej? A tak je to vo všetkom. Robíš to isté, ale nie za rovnaké peniaze.

- Vo filme hráte presný opak hrdinu - miláčika. Máte pocit, že hrdina-miláčik a herec sú dve rôzne veci.

F: Nie, ale veľmi ma baví, keď tento rozdiel vymýšľajú iní. Naopak, hrať hrdinu-miláčika, nie je maličkosť. Musí veľa vydržať. Najmä stratu viery v talent a herecký potenciál. Než som sa vydal na túto cestu, vedel som, že to zanechá veľmi hlboký dojem, a niekoľkokrát sa môže zvrtnúť. Ale som na to pripravený... V tomto prípade je tu tiež veľa dobrého, napríklad pravdepodobnosť, že raz vás prekvapí aj maličkosť. Možno, keby Martina hral herec, na ktorého ste už zvyknutí v týchto úlohách, nezaujalo by vás to. Martin bol prekvapený, pretože som ho hral ja. Musím priznať, že keď na teba zavesia etiketu hrdinu-miláčika, je veľmi ťažké sa jej zbaviť. A napriek tomu ten, kto nemá túto vizitku, rád by ju mal.

- Viac vás to teší?

F: To je ono! Teší vás to, nosíte známu značku ... Každý chce byť hrdinom-miláčikom.

"Ak bude producent Yankelevich, je to geniálne"

Keď sa opýtate ako prežil náhlu smrť Rominy Yan, Arana sa ospravedlnil a položil ruku na ruku redaktora. Toto gesto znamená, že nemá slov. Stretol sa s ňou v relácii "Chiquititas". Pracoval na kanáli 9 a 13, ako mladý herec bol v Telefe pod vedením Gustava Yankelevicha (otec Rominy). Bol to proste programový riaditeľ, ktorý mu prvýkrát dal možnosť hrať hrdinu-miláčika v „Divokom anjelovi“ s Nataliou Oreiro. A teraz muž, ktorý mu dal šancu, zmenil jeho kariéru, sa znovu objavuje v jeho ceste v roku 2011. Facundo bude hrať v sci-fi sérii, ktorej režisérom je Tomas Yankelevich, syn Gustava.

F: Producentom bude Gustavo Yankelevich a to meno hovorí samo za seba. Viem, že keď to bude jeho práca, bude to geniálne. Ak si pretekár a ponúkajú ti súťažiť za menej známy tím, budete sa pýtať na všetko, ale ak je to Ferrari, nemusíte vedieť nič, iba kedy treba podpísať zmluvu. Gustavo urobí všetko dobre, on je taký. Viem, že mi napíšu veľmi dobrý príbeh. Je to veľká česť. Hlavné som pochopil: človek, ktorého si najviac vážim v TV, ktorý je súčasťou celého klanu, mi povedal: "Vraciam sa, urobíme niečo?" Pre mňa, to bola obrovská česť, keď mi zavolal a hovoril, že mi zatiaľ nezačali písať scenár, aby sa najskôr uistili, či s tým súhlasím a aby presne vedeli čo a ako písať.





"Napriek všetkému" (20.10. 2010)

- Facundo, ako mladý muž, si bol vážne chorý. Pripomína vám príbeh filmu niečo z vašej minulosti?

Facu: - Nie, nemyslím si. Uchvátil ma scenár a mám rád náročné projekty. Scenár z rúk Pauly bol nádherný projekt, a v jej očiach bolo zrejmé, že musí byť zrealizovaný. Nebudem dramatizovať to, čo nie je dráma. Nielenže som prežil ťažkú chorobu v 17 rokoch ale v mojom živote sa stalo veľa vecí. Všetci raz zomrieme, ale film nehovorí o smrti. Hovorí o tých, ktorí sú nablízku. O tom, že v určitom okamihu života hodiny tikajú naopak a čas sa začína krátiť. Tento film je - óda na lásku.

- Je to úžasné vidieť vás v úlohe antihrdinu: staromódneho, ponurého, bezcitného ...

Facu: Priali ste si iba toto, konečne sa to stalo (smeje sa). Podstatné je, že to prišlo samo od seba. V divadle som hral Mullera v "Poder se puede" s Nicolasom Skarpino. Bol to netvor. U tohto hrdinu je naopak predhistória, ktorá je zamlčaná, pretože je pre film bezvýznamná. Ale ja som si jeho históriu naštudoval. Akoby bol predtým najveselším človekom na svete. On je - marginálny, ale nie nebezpečný. Jednoducho sa to tak v jeho živote stalo.

- Veľmi veľa sa hovorilo o násilnej sexuálnej scéne ...

Facu: Áno. Scéna, ktorá môže zachrániť životy oboch (Martina a Laury). Je to bod varu pre oboch. Navzájom sa potrebujú.

Paula: Táto scéna ukazuje, ako sa dievča oddá úplne cudziemu „homelesákovi“. Hoci je Martin úplne na dne, dodáva energiu sestrám.

- Paula, vo svojom prvom filme ste dosiahli to, čo mnohých ani nenapdlo: zachránila si Facunda Aranu z pút hrdinu-miláčika. Vymyslela si to ako prekvapenie?

Paula: Nie, on môže hrať čokoľvek, ale pravdepodobne sa ho na to nepýtali. Pre neho to bolo jednoduché a pre mňa tiež.

- V minulosti si bola zvyknutá na divné názory. Čo teraz v tebe vzbudzujú pohľady a názory druhých?

Paula: Teraz sa snažím nemyslieť na tie názory, pretože film bol natočený s takou láskou, že dúfam, že sa dostane k divákovi. História je presvedčivá. Chcela som povedať, čo znamená byť blízko v zložitej situácii, aby ťa to nepoložilo ku dnu. Urobiť všetko najlepšie čo je v tvojej moci, aby si v budúcnosti nič neľutoval. Chcela som hovoriť o situácii na hrane, ktorá odhalí pravú podstatu človeka.

- Chcela si sama hrať aj byť režisérom?

Paula: Áno, ale potom som si uvedomila, že najlepšie je byť na jednej strane kamery. Nezahrala by som to lepšie ako Guadalupe, je to diamant a nie herečka. Neopúšťa kino a na posúdenie toho, aká hodnoverná je tvoja hra, potrebujete pohľad zvonku.

Arana prosí, aby sme sa nedotkli témy smrti Rominy Yan. Smútok v jeho očiach hovorí za všetko. Samozrejme, že sa vyhneme aj otázok o jeho veľkej rodine:

Facu: S mojimi deťmi je všetko v poriadku, vyrastajú bez účasti médií.

- Nebojíš sa škandálov od paparazzov?

Facu: Oni teraz sledujú niečo iné. (smeje sa a dodáva). Ja som počkal, a prišli nové obete. Konečne môžem žiť v mieri.





Lipne na živote (Clarin 2001)

Zatancujeme si?

- Deväť mesiacov po chemoterapii a päť rokov kontroly. Musel som odísť zo školy, vypadali mi vlasy a nechcel som sem ísť.

Ako si reagoval? Vedel si, že sa môžeš vyliečiť?

- Nie. Ak sa pozrieš do encyklopédií v posledných pätnástich rokoch, zistíš, že táto choroba sa nedá vyliečiť. Ale ako vyvíjala medicína, choroba sa stala vyliečiteľná. Zdá sa mi to ako irónia, že ma vyliečil čas, pretože keby som bol chorý pred dvadsiatimi rokmi, umriem.

Myslel si si niekedy, že zomrieš?

- Áno, ale potom som si povedal: "Ja nezomriem." Môj pud sebazáchovy bol naozaj silný a bojoval som až do poslednej chvíle.

Pracoval si počas choroby?

- Pracoval som v dvoch reklamných agentúrach, zatiaľ čo som študoval grafický dizajn. V treťom ročníku som nechal štúdium. Pracoval som v papiernictve, vyhodili ma. Potom som vzal saxofón a išiel hrať do metra.

Prečo?

- Videl som chlapa hrať v Callao a Corrientes a páčil sa mi ten nápad. Bol som trochu smutný a usadil som sa na stanici Pueyrredón linky D. Prvý deň som umieral od hanby. Zakryl som si tvár vlasmi, ktoré som mal už celkom dlhé. Ale neprestal som tam chodiť. Hrával som od šiestej popoludní až do zatvorenia o desiatej večer. Počas desať mesiacov. A nikdy som neotváral oči. Vždy som hral so zatvorenými očami.

Ako si sa dostal k televízii?

- Nemal som prácu, hral som na saxofón v metre. Môj otec umieral od smiechu, ale po pravde, nepáčilo sa mu to. "Ako chceš žiť?" pýtal sa ma. Potom v roku 1993 som išiel na casting na kanáli 13. Urobil som veľa skúšok, až keď ma prvý krát uvidel spisovateľ (Lito Espinosa), nemohol uveriť. "Ale veď som napísal charakter inšpirovaný tebou," povedal. Ukázalo sa, že ten človek ma videl v metre, a prišiel s príbehom o mne. A tak som dostal úlohu.

Film sa volal Canto Rodado. Bol krátky, ale Facundo zostal v televízii. Odtiaľ ho vzali ako herca do stanice Canal 9 natrvalo. Spolupracoval na Alta comedia, Marco El candidato, mal podiely v iných programoch. Potom sa presťahoval do Telefe, kde pracoval v cykle, ktorý viedol Alejandro Doria v roku 1995, Moja mama ma miluje. V tomto roku hral alkoholika v Sueltos, pre Canal 13, ktorý dávali niekoľko mesiacov. A potom sa pripojil k Chiquititas a El Rafa, oba cykly v Telefe.

"Vždy som chcel normálny život, a pokiaľ to nie je nutné, nechcem rozprávať o svojej chorobe."

A čo si urobil, keď si sa dozvedel, že si zdravý?

- Myslím, že som sa opil. Áno .. Vypil som veľa piva. Urobil som si elegantný chlast.





Jeho úsměv (Viva+ 2011)

V každém z nás je dobrý člověk a sériový vrah, ale my se den za dnem snažíme dělat dobro v našich srdcích. A všechno je v našich lidských rukách, v našich lidských srdcích a v našich lidských mozcích. To vše je v našich silách. A v naší zemi vzroste dobro….nebo zlo. Tolik je zapotřetí v naší zemi zlepšit… nebo nechat. V našich silách je dobro … nebo zlo ale lepší je DOBRO! Život nemůžeme prožít v několika vítězstvích…

Proč jste řekl „ano“ telenovele „Cuando me sonreis“?

To mělo mnoho důvodů. Za prvé – téma je blízká mému nynějšímu životu, za druhé – je to podle knihy Marty Bertholdy a Ricarda Rodrigeze, za třetí – filmový štáb a herci. Tento výběr je pro mě radost.

Další romantická komedie. Existuje souvislost mezi „Sos mi Vida“ a novou prací?

Je! Jedna tvář! Já nenárokuji vážnost, složení, elitní projekt. Já chci, aby se i moje babička chtěla na mě dívat.

Jsi hlavní hrdina, hvězda seriálu… Cítíte za to odpovědnost?

Nemám pocit že odpovědnost je na mě. Celý tým musí přinést užitek. Mám v ně důvěru, a oni ve mně. S takovým týmem nemůžeme prohrát.

Nastal čas komedií?

Ano! Mám pocit že nastal! Na obrazovkách je na posledním místě realita, hrůza, krev a sériové vraždy.

Je v televizi místo na lehké komedie když je v televizi spoustu násilí?

To je pravda, spoustu násilí…to je důvod proč lidé chtějí něco lehkého.

Na co teď koukáte v televizi?

V Argentině je mnoho dobrých novinářů. Dívám se na jejich vysílání, „Aktuality“ – to je můj oblíbený program.

Co vás vyvádí z míry?

Nesnáším nespravedlnost, krádeže a byrokraty. Můžu se zbláznit když se dějí špatné věci, některé události na kterých se nedá nic změnit. Nervy nemám ze železa, jsem stejný člověk jako každý.

Jaký jste otec?

Jsem opravdu opravdu opravdu nejlepší otec, mám nejkrásnější děti na světě. Jestli je takový otec jeden z miliónu tak já jsem ten z miliónu. Samá láska něha. Jsem zosobněním těchto pocitů!





Založil som si rodinu o akej som vždy sníval (Hola, 2011)

4 roky sa delí o život s modelkou Mariou Susisni, ktorá mu darovala deti Indiu (2 roky a 10 mesiacov) a dvojičky Yaco a Moro (1 rok a 5 mesiacov). Teraz očakáva nakrúcanie novej telenovely pre spoločnosť Telefe v produkcii Gustava a Tomasa Yankelevicha. „Pravdu povediac, nekládol som veľa otázok, lebo im dôverujem aj so zavretými očami. Títo producenti sú zárukou, hoci nikto nie je imúnny voči chybám, ja som stále nadšený.“

–Povedz mi pravdu, nezaujíma ťa, kto bude hrať po tvojom boku v novej telenovele?

–V našej krajine máme veľa dobrých hercov. Dokonca aj keď zvážim, koľko teraz beží seriálov a divadelných hier, môžete získať prvotriedne zloženie najtalentovanejších hercov.

- Cítiš ťarchu zodpovednosti, ktorú nesie hlavná úloha?

–Závisí to od momentu, niekedy to sprevádza netrpezlivosť, nervozita, adrenalín...Hlavná úloha je obrovské uznanie, dôvera od producentov a kanála, toto miesto si treba vážiť a rešpektovať. Úlohu ti nedarujú len tak.

–Patríš k hercom, ktorí sú posadnutí hodnotením?

–Pracovať v televízii je ako zúčastniť sa pretekov. Samozrejme sleduješ zástavy a zisťuješ si, ako si dopadol. Aj keď som si všimol, že legendárne programy z rôznych dôvodov nie vždy boli hodnotené, ale natrvalo sa zapísali do histórie. Preto uprednostním prácu na seriály, na ktorý si ľudia spomenú skôr ako na telenovelu s vysokým hodnotením.

–Cítiš konkurenciu spomedzi množstva našich hercov?

–Nevidím to ako súťaž, je tu miesto pre každého. Okrem toho, vďaka Bohu, mám za sebou dlhú cestu, ktorá mi umožňuje žiť v pokoji. Nie som z tých, ktorí sa pozerajú okolo seba, hľadím iba dopredu. Obzerajúc sa do strán riskuješ, že zbadáš, že sa ťa snažia potknúť a to ti uberá energiu. Vo svojej práci je pre mňa prvoradý výkon a koncentrujem sa na cieľ.

–Je to filozofia tvojho života?

–Áno, pretože si myslím, že som si to zaslúžil. Každý deň dokazujem, že som si zaslúžil takýto život a to ma robí veľmi šťastným.

–Facundo, máš povahu človeka, ktorý by s väčším potešením žil v lese ako vo veľkomeste ako je Buenos Aires.

–Áno, a preto stále niekde utekám. Moja profesia a život mi umožňujú kombinovať mesto s lesom, horami, morom... A mám to šťastie, že moja dcéra to zdieľa so mnou. Čo viac môžem chcieť? Určite, keby som robil taxikára, každý večer by som jazdil k brehu rieky.

–Čo ťa viedlo k tomu vystúpiť dva krát na Aconcaguu?

–V roku 2003 to boli osobné dôvody, ale vlani som chcel roztiahnuť plagát „Daruj krv, zachrániš životy“ na najvyššom mieste. A urobil som to! Zdalo sa mi, že to tak bude vyzerať zrozumiteľne.

–A tiež to bolo na počesť zomrelej Romine Yan?

–Na mieste takom nehostinnom ako je toto, kde počas hodín výstupov počuješ len ticho, spolu so mnou boli všetci moji drahí – žijúci tu aj žijúci tam – veľa som o nich rozmýšľal a cítil som ich prítomnosť. S Romi sme sa zbožňovali a zdalo sa mi to krásnym venovaním.

–Kedy sa ponáraš do myšlienok?

–Keď kladiem hlavu na vankúš. Vtedy chápem, že som veľmi šťastný človek, lebo môžem žiť tak, ako sa mi páči. Žijem tak, ako chcem a s kým chcem. Môžem sám nadstaviť plece a cítim, že sa môžem oprieť o svojich blízkych, keď to potrebujem. Mám tri od prírody šťastné deti, vidím to každodenne ich očami a jediné, čo môžem, je byť vďačný. Treba sa učiť a vedieť ďakovať.

–Prispievať, byť solidárny, to sa dá tiež naučiť?

–Ak nie si ľahostajný, vždy môžeš v niečom pomôcť a nič to nestojí. Vďaka mojej profesii sa môžem obrátiť na ľudí a mnohí sa otočia vypočuť si, čo hovorím. Keby som nevyužil túto príležitosť, nikdy by som si to neodpustil.

–Prečo je u teba na prvom mieste darcovstvo krvi?

–V podstate neviem, či na prvom mieste, práve sa tým zaoberám. Ako je to možné, že v našej krajine je menej ako 10 % dobrovoľných darcov krvi, keď argentínsky doktor Luis Agote prvý na svete realizoval transfúziu krvi. Mali by sme byť na to hrdí. Mali by sme vedieť, že darujúc krv sa stávame hrdinami o ktorých sme snívali v detstve. Večer, po darovaní krvi, keď sa budeš ukladať k spánku, pocítiš, že si niekomu zachránil život. A Boh to vidí.

–Si veľmi veriaci človek?

–Ak by som neveril v Boha, bol by som blázon. Verím v Boha, lebo vidím. Pretože prvé, čo som urobil, keď sa mi narodilo každé z mojich detí, zdvihol som ich a ukázal ich jemu ako poďakovanie za tento zázrak života.

–Ako si sa cítil pri pôrode?

–Bol to rozhodujúci moment, magický, skutočný, špeciálny a veľmi intímny. Márne sa pokúšaš hľadať slová, aby si opísal takéto momenty, pretože vždy zaostávajú. Sú to čisté emócie.

–Sníval si o vlastnej rodine?

–Vždy. Vyrastal som v úžasnej rodine, s tromi sestrami a viem, čo to znamená. Moji rodičia sú veľa rokov spolu. Hlavné je vybrať si a potom si užívať rodinného života v dobrom aj v zlom.

–Čo v tebe zmenilo otcovstvo?

–Všetko, všetko...Otcovstvo ťa robí lepším, núti ťa, motivuje, vieš pre koho a pre čo sa obetuješ. Byť hlavou rodiny je krásne.

–Hovoria ti tvoje deti “papá”?

–Doma sa dejú nepredstaviteľné veci. Všetci mi hovoria “papá”. Mám rodinu, ktorá mi napĺňa dušu.

–A aký si otec?

–Robím, čo môžem. Vďaka Bohu, svet sa zmenil a ja sa cítim veľmi pohodlne v rodine, kde nie sú exkluzívne role otca ani matky. U nás doma ten, kto prvý zacítil pach špinavej plienky, ten ju vymenil. A tiež je ľahké byť otcom, keď máte po boku takú matku, ako je Maria.

–Čím si ťa získala?

–V Marii je všetko, o čom by snívala hociktorá žena a narodila sa tak prirodzene. Je super mama, vlčica, levica, sučka, je všetkým! Stretol som sa s niekým neuveriteľným, koho nemôžeš nechať ujsť. Schmatol som ju, chytil ju a vzal stavať svoje hniezdo.

–Máš v pláne sa oženiť?

–[Rozmýšľa] Ja už som ako ženatý muž, počnúc zodpovednosťou aj záväzkom. Nemá zmysel hovoriť o manželstve, lebo všetky slová miznú. Nie je treba plytvať slová na tému manželstva, pretože je to niečo, čo sa stane, keď sa má stať a keď sú všetci pozvaní na oslavu. S Mariou nerobíme veci tak, ako nás to naučili, ideme svojou voľnou a riskantnejšou cestou a máme veľmi dobrý výsledok. Myslím si, že ak sa zosobášime, bude to preto, aby naše deti videli, ako oslavujeme lásku, ktorú k sebe cítime.

–Za niekoľko dní budeš mať 39. Ako vnímaš ubiehajúci čas?

–Záleží na tom, kedy o tom premýšľam. Sú chvíle, kedy som vďačný, inokedy mám pocit, že ma zachváti veľká kríza. Ale pri spätnom pohľade mám pocit, že som nič nepotreboval a myslím si, že som dobre prežil celé tie roky. Jediný problém je, že mi nezostáva čas na zábavu, ale našťastie som tu.

–Rád oslavuješ narodeniny?

–Zbožňujem oslavy so svojimi blízkymi, s veľkou párty! Myslím si, že možnosť oslavovať je výsada, spôsob uctievania si života, čo nie je vždy jednoduché.

–Facundo, celý čas sa hovorí o tom, aký si dobrý človek...

–Na to, aby si bol dobrý potrebuješ tréning, je to rovnako zložité, ako byť hrozne zlým. Mám ťažkú a rýchlu ruku, ale ja uprednostním použiť túto silu na pomoc, pred tým, aby som niekoho zbil, čo by som mohol urobiť. Mám „skrinku“ s mojimi chránenými nedostatkami ako každý na svete, ale kľúčik od nej je iba môj a otváram ju, kedy ja chcem.

–Aké situácie môžu otvoriť túto „skrinku“?

–Nedostatok rešpektu, neúcta, keď muž bije ženu alebo dieťa...6e niektorí ľudia nemajú pitnú vodu a pijú z kaluží, že 30% populácie z Villy Mercedes v San Luis majú rakovinu... Tieto veci ma rozčuľujú.

–Zmeňme tému, nedávno si sa zúčastnil defilé vo Valeria del Mar, kde si vyšiel spolu s Mariou na pódium.

–Nenapadlo ma, že toto môže tak prekvapiť. Ona mi hodila kvietok a ja som sa zdvihol. Bolo to iba pre nás, lebo zbieram pekné momenty, ktoré budem môcť rozprávať svojim deťom a vnúčatám. Uisťujem ťa, že keď budú počúvať túto historku, bude zveličená: poviem, že nás čakalo 600 fotografov s levmi vo dverách a anjelmi na nebi.

–Aké je to byť mužom zbožňovaným toľkými ženami?

-Myslíš si, že je to tak?

–Dobre, si ako ideálny zať, ideálny snúbenec, ideálny manžel. Záver: je po tebe veľký dopyt.

–Myslím si, že najdôležitejšie a najkrajšie je, že to nie je len póza alebo niečo úmyselné. Ale ak to je tak ako hovoríš, určite ma to robí šťastným.





Nechci být hercem úzkého kruhu

Teď mám opravdu šťastné období, jsem ohromně šťastný. Teď si vybírám to co chci dělat, vybírám si to co nutí lidi smát se – říká Facundo Arana jehož slova se stávají skutečností. Dva roky nenatáčel pro televizi, a ve středu se vrátil ve 22:00 na kanál Telefe s romanticko komediálním seriálem. Cuando me sonreis (Když se na mě usměješ) spolu s Julietou Diaz. Podle slov Facu „Chtěl jsem hrát v nějakém televizním seriálu a to ne z nudy“. V roce 2008 kdy dokončil seriál Vidas Robadas (mimochodem tento seriál nutí lidi plakat) se Arana vypravil na turné po zemi a všechny vyzíval aby darovali krev s kampaní „Donar Sangre Salva vidas“. To vše vyplynulo v dokumentární film kde vypráví všechny svoje zážitky z La Quiaca do Antarktidy, a z Iguazu na vrchol Aconcagua. A potom přišel Gustavo Yankelevich který mu učinil nabídku kterou nemohl odmítnout…

- V čem se podobá tvoje postava z telenovely Sos mi Vida?

Uvidíte na mě individualitu. Tajemství moc nebude. Nesnažím se být hercem snobem, nechci být hercem pro úzký kruh, nechci se moc radovat. Mám rád svoji babičku která se bude dívat na televizi. Tady tě prosí hrát si se slovy (Do, re, mi, fa…) je tu nutné hrát si se slovy a ne sypat sůl na housle Stradivari, protože tak tomu není…

- Vychází to ve stejnou dobu jako „Un ano para recordar“ který měl špatný rating, není to dodatečné riziko?

Snažím se to nevnímat. To není moje věc. Raiting je jeden z podmínek. U Vidas Robadas který získal všechny uznání, měl 14 bodů (velmi málo). Dnes všichni mluví o „ El elegido“, za dva roky si nikdo nebude pamatovat jaký měl raiting, a za 15 let si nikdo nebude pamatovat co to bylo za seriál. Na naší televizi je plno lidí kteří vedou program ve vzduchu bez ohledu na rating protože jejich příběhy si zaslouží pozornost. Je nutné je poctít potleskem.

- Za vámi bude jako už jednou začínat Pablo Echarri ( El elegido)

Ano, chtěli jsme být na různých kanálech.Mluvili jsme s Pablem jak by bylo jednou dobré dát se dohromady a udělat něco společně.

- Jednalo by se o duet? A vy jste neměl tušení že začíná produkovat seriál?

Musíte mít mnoho vlastností která já nemám. Musíte umět organizovat, musíte mít nervy ze železa (zamyslí se)….Já raději stoupám nahoru.


Arana leze na hory, jezdí na kole, surfuje…a dělá všechny extrémní sporty. Ale také píše povídky, fotí a neustále kreslí. Podle něj bude brzy dělat „sen svého života“ vydávat časopis Fierro, spolu se svým přítelem, malířem Juanem Carlosem Quattordionem. Uvědomil jsem si že jsem mohl kreslit když mi bylo deset let. Potom už jsem se nezastavil. Když jsem měl něco říct svému dědovi, vymyslel jsem příběh. A v něm se odráží všechno co se mi stalo. Malý Facundo není velký ale v dopisech mojí babičky je stále naživu, i to co se semnou tenkrát dělo. Pro fotografie ze společenských akcí má Arana blog na internetu, pro tvorbu s Quattordiom a pro osobní využití (Ve skutečnosti publikuje na svém Twitteru).

- Vy jste velmi aktivní na sociální síti Twitter, máte blog. Nebojíte se že stálý kontakt s lidmi vás zbaví tajemství hvězdy?

Ne, je to skvělý způsob jak se dostat blízko k lidem. Přišli mi dopisy z celého světa, a já ještě neměl příležitost na ně odpovědět. Teprve teď mám místo, a kdo chce může přijít a podívat se jaký tam je štos. Na začátku jsem od svého jména nic nečekal, ale pak jsem se sám sebe ptal: „Komu já dlužím vysvětlení?“ a sundal masku. A to bylo dobré, byl jsem veselý, líbili se mi reakce. To mě inspiruje k pokračování.

To také inspirovalo jeho děti (India 3 roky, dvojčata Yaco a Moro téměř dva roky) a žena která mu je porodila modelka a moderátorka Maria Susiny. O této rodině kterou udělal Faucundo víme málo protože si myslí „Chci abychom byli rodina, a ne akvárium“. Ale někdy odpovídá na to jaké je to být otcem „Jsem nejlepší otec, jakým mohu být. Pokud se oceňuje od jednoho milionu, mám milion protože se snažím starat se za milion.“ Porovnání mě k sobě samému, jsem nejlepší otec na světě. Vzhledem k tomu že je nemožné abych se snažil víc.“

- Co vás rozčílí?

To co nejde napravit, to co mě dokáže rozčílit a pak si uvědomím že to není zas až takový problém. Nemáte možnost napravit to co už se stalo. A nemoct sledovat zdraví mých blízkých.

- To znamená zapomenout přestože si tááák dobrý

Můžu být uvnitř sériový vrah, když takový budu u všech. Ale vybírám si vždycky sám, a pokouším se ze sebe dát to nejlepší. Rukama můžeme člověka zvednout, ale můžeme ho i postrčit. To je světový výběr. Problém je v tom že co je normální zdá se cizí. S tím přišli novináři že jsem dobrý chlap. Ale existuje mnoho herců kteří se zapojují do sociální pomoci, a dělají toho víc než já. Máte – li rozeznatelné tváře, a použijete je pro společné dobro znamená to že jste blbci. Když už se na tebe neobrací pozornost, když už vyprchalo 15 minut slávy, můžeš se podívat zpět a říct si proč si to udělal. Se mnou se to nestane.





„Oženil jsem se s bohyní a mám 3 skvělé děti“ (2015)

Rád chodíte naboso? Dáváte přednost moderní, značkové obuvi?

Moc rád chodím životem bos. Nenosil jsem boty nikdy rád. Mám pár bot „North Face“ (značka sportovní obuvi), které jsem nosil až do rozpadnutí a pak jsem zůstal bos.

Rád spíte hodně? Jak to obvykle máte se spaním?

Sotva spím. A k tomu velice lehce. A jak se probudím jdu postavit vodu na matté. Takhle to dělám velmi často. Každou noc na mě čeká obrovský vesmír, bez výjimky. Stále hledám Morpheuse (řecký bůh spánku), chci aby uvěřil že ho zoufale hledám. A když se schovává myslím že ho nepotřebuji potom kreslím nebo píšu nebo hraji na klavír pomocí středového pedálu (pedál který způsobí maximální ztlumení zvuku klavíru), nebo jdu pít matté.

Je pravda že máte padák?

Ano, mám padák který nikdy neletěl protože poté co jsem ho koupil a naučil se létat, zdálo se mi že se to ve mně nějak zlomilo. Možná že to chce koupit nový kluzák?! Zcela nový! No…teď o tom budu přemýšlet.

Je pravda, že píšete knihu?

Píšu knihu. Je to kouzelné. A zajímavé protože nikdy v životě jsem se nemohl soustředit na jednu věc. Jsou tam kresby, fotografie, příběhy, poznámky, náčrtky a různě. Je to jen kniha ale má kouzlo…

Umíš se smát sám sobě?

Teď se často směju sám sobě. Táááák často! Jednou jsem s problémy přišel sám za sebou.

Pamatujete si hodně?

Mám paměť jako slon.

Řekni mi něco o sobě, ale něco, co nikdo neví.

Dvakrát jsem viděl UFO.

V jednom rozhovoru jste řekl, že jste se aktivně podílel na designu vašeho domova. Co přesně jste dělal? Dělal jsi architekta? Zedníka? Tesaře? Prosím, řekněte mi o tom. Vím že máš anglický bar, řekni mi o tom více. Proč jsi to tak chtěl? Viděl jsi to u někoho doma nebo jsi s tím přišel sám?

Při přípravě návrhu domu, než jsem je dal architektovi, jsem si představoval dva pokoje: dřevěná galerie s obrovskými kamny, kde můžete příjemně strávit čas během prvního podzimu, kdy je chladné počasí. Podařilo se mi získat tu nejpohodlnější galerii jakou jsem kdy viděl. Druhá místnost, irský bar. Malý. Vymyslel jsem ji jako místo, kde bych si mohl dát klavír, saxofon a další nástroje a spoustu fotek z všech míst kde jsme byli, suvenýry, obrázky, lístky, fotky, TV, můj cepín, vlajky Nepálu a tisíce předmětů shromážděných během života. Je to velmi osobní místo. Náš dům je plný takových částí…Můj dům, to je moje místo, kde by chtěla být většina světa. S mojí rodinou. S architektem jsem měl skvělý vztah. Ve skutečnosti jsem blízcí přátelé. Pokud potřebujete velkého architekta doporučuji – Ramiro Ledasma Architect.

Jaký máš vztah se svou matkou?

Je obtížné vysvětlit význam slova matka, stařenka, máma…ona nejprve bude muset vysvětlit kde se naučila zpívat tak přesvědčivě že jsem vždy usnul když jsem byl dítě, kde vzala všechny ty fantastické příběhy, které mi vyprávěla, kde na to vzala čas aby byla vždy s námi. Kde vzala sílu k úsměvu když mi řekla že můj dědeček právě zemřel aby se setkal s Bohem, a jak mě snadno přesvědčila k další chemoterapii a radioterapii výměnou za Kalmáry s rýží. Ano, tak velmi jsem ji chtěl ukázat jak jí mám rád. Místo toho abych si dal vytetovat její jméno na hruď jsem se rozhodl stát tím čím je ona. Jako kdybych měl na sobě tetování její tváře. Jako bych cítil teplo její ruky na mé hrudi, když mě beze slova přesvědčovala abych na tomto světě zůstal. Jen můj pes reaguje na mou píšťalku, tak jako já jsem reagoval na hlas mé matky. Já nevím, jestli můžu vysvětlit co je mezi námi - muži a jejich matky….

Všichni vám říkají „Perro“ (pes). Přátelé, známí, cizinci. A vaše žena?

Ajaj, Maria by mi nikdy neřekla „perro“, ledaže bych chtěl vědět jaké to je letět z okna…Ano, to ona je vlk, lvice…To je důvod proč mi říkají „pes“. Dlouhou dobu. Ale jen mí přátelé a Mary, někteří mi říkají jinak a já jsem se nikdy neurazil že mi tak neřekli…Je to legrační, protože když jsem byl malý kluk tak mi přezdívali „kočka“. Není to úžasné?

Kolikrát sis myslel že prožíváš své poslední okamžiky svého života?

To na co se ptáte se mi stalo pětkrát. Ne, šestkrát. Ve skutečnosti žiji tak jako každý druhý, snažím se žít jako by všechno mělo brzy skončit. Mám to tak už dlouhou dobu. Nevím proč, ale líbí se mi to moc.

Jste dobrý milenec?

Na stupnici od jedné do deseti…?

Máte nějaké nepřátele?

Ne, ne ani jednoho. Ale je hezké vědět že lidé mě z nějakého neznámého důvodu nemají rádi, je to přesně to samé jako ty které nemám rád já z velmi dobrých důvodů.

Co se u tebe změnilo za posledních 15 let kromě toho že sis nechal narůst vousy,svaly, hraješ na saxofon se svým psem, tvoje auto a dál…?

Vzal jsem si bohyni a mám 3 skvělé děti.




Rozhovor v Paraguayi (2015)

Jak se to stalo, že jste začal hrát na saxofon v metru?

V Argentině v roce 1992, byla velká recese. Ztratil jsem práci a musel jsem jít hrát na ulici. Pak jsem se přestěhoval do metra a tam jsem hrál. Uviděl mě tam scénárista Lito Espinosa, který spolu s Nidií Madanes napsal scénář pro televizní seriál „Canto Rodadoto“. Zároveň jsem v tu dobu studoval divadlo a moje učitelka Beti Blum mi řekla: „13“ oznámila mi obsazení pro novou show. „Běž a zúčastni se ho protože jsi připraven“. Ukázalo se, že to bylo obsazení pro seriál „Canto Rodadoto“. První den mě producent viděl se saxofonem na rameni a řekl mi, abych šel s ním. Vzal mě k autorovi a řekl, tohle je Ramiro a já na to že já jsem Facundo Arana. Pak mi vysvětlil že je to obsazení pro televizní seriál pro mladé lidi. Scénárista to psal když mě viděl hrát v metru na saxofon. To ho inspirovalo k postavě Ramira. Tohoto castingu se zúčastnili také Daman de Santo a Nancy Dupla. Byli jsme všichni na stejném castingu – v únoru 1993.

Vadí vám že jste v seriálech prezentovaný jako „galán“ (milenec, idol)?

To je konvence tohoto žánru, hlavní postava je milenec (galán). Tak jako hlavní herečka je hrdinka. Nikdy jsem neslyšel nikoho zpochybnit, že herečka je hrdinka. Nikdy jsem tomu nerozuměl. Jaký je v tom rozdíl? Jediný rozdíl je v názvu.

Co říkáte tomu že turecká telenovela „Las Mil y Una Noches“ měla větší sledovanost než „Noche y Dia“?

Tato telenovela byla úspěšná všude. „Las Mil y Una Noches“ a „Noche y Dia“ je od stejného kanálu – Kanálu 13. Toto je způsob jakým to musíte pochopit. Rozhodlo hodnocení. Programový ředitel, který je zároveň vlastníkem Pol-ky – Adrian Suar, se rozhodl změnit vysílací hodiny obou seriálů a umístit „Noche y Dia“ za tureckou telenovelu. Jako programový manažer to musel udělat. Jako majitel produkční společnosti je povinen poskytnou nejlepší možný harmonogram pro jeho produkty. Ale musíte pochopit obecný kontext. Diváci rozhodující o všem, co je v televizi. Ale naše práce byla také úspěch. Natočili jsme 130 epizod – jak bylo plánováno. Dnes se média hodně změnili. V Argentině nejsou žádné programy, které jsou úspěšné od začátku do konce. Co musíte udělat, je vložit extrémně hodně úsilí do toho, co děláte, protože dnes by to jinak nešlo, ale zítra naše práce bude pokračovat např. v Rusku a pak se znovu objeví v Argentině a najednou bude všechno jinak. Za všechno může čas. Dnes si připravíte jídlo, dáte ho do lednice a druhý den máte hlad tak ho sníte ale s radostí.

Co můžeme vidět zvláštního v show „En El Aire“?

Je to nejkrásnější umění, které uvidíte ve vašem životě. Je to hluboké, někdy vtipné a dokonce směšné. Publikum je v absolutním tichu. A v tom tichu uslyšíte tlukot jejich srdce. Budete končit v slzách a velmi šťastný. To je „En El Aire“.

Hrajete ve filmech?

Natočil jsem čtyři nebo pět filmů. Pamatuji si velmi dobře, „Chiquititas“ a „La Fuga“.

Je pravda že jste fanoušek komiksů o Eternaucie?

Absolutní fanatik…

Jaké to je stoupat a dosáhnout vrcholu Aconcagui?

Na Aconcaguu jsem vylezl dvakrát. Poprvé to bylo v roce 2003 a podruhé v roce 2010. V obou případech to byla skvělá zkušenost. Poprvé jsem to udělal, protože jsem chtěl zdolat tuto výzvu, vylézt na něj. Podruhé jsem to udělal jako součást kampaně „Donar Sangre Salva Vidas“. Podařilo se mi to v roce 2010. Chtěl jsem to udělat znovu v roce 2012 na Mount Everestu, ale onemocněl jsem a musel jsem odstoupit.




Rozhovor v rádiu Javorai (2015)

Raul Daumas: Dobrý večer, jsem rád že je tu s námi…
Facundo: To vypusť…
R: Zeptáme se ho na pár otázek o jeho hře kterou tady odehraje. Jak se máš Facundo?
F: Velmi dobře.
R: Je hezké že jste tu s námi.
F: Ano, skutečně je. Je mi velkou ctí a potěšením být tu s vámi. Jsem velmi rád že máte tu čest aby jste semnou udělal rozhovor. Doufám, že budete mít chytré otázky a ne špatné. Koneckonců, není nikdo lepší než já abych odpovídal na špatné otázky na které se mě zeptáte.
R: Stručně něco o vaší hře kterou jste k nám přivezl.
F: Cože? En El Aire – tohle…to je jeden herec na jevišti který prochází mnoha dějstvími. Je to one – man show jestli to chcete takto klasifikovat. Ale ve skutečnosti je to nejkrásnější kus, co jsem kdy držel ve svých rukou a také to ukazuje můj výkon. Jsou na ní úžasné ohlasy, je to to nejlepší co bylo hráno publiku. Jedná se o velmi originální produkt, velmi emocionální, kde jsou vtipné momenty a také okamžiky závažné.
R: Přemýšlím o tom jestli je opravdu takovým velkým potěšením s vámi pracovat.
F: Smějete se? (Šťouchne ho loktem)
R: A co vaše cesta do Paraguaye? Udělal jste hodně věcí, potkal jste spoustu lidí.
F: Za prvé, setkal jsem se s mnoha lidmi. Minulý týden jsem sem dorazil prezentovat svojí show. Což jsem udělal, představil jsem ji novinářům. Dneska časně ráno jsem vystoupil z letadla, z domu jsem odcházel ve 3 ráno, setkal jsem se tu s mnoha lidmi, mluvil se spousty médii.
R: Jak jste se cítil, když vám byl nabídnut tento exkluzivní rozhovor s Raulem Daumasem? Co si o tom myslíte?
F: Nemůžu tomu uvěřit. Poté, co jsem před třemi hodinami přišel, zasekl jsem se tady a stále jsem tady. Interview přesčas. No, dorazil jsem pozdě. Prosím za odpuštění. Vím že je to trochu frustrující. Bylo mi ale řečeno že jste trochu menší. Přišel jsem sem a první co jsem si myslel bylo že jste velmi vysoký. A teď vás vidím. Obrovský rozdíl. Nemyslím si že vás někdy doženu. Před deseti lety – může být. Teď už ne. Okamžitě jsem šel do haly a chtěl jsem s vámi mluvit. Je mi 43 let a chci používat vaši toaletu. Mám ale problémy s…
R: Toaleta není moc špinavá….šel jsem tam nedávno, a mohu vám říct že to není to co potřebujete vidět…
F: Viděl jsem ji zvenčí a řekl jsem si že to není zrovna místo kam půjdu. To je důvod proč jsem se přesunul z jedné nohy na druhou, teď jsem v rozpacích.
R: Takové potěšení dělat s vámi rozhovor Facundo! To bylo několik slov od Facunda.
F: Oh, nevím jak dokončit rozhovor! Řekni to! Řekni to! Skončil jsem dřív, než jsem si myslel. A vy jste si myslel, Bůh ví co!!
R: Ne, ne, ne samozřejmě. Chceme se ujistit aby jste se tu cítil jako doma. No, ne v koupelně ta není nutná. Je opravdu velmi špinavá.
F: A ty přemýšlíš….přemýšlíš o svojí přítelkyni. Začal přemýšlet o svojí přítelkyni a já jsem skončil z rozhovorem dřív než jsem si myslel.
R: No…
F. Och! To je všechno?
R: Dobře, pojďme se podívat, co se děje ve studiu.
F: To je všechno? To je všechno?
R: Takže jsme nakonci
F: To je všechno?
R: Budeme mluvit tam…
F: A po reklamě budeme ještě mluvit? Prosím, ještě jednou
R: Zůstaňte s námi dnes večer…
F: Ten chlap mě fascinuje!
R: Zůstaňte s námi a v další části uvidíme více o Facundovi a uslyšíme více o Facundovi.




Rozhovor v rádiu MDZ 105,5 (2015)

Tento pátek vy a váše skupina, budete prezentovat váš repertoár v hotelu InterContinental, a v sobotu v Rivadaiva. Jaké jsou vaše očekávání?

Název našeho alba je velmi jasný, a naznačuje to co chceme: Salir a Tocar – Jít ven a hrát. Jeden den hrajeme v hotelu, další den na stadionu – s podporou mezinárodní hvězdy. Dvakrát jsme vystoupili v klubu La Trastienda. Jsme stále v pohybu, jeden den hrajeme v hospodě, druhý den v mém baru kam přišlo 6 ruských dívek a tam jsme se dohodli na datu a v těchto datech hrajeme.

Mají tyto dívky co dělat s tím že plánujete vyrazit do Ruska a Izraele?

Ne, ne, to nemá nic společného. Byla to naprosto nečekaná událost, tak jako mnoho úžasných věcí, které se dějí. Mluvím o tom, že už jsme hráli pro šest osob, a taky pro osm tisíc lidí hudbu která je naším účelem – Jednoduše – jít ven a hrát.

Skupina má velmi různorodé složení. Jaká je atmosféra mezi vámi na cestách?

Jsme skupina velmi dobrých přátel. Nic se neděje. Během cestování panuje skvělá atmosféra. Snažíme se také relaxovat před zkouškou a vystoupením.

Je ve vašich koncertech prostor pro improvizaci?

Ano, samozřejmě, ale to také záleží na publiku.

Vaše album se skládá z coverů. Kdo vybíral písně?

Vybíral každý. Například skupinu Kiss vybral Dizzy Espéche který je velkým fanouškem Paula Stanleyho. Udělali jsme úžasnou verzi, takovou kterou jsem nikdy neslyšel, ale ne každému se to líbí. Udělali jsme nové verze skladeb, které jsou pro fanoušky světoznámé, od různých umělců. Může se vám to líbit, nebo ne. Mám rád kritiku – konstruktivní kritiku.

Zavrhla vaše nahrávací společnost některou ze skladeb, řekla co tam má být a co ne?

Ne, naopak. Ve skutečnosti jsme se jen dohodli na pořadí písní. Sony nám dali veškerou podporu v tom, na čem jsme se dohodli.

Proč jste se v mládí přikláněl spíš k herectví, a teď spíš ke kariéře muzikanta?

Každý 20- letý kluk si vybere jako jeho budoucí povolání herectví nebo hudbu, jeho rodina se mu snaží vysvětlit, že pokud nezačne studovat medicínu nebo architekturu, bude mít v životě vážně problémy. Také jsem cítil tento tlak, protože jsem se zabýval hudbou, herectvím a kreslením, a vybrat si byl pro mě problém. V té době, jsem dostal skutečnou příležitost pracovat jako herec, a stal jsem se jím, hrál jsem hodně na saxofon a studoval herectví. Hercem jsem dodnes. Dvacet let uplynulo velmi rychle.

Máte pocit, že jste něco dokázal jako hudebník a ne jako herec?

Ano, protože jsem měl dřív příležitost. Měl jsem příležitost být na jevišti, ale jako muzikant jsem neměl příležitost. Je mi 43 let, jsem ve věku kdy si můžu dovolit cokoliv, můžu se smát tomu co se kolem mě děje. Dělám to proto, protože to dlužím svojí historii a svému životu. Když jsme s kapelou na jevišti, dostaneme velký aplaus, ale ještě důležitější je potlesk na konci…Až do teď, po představení jsme byli schopni získat velké ovace, to je důkazem toho že to funguje.

Máte i jiné záliby, které zahrnují hory. Z Mendozy jste vyrazil na Aconcaguu. Dovedu si představit, že když jste sem zase přijel, vidíte tu především hory.

Ano, příjezd do Mendozy je pro mě úplně šílený, mám tu své milé přátelé, existuje mnoho lidí, které mám ve městě Mendoza rád. Vím že je to velmi odlišné místo, znám ho celé – od začátku do konce, jezdím sem od roku 2003 kdy jsem se tu poprvé vydal do místních hor.




Jsem herec celý svůj život, ale moje odměna je hudba (Pronto, 2015)

Tři představení v La Trastienda v jednom roce. Herec ustupuje muzikantovi?

Nevím, jestli je to proto že jsem herec celý život. Mám pocit, že jsem našel perfektní výmluvu (důvod) abych se bavil hudbou. Pro mě je hudba – zábava. I když ji beru velmi profesionálně, hodně jsem se naučil a zároveň jsem s ní velmi šťastný.

Trvalo to rok a půl a už pracujete na svém druhém albu, tentokrát se svými vlastními písněmi. Uvědomujete si, co to znamená?

Ano, a jsem velmi potěšen. Myslím si, že hudba je splacení dluhu. Ve 43 letech jsem si splnil všechny své plány. Hrál jsem hru života, prošel jsem všechny jeho etapy a vyhrál je. Co víc si můžu přát?

To se vztahuje pouze na pracovní etapy?

Ne. To se vztahuje na všechno. Žiji, a dělám to co se mi líbí nejvíc a to je dobře. A kromě toho v Marii jsem našel perfektní ženu. Ona ve mně probudila lásku, naplňuje mě vášní. S každým dnem, kterým projdeme se stáváme novomanželi! Moje děti – India, Yaco a Moro rostou a jsou zdraví a silní. Můj otec, Jorge, kterému je 81 let. Má matka Matylda, té je 66 let a je zdravá. Chápete?

Řekl jste, že Maria udělala hodně pokud jde o vás a hudbu. Je to tak?

Celou dobu. Kdykoli. Když se dozvěděla o mém snu, pomohla mi si ho uvědomit. Ona je ze svého mládí spojena s hudbou a dokonce vystupovala v hudební kapele.

80% vašeho publika jsou ženy. Mezi nimi, Florencia Raggi, Eleona Wexler a Candela Vetrano. Po skončení seriálu mezi vámi zůstali dobré vztahy?

Ano, tři andělé. Před dvěma měsíci jsme dokončili natáčení Noche y Dia. Poslední epizoda se vysílala 12. srpna a celé obsazení zůstává v přátelských vztazích. Vzít roli v tomto projektu byl velký dar.

Jste nervózní víc než obvykle?

Na jevišti, jsem nahý. Lidé vidí mou duši.

Jaké bude vaše další album?

Bude to trochu rock, folk, blues ale bude to podobné tomu co máme v zemi. S Chinem (Chino Asencio – umělecký producent, hudebník), se velmi dobře pracuje. Mluvíme o historii, potom budeme dělat na videu a nakonec hudbu.

Těšíte se na vystoupení v Izraeli a Rusku?

Dlužím to všechno Naty Oreiro, která vystupovala v této oblasti, a teď můžu využít některých z těchto výsledků její vynikající práci. Udělali jsme spolu video k písni Me Muero de Amor, díky tomu že ona mi ukázala jak žít, lidé mají možnost poznat mě. Zpočátku byl v plánu jen jeden koncert v Rusku, teď to vypadá na devět koncertů!

Tento sled událostí je důkazem toho, že to co děláte, děláte dobře. Jste tak šťastný?

Mám pocit, že mnoho let jsem bloudil po domě s hudbou ale hrál jsem na ulici. A teď jsem v tomto domě v centru. Na chvíli jsem otevřel dveře, a začal jsem hrát, a už se nevzdám.




Na další návštěvu určitě nebudu čekat dalších 15 let! (Izrael, 2015)

Jak se cítíte po představení a po pár bezesných nocích?

Víte, nespavost pro mě není problém. Jsem na to zvyklý. Stalo se mi, že sem nespal několik nocí po sobě. Ale to není to samé jako nespat kvůli velké radosti a vzrušení, to je úžasné, úžasné…

Proč jste se rozhodl přivést vaši show do Izraele?

Zaprvé, protože jsem byl pozván. Zadruhé, zdálo se mi velmi zajímavé, abych sem přijel a spolupracoval na takovém hudebním projektu. Za třetí, zdá se mi, že je to velmi dobrý čas na propojení dvou oblastí, které mě okouzlují hudbou a cestovním ruchem. Mimochodem, chtěl bych poděkovat ministryni Izraele Miri Regev za nádhernou pohostinnost a vřelé přivítání.

To není vaše první návštěva Izraele.

Jsem tu už podruhé. Poprvé to bylo v roce 2000. Minule jsem tu zažil velké sympatie, a to jak od Izraele jako takového tak od jejich občanů. Je mi líto, že to není moje třicátá návštěva, ale slibuji, že na příští návštěvu nebudu čekat dalších 15 let.

Co se změnilo ve srovnání s vaší první návštěvou Izraele a současností?

Všechno. Všechno je jinak. Když jsem přišel před 15 lety, zdálo se mi, že je celý Izrael ve výstavbě. A bylo tu mnohem méně lidí. Dnes vidím na ulicích hodně lidí, a vše je postaveno a je to krásné. Tenkrát jsem byl pořád obklopen bezpečnostní službou a neviděl jsem toho příliš mnoho, nepoznal jsem kulturu, kterou jsem chtěl. Tentokrát to bylo jiné, přijel jsem s manželkou a mé zkušenosti jsou zcela odlišné. Zažít vše se ženou mého života, která s vámi společně cestuje a sdílí všechny zkušenosti, které mají své kouzlo.

Nebojíte se být turistou v Izraeli v těchto dnech? Chodil jste ulicemi Jeruzaléma, starým městem.

Absolutně ne. Jsem si jist, že i kdyby tam byla sebemenší hrozba, nebude mi povoleno, abych se touto cestou vydal, nebo ji prozkoumal. Kromě toho, moje žena Mary přijela semnou. Nevystavil bych osobu mě nejcennější , jakékoliv hrozbě. Jako cizinec, při pohledu z vnějšku, problémy které se tu vyskytují, mezi Židy a Palestinci jsou řešeny moudře, uvážlivě a inteligentně. Domnívám se, že řešení spočívá v mladých lidech. Viděl jsem mladé Izraelce a Palestince, kteří spolu byli v míru. Vím, že Palestinci a Izraelci mají tendenci být dobrými přáteli, kteří jsou schopni pracovat společně. Vím, že každý chce mír. Myslím, že stanovisko cizince, kteří přichází zvenčí a je outsider je nejupřímnější.

Jak vysvětlit silné pouto, které existuje mezi Izraelem a Argentinou, lásku k latino kultuře v Izraeli, a zejména lásku k telenovelám?

Odpověď je jednoduchá – Yair Dori. Jeho příběh je úžasný, jeho příběh je jako převzatý z telenovely. Byl v egyptském zajetí, přišel o ruku a druhou rukou vytvořil něco neuvěřitelného. Když Yair představil v Izraeli argentinské telenovely, lidé se začali učit španělsky. Když jsem přišel do Izraele já, měl jsem v úmyslu komunikovat s diváky na koncertě v angličtině. Jakmile jsem začal, lidé na mě začali křičet: Facundo, mluv španělsky, každý vám bude rozumět. Pro mě je to něco úžasného, že v cizí zemi, tak daleko od mého domova umí španělsky. Možná že můj obličej, byl jedním z těch, kvůli kterému se lidé naučili tento jazyk, ale ten kdo způsobil toto všechno je Yair. Stále tomu nemohu uvěřit.

Izraelské publikum vás zná hlavně jako hvězdu telenovel. Budete ještě hrát?

Ano, chci ještě pokračovat, dá-li mi Bůh šanci. Je to můj život. Možná jednoho dne budu hrát otce nebo strýce jako hlavní roli. Jsem si jist, že až přijde čas, zamiluju se i do vedlejších rolí, a dá mi to radost a zábavu, jako teď můj dobrý přítel Gabriel Corrado.

Co můžete říct o vztazích s kolegy z telenovel? Například, Natalia Oreiro.

Vztahy z práce z televize jsou trochu bláznivé, protože nevidím své přátelé tak často, jak bych chtěl, ale často si voláme. Mám zájem o jejich život, komunikujeme na internetu, například na sociálních sítích.

Proč ta náhlá změna zájmu od hraní k hudbě, vytvoření skupiny a následné vystupování?

Muzika je moje vášeň od dětství. Hraju od 13 let. V mládí jsem se dozvěděl, že je velmi obtížné se uplatnit v tomto oboru, a tak jsem toho nechal. Jsem vděčný za příležitost, kterou jsem teď dostal. Osoba, jejíž prostřednictvím se to uskutečnilo, je moje žena. Maria se mě jednoho dne zeptala: Facundo, chybí ti něco ve tvém životě? Nejdřív jsem si pomyslel, ne – Mám ženu kterou miluji, děti, práci která mě naplňuje. Ale pak jsem na to přišel, řekl jsem, že bych šel na pódium a hrál hudbu. Moje žena mi nedala moc času na přemýšlení, a udělala všechno aby mi pomohla splnit můj sen, který jsem měl mnoho let. Začali jsme vystupovat, sály byli plné a recenze byli vynikající, stalo se něco magického. V polovině koncertu, když jsem šel dolů mezi diváky, lidé se mě ptali, proč nezpívám ve španělštině. Pracuji na novém albu s písněmi ve španělštině a ujistil jsem své diváky, že se vrátím a splním jejich žádost. Mám v úmyslu tento slib naplnit.

Před 15 lety jsem sem přišel a všechno se mi zdálo jako sen. Myslel jsem si, že něco lepšího a většího, než to co se děje se mě nemůže stát. Když jsem přijel teď setkal jsem se s bodyguardem, který se o mě staral, a mluvili jsme spolu jako přátelé. Dívky, které skákaly a křičely, jsou teď dospělé ženy, a já s nimi zase mohu mluvit, fotit se, dělat si z nich legraci jako s dobrými přáteli. Je to legrační, že jsme všichni trochu starší, ale stále zůstává mezi námi zvláštní vztah. Vracím se zpět do Argentiny, ale beru s sebou velkou pusu, kterou jsem dostal od vás všech. Děkuji všem, kteří se semnou setkali a nabídli mi svůj čas, přijal jsem ho s ohromnou úctou
.



Rozhovor pro ruské fanoušky (2015)

Facundo, jsme rádi že vás budeme brzy moci pozdravit osobně! Proč jste se rozhodl po tolika letech přijet do Ruska?

Ano, je to neuvěřitelné, ale konečně přišel čas na návštěvu. Je úžasné, že se to děje prostřednictvím hudby. Jsem rád, že má zájem i můj tým. Hraní v Rusku – je jako sen. Pro mě to bude nezapomenutelný zážitek a doufám, že první z mnoha.

Co víte o naši zemi?

No, řekl bych, že jsme se všichni naučili hodně, díky Stanislavského metodě. Ale můj zájem o Rusko není omezen pouze na toto. Je to velmi bohatá země, která se v průběhu posledních dvou stoletích stala lídrem v mnoha oblastech.

Jaké jsou nejvíce absurdní zvěsti o Rusku, které jste slyšel?

Absurdní zvěsti? Ne, nepamatuji si něco takového.

Máte v úmyslu sem někdy přijet se svou rodinou?

Maria mě bude doprovázet na této cestě. Vždy jede semnou když je to možné. Ona ví, jak je to pro mě důležitá cesta.

Často cestujete všichni společně?

Někdy je velmi obtížné cestovat s dětmi. Ale teď děti trochu vyrostly, takže je to o něco jednodušší.

Vaše děti vás budou následovat ve vašich stopách, nebo by jste dal přednost tomu kdyby nebyli umělci?

Chci, aby mé děti měli možnost být tím, čím chtějí. To co jim dělá radost – to je těžké říct, protože jsou příliš malí aby to pochopily. Teď Yaco a Moro milují hudbu a chtějí hrát na bicí.

Proč jste si vybral saxofon?

Hrál jsem na něj, když jsem byl dítě, pak přišli další nástroje. Ale saxofon byl vždycky můj věrný přítel.

Maria na vás nežárlí, a na vaše fanoušky?

Ne, moc se respektujeme a vzájemně si důvěřujeme. Mary není žárlivá a není důvod aby byla. Ve skutečnosti, nikdo z nás není žárlivý, ani kvůli fanouškům ani kvůli partnerům v práci.

Kde nacházíte inspiraci?

V noci, v životě.

Na co myslíte, když stojíte na vrcholu hory, nebo když sjíždíte vlny na surfu?

Myslím na rodinu, a na to jak jsem šťastný.

Jste idolem pro miliony lidí. Kdo je modla pro vás?

Ale ne! Existuje jich celá spousta! Obdivuji jich mnoho, ale nemůžu identifikovat jenom jednu.

Hrál jste mnoho rolí. Líbil se vám někdo, koho jste hrál?

Každý scénář je pro mě jako výzva. To je herectví. Miluju, když můžu dát život do svých hrdinů a hodně jsem se naučil od každého z nich.

Vzpomínáte si na svůj první dojem, po setkání s Natalií Oreiro?

Natalia je můj blízký a milovaný přítel. Známe se navzájem věčnost a velmi podrobně. Natalia je jeden z nejvíce čestných a transparentních lidí, které jsem kdy potkal.

Jsou zvěsti o pokračování divokého anděla. Jaké jsou šance pro fanoušky, aby vás znovu s Oreiro mohli vidět ve společném projektu?

Upřímně nevím. Ale práce s Natalií je pro mě vždy potěšením.

Chcete nás na koncertě překvapit? Co budete zpívat?

Jsem spokojený s příležitostí setkat se s fanoušky. Jsme v kontaktu prostřednictvím sociálních sítí. Mnozí z nich již byli v Buenos Aires. Jsem potěšen, že mohu do Ruska přijet, a prezentovat zde své koncerty. Písně, které zazpívám na koncertě budou z alba Salir a Tocar. Toto album obsahuje verze klasickým písní z repertoáru Boba Dylana, Johna Lennona, Kiss, Aerosmith a podobně. Ještě zazpíváme nějaké cover písně, které připravujeme speciálně pro koncert. Doufám že se budou divákům líbit! Uvidíme se na koncertě!




Ještě mi nenabízejí role padouchů! (Rusko, 2015)

Vítejte v Rusku, Facundo! Čekali jsme na váš příjezd. Jaké jsou vaše první dojmy z naší země?

Přes všechny situace, které se dějí, jak tady tak ve světě, jsem velmi rád, že jsem tady. Vím, že jste se emocionálně připravovali na náš příjezd. Doufám, že tak výrazná země, s velkým významem ve světě, bude schopna vyřešit všechny rozdíly tak rychle, jak to bude možné. Když pominu politiku, je pro mě velmi vzrušující být v Moskvě, je to naplnění mých snů.

Co chcete vidět v Moskvě?

Pokud žijete vedle Rudého náměstí a vidíte ho, je to součástí vašeho života, ale něco jiného jsou lidé jako my – lidé kteří žijí tak daleko. Jako dítě jsem viděl fotky z katedrály svatého Vasila, a když jsem přijel jsem, viděl jsem ho na vlastní oči, bylo to prostě úžasné a nádherné. Já prostě nevěřím, že můžete projít kolem KGB, vedle mauzolea Lenina, to mi prostě nejde do hlavy. Jsou to emoce! A nejúžasnější věc je, když přijedete na místo, kde jste nikdy nebyl a jste tam vítán s otevřenou náručí.

Každá z postav které jste hrál, byla velmi pozitivní. Ivo Di Carlo, Martin Quesada, Yago. Neměl jste nikdy touhu hrát zločince? Bylo by velmi zajímavé, vidět vás v takové roli.

Oni mi nenabízejí takové role. Mohl bych je hrát. Ale normálně takové nabídky nedostávám.

Možná je to proto, že vypadáte tak dobře.

Jedině bych mohl hrát padoucha s dobrýma očima – to zní jako pohádka, v telenovele by to bylo neobvyklé. Byl by to silný dojem na diváky. Jednoho dne mi nabídnou tuto roli!

Budeme čekat. Jaký je rozhodující faktor při výběru role?

To se nedá vždycky říct. Oni mi nenabízejí dvacet rolí v roce. Dají vám nějaké pevný základ, a vy budete muset doladit hrdinu podle sebe. Například, náladový milionář Ivo. Dostanete určité okolnosti, potom je nutné explicitně zjistit, co a jak máte dělat a jak máte rozvíjet svoji postavu. Na emocích musíte vybudovat váš charakter. Postava Natalie, chudá dívka která potká jeho – a to je vše. Mezi námi funguje chemie, která musí být nutně mezi herci. To se nepíše v žádném scénáři – to vytváříte.

Každý, kdo viděl hru En El Aire si ji pochvaloval. Jak končíte svůj den poté, co jste na jevišti? Jdete spát, dáte si něco k jídlu nebo jdete na diskotéku?

Výborná otázka. Po show, vždycky chodím do publika, abych je pozdravil a mluvil s nimi před vstupem do divadla – v některých případech to může trvat až několik hodin. Umění hrát v divadle, takže…Představte si: přišel jste do divadle, jdete, sedíte v šatně, pijete čaj, relaxujete a připravujete se na hru. Diváci zaujmou svá místa, zhluboka se nadechnete, jdete na jeviště a hrajete. Po show, jdete zpátky do šatny, sednete si v klidu a pohodě, mohlo by se zdát, a analyzujete nad vaším výkonem, co je třeba ještě propracovat. Poté se osprchujete, obléknete se, jdete ven na ulici, kde se s nimi pozdravíte. Obvykle je to hodně lidí, pozdravíte se s nimi, mluvíte s nimi, potom se dostanete do auta a jedete domů, kde na vás čeká rodina, která tou dobou spí.

Lidé mají tendenci dosáhnout určitých znalostí na nějakém hudebním nástroji. Houslím se často říká, že mají duši, že jejich zvuk pláče touhou. Jakou duši má saxofon?

Záleží na tom, kdy na něj hrajete. Saxofony mohou být nevinné děti, můžou mít bolavou duši, můžou být šťastny, můžou být životem, touhou…

Máte spoustu zkušeností v oboru herectví, nikdy vás nenapadlo učit mladé herecké talenty?

Ne. Já nevím, jak ukázat cestu k herectví a učit někoho hry. Je to těžké, je tolik způsobů, tolik nuancí. Je to velmi individuální. Existují dobře známé metody, které mohou indikovat směr, ale to je také vnitřní fyzikou každého člověka. Jednomu pomáhá jedno, druhému druhé, já nevím jak bych někomu vysvětloval způsob, který nepomáhá mě. Měl jsem hodně velkých mistrů a také hrozných učitelů. Já bych nechtěl být pro nikoho hrozným učitelem, a nejsem si jistí, že mohu být mistrem. Každá formace herce se odehrává jeho vlastním způsobem, to je něco velmi osobního. Viděl jsem, jak v Argentině pracují takoví mistři, jako Alicia Mucho, potom nemám co dělat ve vzdělávání jiných.

Ve věku 28 let, jste snil o velké rodině. Splněný sen. O čem sníte teď?

Bylo mi jen 14 let a už jsem snil o všem, od každého trochu, ale realita se ukázala být úžasná, mnohem lepší, než jsem čekal. Obvykle jsou sny jako obrazy, stejně jako fotografie. Ale skutečná vůně vašeho dítěte, která vás obejme, které vás pohltí, když jdete spát a ono se k vám přitulí – to je k nezaplacení. Je to nemožné popsat, dokud nevidíte jak je vlastní máma kojí. Sny jsou skvělé, ale život je mnohem lepší.

Podělte se o tajemství rodinného štěstí.

Není žádné tajemství, stačí se po celou dobu zabývat svou rodinou. Je to jako rostlina: musíte jí dát vodu, ale trochu aby se neutopila ale ani aby nebyla suchá. Kapku po kapce. Mám stejný přístup. Každý jde svou vlastní cestou, každá rodina je jedinečná. Určitá pravidla která u někoho fungují, u jiných ne. Kdyby to bylo tak jednoduché, nikdo by se necítil hrdý na to, že dosáhl rodinného štěstí. Jednoduché jsou například žvýkačky, necítí žádné emoce v žádnou dobu.

Co vás nutí se smát?

Je důležité pochopit, že štěstí – není nevyčerpatelné. Je důležité to mít v rovnováze. Pokud víte, co je to utrpení, pak oceníte hodnotu štěstí. Pokud bych nyní trpěl, potom přijde čas, kdy budu velmi šťastný muž. Nikdy jsem se necítil provinile z toho důvodu že jsem šťastný, a nikomu tak neradím uvažovat.

Co si nejvíce ceníte u žen?

To co je nejdůležitější – možnost být matkou, schopnost se usmívat každý den, optimismus, je to úžasné – vidět ženu v roli matky – vidíte něhu níž zahrnuje vaše dítě. Když vidíte, jak vaše žena porodí – to je největší štěstí, ke kterému se nic nedá přirovnat.

Blíží se nejvíce magický svátek roku – Vánoce. Co budete dělat s dětmi a se ženou?

To ne já, to Santa Claus.

Ano, ano, všichni si pamatujeme Santa Clause – Iva.

Ach, ano (směje se). To není tak důležité – jaký dárek darujete. Důležité je, že jim můžete dát – naději, štěstí, starostlivost. U nás se říká: štěstí se do krabice nedá zabalit. Pokud něco můžete darovat, nejprve darujte to, co je nejdůležitější. V naší rodině Maria nosí spoustu stromů do celého domu, zdá se mi, že náš domov je dílna Santa Clause. Nejdůležitější věcí pro mě je, že dětské oči byly naplněny vírou a magií v očekávání příběhu. Důležité je, aby dítě mělo sny. Já nevím, jak to moje žena dělá, ale vždy se jí to podaří – podporuje tuto touhu v jejich očích. Bez tohoto zázraku, by jsme nezdobili dům a vánoční strom.

A jak slavíte Nový rok? Možná, že máte v rodině nějakou tradici?

Vždy dohromady.

A to je nejdůležitější.

Jde o to, že jsme pořád spolu, ale ne každý je vždy u stolu. Proto vždycky připijeme na ty, kteří již nejsou s námi. To není mystika, to je realita.

Řekněte o Natalii Oreiro pět přídavných jmen.

Natalia je krásná, talentovaná, štědrá, úžasná, velkorysá…je spravedlivá, i když to není přídavné jméno, ale je to pravda: objeví se a zmizí. Na tom není nic špatného, sama jistě víte jaký je to úžasný člověk.

Můžeme očekávat, že k nám jednoho dne přijedete společně?

Byl bych velmi rád, kdyby Bůh dal!

Budeme na vás čekat!




Rozhovor pro rádio PCH (Rusko, 2015)

Dobrý den, Facundo! Jsme rádi, že jste v Rusku. Děkujeme, že jste souhlasil, že si na nás uděláte čas.

Prosím! A děkuji vám. Děkuji moc!

Seriál Divoký anděl, se stal skutečným symbolem dětství a dospívání pro mnohé děti v pozdních 90. letech a začátkem roku 2000, vzpomeňme například taneční scény, které jsou založené na tomto seriálu. Pro naši generaci, je tato show opravdu zvláštní. V Rusku jste se stal díky andělovi opravdu známý a významným. Stal se i pro vás tento seriál významným?

Ano, samozřejmě! Zaprvé pro to potěšení, které mi přineslo pracovat na divokém andělovi. A za druhé, protože jsem si nikdy nemyslel, nikdy jsem neměl ani podezření, že tato show bude takto známá po celém světě. V době, kdy divoký anděl získal světový věhlas, jsem už hrál několik rolí. Dá se říci, že tato série se stala dveřmi, prostřednictvím nich mohou do mého života přijít jiné projekty, v nichž jsem účinkoval později.

Ano, díky divokému andělovi, jste se stal známý nejen v Rusku, ale také v Izraeli, Polsku, České republice a mnoha dalších zemích. Byl jste si vědom této popularity?

Bylo to velmi působivé, velmi viditelné, ale naštěstí, v té době nebyl žádný internet. Proto jsem se měřítko úspěchu show, dozvěděl z dopisů, které mi přicházeli z celého světa. Teprve když jsem začal být online, opravdu jsem si uvědomil, jak je divoký anděl známý, a to, co zapůsobilo na diváky, protože publikum to napsala přímo mě.

V této sérii jste hrál s herečkou Natalií Oreiro, která opakovaně navštívila Rusko s jejími vystoupeními. Řekla vám něco o Rusku?

Ano, moc! Velmi mnoho! Natalia miluje, když může jet do Ruska, opravdu se jí to líbí. A vždycky mi říká, velké příběhy. To je důvod, proč se znovu a znovu vrací. Natalia by nikdy neuvažovala o návratu do místa, kde by se necítila šťastná. Opravdu je.

Jak jste si představoval Rusko před příchodem sem?

Nemůžete si vytvořit představy o místě, jen na základě fotografií. To není možné. Na fotografiích chybí detaily, jako je vůně, tělesné teploty, něčí názory. Můžete se podívat na lidi kolem, a to vám dává pocit místa. Můžete někoho pozdravit, cítit jeho parfém. To vše dělá to místo, a stane se tak zvláštním. Teplota, barva, mraky na obloze. Den, kdy může být zataženo, ale mraky na obloze plavou, to vše vám dává pocit, že je to živé. Očekávání jsou vždy bez života. Živá a pravdivá je jen realita.

V roce 2006, 7 let po divokém andělovi, jste hrál v seriálu Jsi můj život, znovu s Natalií Oreiro. Po tolika letech, bylo pro vás jednodušší s ní pracovat, nebo možná naopak – více obtížné, protože jste se změnil?

Známe se s Natalií od roku 1994. Od roku 1994 nebo 95. Potkali jsme se, když jsme byli oba na samém začátku své profesionální kariéry. Vždy bylo velmi snadné s ní pracovat. Nejen snadné – bylo to skutečným potěšením. Bylo to lepší, než cokoli jiného. Vždycky se stará o své kolegy – herce, technický personál, po lidi, kteří uklízí. Nic ji neunikne, ona vždy přemýšlí jak to udělat aby to bylo lepší.

Přijel jste teprve včera, a už jste na instagram dal fotky z Rudého náměstí. V popředí termosku a čaj.

To je mathé, které si beru s sebou – kamkoliv jedu. A byl jsem v různých místech, daleko od sebe, jako je Tel Aviv, hora Aconcagua v Argentině, na pláži v Indonésii. Všude tam jsem měl termosku a mathé, a mám ji i tady. Za prvé, vím, že je to hezké. Je to jako já i jiní. Za druhé, mě to charakterizuje. Je to moje obchodní značka. A je to víc, než se originálně fotit, kde na pozadí bude to určité město. Piju koření každý den, několikrát. V dopoledních hodinách, denních, večerních, nočních. I když by se v noci nemělo pít. Nebo například, když jsem sám. Je to krásný obřad.

Herectvím jste začal, když vám bylo 15 let, ale brzy na to jste se musel vypořádat s těžkou nemocí. Co vám pomohlo dostat se přes toto složité období, a co jste se naučil v této době?

Všichni máme v životě těžké časy. Někdo onemocní, někdo má nehodu, někdo jde do války, a někdo ztratí své příbuzné nebo přátelé. V životě se setkáváme s mnoha příhodami. Stačí se jen projít. Takový je život. Musíte jít dál. Zaprvé proto, že je to náš lidský instinkt. Za druhé, protože máte děti, pro které jste se vrátil do života plné lásky, musíte to pro ně udělat. To je velmi důležité.

Tyto těžká období, způsobily, že jste se zapojil do charitativní činnosti a podporujete Donar Sangre Salva Vidas?

Já bych to nenazval charita, nebo charity. Myslím, že je to pocit sounáležitosti. Je důležité si představit, že osobě, které se pomůže, může být vaše dítě, bratr, matka, otec, váš přítel, ale prostě ho neznáte osobně. To není charita, to je pocit sounáležitosti. Má- li dítě hlad, dáte mu jídlo. A pokud nemáte jídlo, jsem ochoten uříznout si vlastní ruku, abych ho nakrmil. Na místě mého dítěte by mohl být kdokoliv. Je to pocit sounáležitosti.

Přijel jste do Ruska se svou kapelou, The Blue light orchestra. Proč takový název? Existuje nějaká souvislost s Eletric Light Orchestra? Kde se vzal nápad?

My všichni jsme velcí fanoušci Electric Light orchestra, ale nemá to s nimi žádnou souvislost. Blue light – modré světlo, to byla první věc, kterou jsem viděl v divadle. Když jsem poprvé přišel do divadla, bylo mi asi 15 let. Dřív jsem tam nikdy nebyl. Nedokázal jsem si představit, co bych se tam mohl naučit. Přivedl mě tam přítel, ta myšlenka se mi zdála zajímavá. A tak jsem přišel do toho divadla. Bylo staré a tmavé. Místnost byla velmi, velmi tmavá. Ale bylo tu světlo, modré divadelní světlo. Na pódiu byl barový stůl se dvěma židlemi. Prostý dřevěný stůl. Nic zvláštního. Chápete? Ale mě se to zdálo kouzelné. To kouzlo mě ohromilo. A pak jsem se rozhodl, bez ohledu na to co se dělo na pódiu, chci to dělat. A začal jsem to dělat. Nestačí říct slovo scéna, aby se vytvořilo kouzlo. Je potřeba vyprávět báseň, ne historii. Chápete? Je to tak subtilní, tak kompletní, tak naivní. Takové úžasné. A to je přesně důvod, proč jsem se tomu rozhodl věnovat ve svém životě. Všechno, co dělám: lezení po horách, čas s rodi nou, kreslení, zábava, surfování, psaní. Uvědomil jsem si, že chci, aby můj život byl takový. Přišel jsem sem, abych to ukázal. A je to vidět každý den. V očích mé ženy, v očích publika, když hraju. Žiju jako by mi bylo pět let. Ale pokud by někdo chtěl ublížit mému dítěti, budu ho bránit jako nejstrašnější a divoký lev na světě. Je to jako kapka magie. Všechno je v ní obsaženo. V očích mých děti…je to jako v pohádce.

Jak se pro vás liší magie herectví, magie hudby? Na jedné straně a na druhé straně.

Kouzlo je ve všem a všude. V čistém listu papíru, na který kreslíme, v dobrém rozhovoru, schopnost mluvit s každým jinak, a poznávání lidí žijících na druhé straně světa. Představte si sami sebe na mém místě. Představte si, že tady sedíte a máte na paměti, že jste přišel z druhého konce světa. A s kým si povídám? Mluvím s ruskými novináři! A oni mi řekli, že viděli mou práci, která ve skutečnosti nebyla prací ale kapkou magie. Dělali jsme všechno, co jsme mohli. A byli jsme tak naivní, tak mladí a tak šťastní. Máme možnost sem přijít a učit se, to je památné, více než perfektní.

Mnoho lidí tráví dlouhé roky života, hledáním svého povolání: Chodí na různé konkurzy, čtou knihy, studují cizí životopisy. Podle vašeho názoru, musíte najít jedno povolání? Nebo je lepší mít jich víc, stejně jako vy?

Záleží na každém člověku. Každý je jiný, nemohu mluvit za všechny. Nemůžu říct, jak by měli postupovat. Ale já jsem chtěl dělat mnoho věcí. Moc. Nevím, která z nich je nejlepší. Ale všechno co dělám, dělám od srdce. Pokud máte sebevědomí a jste dostatečně skromní a upřímní sami k sobě, nezáleží na tom, jak dobře něco umíte. Pokud to děláte celou svou duší, je to dobré.

V jednom rozhovoru jste řekl, že ve věku 15 let jste neuvažoval o herectví jako o profesi pro svůj život. Řekl jste, že v tomto věku, jen málo lidí ví o své budoucí profesi. Pro vaše děti se budete držet stejných zásad, nebo se snažíte zjistit, co je baví?

Jako otec, jste zodpovědní za to, co budou dělat vaše děti. Jsou to jen malí dospělí, kteří jsou touto dobou stále dětmi. Musíte být velmi opatrní, musíte je poslouchat a pokusit se pochopit, co chtějí. Nesnažte se změnit to, co chtějí. Mimo to, je to jejich život, ne váš. Je to potřeba velmi respektovat. Nevychovávat je drsně ale citlivě. A vy byste neměli naléhat z celého srdce, aby se vzdali toho, čím chtějí být. Tady začíná to nejobtížnější. Můžete je naučit všechno, co umíte. Ale to jsou vaše zkušenosti. Můžete je naučit vše co můžete, a co je chcete naučit. Ale když se rozhodnout, čím chtějí být, můžete jim pouze pomoct. Ale oni by také měli vědět, že v případě že se rozhodnou krást, že je jejich otec udá na policii.

Zřejmě už jste na prvním rande se svou budoucí manželkou věděl, že s ní chcete založit rodinu. A v jiných oblastech, spoléháte se na rozum nebo na intuici?

Rozhodnutí je – dobré nebo špatné – mělo by to být spontánní. Protože když začnete přemýšlet, pravděpodobně se rozhodnete špatně. Posloucháte – li srdce, je pravděpodobné, že jste se rozhodli dobře. A i kdyby jste poslechli srdce a udělali chybu – je to v pořádku. Ale když uděláte chybu , z důvodu, že jste vaše srdce neposlechli – budete nešťastní.

Program koncertu v Moskvě se skládá z coverů slavných písní. Ještě nemáte vlastní písně? Máte v plánu vytvořit vlastní repertoár?

Na dalším koncertu budu hrát už své písně. Hrajeme covery velkých mistrů. Přehráváním těchto písní, děláme to, co oni pravděpodobně chtěli – aby se jejich písničky pořád hráli. To je přesně to, co děláme. Plníme sny génia, který napsal tyto písně.

A kdy bude další koncert v Rusku? Už to víte?

Ještě ne, ale vím, co bych si přál. Chtěl bych uvěřit, že tady na koncertě, dostanu právo na to, abych byl znovu pozván a představil své písně.

Děkuji vám, budeme čekat!

Prosím!

Přeji vám úspěch ve všech vašich projektech!




Pokud se něco pokazí, nemůžete plakat (Espectaculos, 2016)

Jak to začalo s En El Aire?

V roce 2012 jsem cítil, že bych měl hrát v divadle. Zavolal jsem impresária – Javiera Farona, řekl jsem mu o tom, a on mi dal nějaké texty. Řekl jsem mu, že bych chtěl hrát v monodramatu, ale to bylo potřeba napsat. Poprosil jsem ho aby mi pomohl najít dramatika, režiséra a sál. Nabídl mi Manuela Gonzaleze Gila. Setkali jsme se, a začali jsem spolu okamžitě pracovat – se Sebastianem Irigem jsme dělali na textu, s Marinem Bianchedinem na hudbě. Fito Grasso se zabýval technickými otázkami, výrobou Alejandro Bogado. To byli divadelní začátky.

Váš hrdina pracuje v rádiu. Co posloucháte vy?

Nemám žádné návyky. Někdy večer poslouchám rádio – jako moje babička, nebo můj otec. Ale vždycky mám sluchátka, abych nerušil Mary. Poslouchám v autě, když se vydám na dlouhou cestu.

Je vaše postava tak trochu jako Alejandro Dolina? (Argentinský spisovatel, hudebník, herec a moderátor)

Dolina je pro mě velká postava. Myslím si, že každý divák bude cítit toho, koho si přeje. Vytvořil jsem ho jako ideálního nočního rozhlasového moderátora. Během vysílání hraju na saxofon. Je to stejný nástroj, který mi kdysi vydělával v metru a stejný futrál do kterého mi spadla první mince. Cestoval jsem s ním do Izraele a po celé zemi. Jsem samouk. Neumím noty, ale zavřu oči a hraju. Není pro mě důležité, jak je co napsáno, ale jak to vypadá. Můžu hrát po druhém poslechu. Mám dobrý sluch.

Máte kontakt s publikem během vystoupení? Sestoupíte ze scény?

V En El Aire je mnoho různých situací – stejně jako v životě. Je to černé divadlo, je tu interakce s publikem, a dlouhé ticho od diváků. Můžete cítit jejich pozornost. Přísahám! Hostitelem je Gustavo Yankelevich, chodí sem každý den a ptá se, co potřebujeme.

Sníte o klasickém umění? Například něco od Shakespeara?

Sním hodně, i když spím. Stále přemýšlím, ale neberu žádné léky. Nechci hrát zahraniční autory, rád bych hrál v argentinských hrách. Hrát Shakespeara ve španělštině, to je jako hrát „Made in Lanús“ (Argentinské umění) v angličtině. Jak se odtrhnout od svých kořenů? Pouze Christina Perez může hrát Shakespeara, ona je expert. Nemyslím na zahraniční autory, když existuje tolik argentinských autorů.

Je pravda, že jste měl společné profesní plány s Pablem Echarrim?

Chtěli jsme přijít s něčím pro televizi. V myslích diváků jsme byli vždy antagonisty a mě se líbila myšlenka dělat něco společně – pro zábavu, aniž bych přemýšlel o úspěchu či neúspěchu. Kdybychom to udělali...

Jste televizní herec. Co si myslíte o úspěchu tisíce a jedné noci?

Úspěch je třeba oslavit. Koupili ho jako dlouhý, levný seriál, jenže on jim přitom vyfoukl rating. Není třeba hledat vysvětlení. Náš Divoký anděl dobyl Turecko.

Změna vysílacího času – nedostatek respektu vůči divákům?

To se děje už dávno. Zpočátku to byla rivalita mezi Claudiem (Vilyarruel) a Adrianem (Suara). Nebylo to nic osobního, ale zdálo se, že je baví tyto změny. Doufali v minutový rating. Teď to ztratilo svůj význam, protože dnes je Twitter (internet). Neustále nově vznikající technologie.

Jaké závěry vyvozujete se svého posledního projektu: Noche y Dia?

Nechci měřit úspěch nebo neúspěch, ale zkušenosti. Byl jsem zpátky u Pol-ky, pracoval jsem s Eleonorou Wexler, Florencií Raggi, poznal jsem Maxima Ghioneho a znovu jsem pracoval s Pablem Ragem. Mnoho let po Sueltos (1996). Bylo to skvělé obsazení, užili jsme si spoustu legrace. Setkal jsem se s novými mladými herci, jako je Gaston Soffritti, kterému je pouhých 23 let a má velké schopnosti. Viděl jsem ho ve hře „Sexo noc extraňos“.

Nevadí vám, že takový režisér jako je Campanella, není respektovaný?

Neměří respekt takovým způsobem. Studie naznačují něco, a programový ředitel rozhodne jinak. Campanella ví hodně o filmu a o této zemi. Dělal s velkými herci: Natalií Oreiro, Joaquinem Furriel. Možná, že se seriál bude opakovat a bude mít dobré hodnocení, jako se to stalo například s „Casados noc Honos“ – Guillermo Grancella. Dnes se nemáte nechat porazit, ale získávat zkušenosti. V současné době už nemá takový význam, že se nějaký program pokazí.

Mluvil jste o naší zemi. Nyní je čas na seriál nebo na divadlo?

Pokud jsou lidé v této zemi, kteří očekávají novinky, bude rating růst, pokud ne spadne. Rok 2015 byl velmi zvláštní. Velký výběr tureckých telenovel, všechno se změnilo. Je to jako moře: budete plavat v klidných vodách a najednou vás chytne proti proud. Pokud se nechlubíte, že jdou věci dobře, nemůžete plakat, když se něco pokazí. Hrál jsem v mnoha sériích, které byli úspěšné: Yago, Divoký anděl, Padre Coraje, Sos Mi Vida, nebo Vidas Robadas.

Ve Vidas Robadas jste oslovil aktuální společenský problém.

Naučil jsem se, že obchodování se zbraněmi, drogami a lidmi – jsou tři nejvýnosnější byznysy na světě. Když seriál začal, lidé si neuměli představit, že barman v jejich oblíbené hospůdce může být unesen. Je to neviditelný svět, který je pro některé lidi realitou. Teď o tom všichni víme, ale nic se na tom nezměnilo. Myslel jsem, že strhávám masku, že se může zastavit tento byznys, ale nestalo se tak.

Jaká témata by jste si dnes pro sebe v televizi vybral?

Nevím. Já vyprávím příběh. Každý z nich je dobrý, pokud je o něčem, když něco necháváte za sebou. Rád si hraju v příbězích na policajty a zloděje, kde mám masku na tváři, ale lidé se na mě na ulici dívají a mluví se mnou. Dívám se na to jako na hru. Ve Vidas Robadas, jsme se snažili vyprávět jiný příběh, dnes jsou lidé již opatrnější.

Ve vašich plánech do budoucna není žádná televize?

Nemám žádné projekty pro rok 2016. Adrian (Suar) mi řekl o seriálu „Boháči neptejte se na povolení“ (Los Ricos no piden Premiso). Potvrzené obsazení je vynikající, a myslím, že tento projekt bude mít velký úspěch. Obdivuji to úsilí, odhodlání a příběh. Dnes nemám smlouvu s žádnou televizí. Díky bohu, že nemám. V této profesi, a to zejména v naší zemi, když propadnete do této práce, nemáte jistotu že se vám s ní podaří žít. Dobré by bylo, kdyby herci dostávali penzi. Pokud by tomu tak bylo, tak bych šel do „Casa del Teatro“ (Domov důchodů pro chudé herce). Přál bych si, aby se vypovídali ti, kteří mají mnoho znalostí.

O práci v divadle.

Nemám rád dlouhé divadelní sezóny. „Na návštěvě u pana Greena“ (2005), bylo skvělé pracovat s Pepem Sorianem a téma bylo kontroverzní (homosexualita). Codicia (2007), to byl hrozný příběh, ale nádherně napsaný od Mameta. Vznikl také film. Byl jsem na pódiu s velkými herci a velkými režiséry, s mým přítelem Marcelem Cosentinem. Skončili mu práva na jeho hru a potřebovat herce aby hrál hlavní roli. Souhlasil jsem bez čtení scénáře, jen jsem sledoval film. Chtěl jsem vědět, jaké je hrát v tom, co se mi nepodobalo. Zůstal jsem do posledního dne a byl jsem tam vždycky včas.

Některé koníčky…

Stále mě fascinuje lezení. Lezení na vrchol, plánuji dosáhnout vrcholu. Kdo s vámi půjde, jakou muziku si s sebou vezmete a jakou cestu si vyberete…

Vzpomínky:

Jednou jsem chtěl opravdu být dětským chirurgem. Operoval mě Dr. Javier Ureta Sáenz Peňa. Jemu bylo 34 let a mě bylo 17. Věděl jak, kdy a kde řezat, aby mě zachránil. Dnes jsme přátelé, a on je kmotrem jednoho z mých dětí. Když jsem se vzpamatoval z lymfomu, řekl jsem mu, že jsem chtěl být doktorem a zachraňovat životy všech dětí, jako on zachránil ten můj. Pak se mě zeptal: Co by se stalo, kdyby jedno z nich zemřelo? Musíte mít tvrdý temperament, který já nemám. Stal jsem se hercem, a mé cíle jsou v křeslech první řady. Je to možné. Celou dobu jsem naživu a šťastný.




Facundo Arana - soukromý herec (Gente, 2016)

Ve věku 43 let, jen několik dní před premiérou En El Aire v divadle Tabaris, se herec rozhodl dát první upřímný rozhovor – rozhovor o jeho dětech, rodině a nekonečné lásce k Marii Susini. Navíc, poprvé sdílel soukromé fotografie z jeho života.

Jeho místo na Zemi, místo se kterým se dělí jen s jeho ženou Mary, dcerou Indiou a syny Yacem a Morem. Administrativně je toto místo na řece Luján. Loď tam pluje půl hodiny – jedna termoska maté – Facundův přítel. Stojí tam postavený dřevěný dům. Není tam elektřina, ale je tam hodně lásky. V noci svítí hvězdy a měsíc, aby poskytli rodinné světlo, když tráví čas popíjením maté, když sedí u hořícího ohně, kde ohřívají své duše.


Tam se ve mně probouzí herec, který sedí uvnitř mě, a baví mé děti, vypráví jim příběhy. A náhle se měním v kovboje, horolezce, surfaře…Děti potom mají tak úžasné výrazy ve tvářích! A Maria umírá smíchy, když mě pozoruje. Naplňuje mou duši štěstím. Totéž se semnou děje v dopoledních hodinách, kdy děti po probuzení přiběhnout do mé postele. Už se vyspaly a nemůžete je zastavit, ani na minutu. Není pochyb o tom – že otcovství přináší více radosti, než jsem čekal.

Facundo mluví o kuřeti s hranolkami, které se podává v baru Rockin‘ Food, bar se nachází v Palermu. Umělci sem obvykle přicházejí z blízkého Sony Music.

Přijdete sem náhodou, a hraje tady Axel pro 15 osob, nebo Facundo se svou skupinou.

Mluvili jsme spolu ještě před rozhovorem, jako dva přátelé, kteří jsou obyčejnými zákazníky u baru a popíjejí pivo u stolku u dveří. Dalším místem, které rodina střeží, je domek na stromě který všichni společně postavili na jejich pozemku, ve čtvrti Altamira v Tigre.

Velmi často jdeme ven a strávíme celý večer na tomto stromě. Nejúžasnější je to, že se tam vejde všech 5 lidí!

Arana pokračuje a odhaluje jedno z tajemství člověka, který vždy chránil své soukromí. Ukáže, jaké je jeho nejvíce soukromé místo. Je umístěno na střeše (v podkroví) jeho vlastního domu.

Nikdo tam nechodí tolik jako já. Musíte vyšplhat do druhého patra, potom musíte zdolat dvojité točité schodiště, a nakonec jako kdyby jste se ocitli v úplně jiném dřevěném domě. Otevřete okno a svět vás obejme. Tady hraju na saxofon, kreslím, čtu scénáře, skládám vlastní písně.

Poté, co slíbil, že nebude zveřejňovat žádné nahrávky z jeho nového CD, otevírá stříbrný notebook a představuje to, co bude na jeho druhém albu, který tvoří spolu s Chinem Asenciem. Tentokrát to budou jeho vlastní texty, vlastní písně. Pokud první album okouzlilo posluchače po celém světě rockovými klasikami, druhé bude působit na vaší mysl. Je plné rytmů a zvuků, které Facundo čerpal ze svého života – z jeho dětí, své manželky Marii, jeho zkušeností…toto všechno je v textech. To je to, co dělá Facundo – je vděčný za všechno ve svém životě, a přiznává:

Dlouhou dobu, v modlitbách neprosím Boha o něco víc. On mě hýčká. Dal mi všechno. Dal mi mnohem víc, než jsem snil. Bůh mi dal všechno, dokonce s přídavkem.

Plně se podílí na hudbě – Právě jsem se vrátil z koncertu v Izraeli a Rusku. Jeho láska k herectví se bude moci realizovat v show En El Aire, monodramatu které napsal a režíroval Manuel Gonzalez Gil, bude s ním debutovat 6. ledna v divadle Tabaris, pod vedením Gustava Yankelevicha. Od čtvrtka do neděle, v prvních dvou měsících roku se bude vracet na jeviště s touto show , se kterou už navštívil největší města v naši zemi.

Miluji toto umění a rád ho hraji. Je tam kouzlo, které mě fascinuje od prvního dne. Na konci lidé tleskají ve stoje. To je to nejlepší, po čem může herec toužit. A kromě toho, je to v Buenos Aires, a tak mám příležitost a čas zůstat doma se svou rodinou. A řekl jsem vám že Maria a děti si zařídili tento dům, a že v něm tráví nejlepší dovolenou našich životů…?!

Facundo, proč jste se rozhodl o tom všem mluvit právě teď?

A proč ne?!

Myslím, co vás k tomu vedlo, že jste tak jednal. Víte co to bylo?

Uvědomil jsem si, že nemůžu kontrolovat vše ve svém životě. Víte, to co jsem dělal pro ochranu soukromí své rodiny. Ani jednou jsem neutekl od krbu! Nedávno jsem jel do Ruska. Maria byla požádána o fotografie, mé i dětí, připravili se videa pro televizi. Pak tyto fotky unikly do ruských médií, a samozřejmě se také objevili v Argentině.

Některé z nich budou použity v tomto rozhovoru?

To je pravda. Pak jsem si uvědomil, že nemůžu ovládat všechno. S těmito novými technologiemi, může kdokoli a kdykoli něco vyfotit a dát do jedné ze sociálních sítí. Vždycky jsem žil jako v zákopech, ale nyní už ty zákopy neexistují. Před pár dny jsem vyfotil fotku s dětmi na telefon. Někdo stál ze strany, vyfotil nás a hodil to na síť. Rozhodl jsem se od toho trochu upustit…nedá se s tím nic dělat.

A čeho se bojíte? Že na základě těchto snímků budou vaše děti známé a budou uneseny?

Možná ano i India – moje první dítě. V mém životě jsem viděl lidé, kteří vystavili svoje rodiny veřejnosti, a tak to to já nechci. Ptal jsem se sám sebe: Možná, že moje dcera nechce být známá? Proč bych ji měl ukazovat, že?

Za ta léta jste našel odpověď? Máte pocit, že vaše děti trpí, protože jejich otec je Facundo Arana?

Ne, opravdu netrpí. Oni se v tom neorientují. Když se mě dcera zeptala, odpověděl jsem jí: lidé se mě ptají, proč jsem s nimi pořizoval fotografie, protože jsem tvůj táta. Zasmála se a přijala to tak přirozeně, že to překvapilo i mě. A ještě něco… Je mi už 43 let. O některých věcech jsem začal přemýšlet jinak. Uvědomil jsem si, že pokud nezačnete relaxovat, neuvolníte se, a pak musíte odejít…

Co vás udivuje na dětech?

Všichni a po celou dobu. Nechci říct, že nic nechci je od toho odradit. Ale například v Indii obdivuji její lásku ke zvířatům. Někam jdeme, a říkám ji: „Ten kůň nemůže být zkrocen“. A ona jde, pohladí ho po hlavě a zvíře je poslušné…

A jak se chovají dvojčata?

Skvěle!

Mezi nimi a Indií je velmi malý věkový rozdíl.

Jako by byly trojčata! Mám pocit, že mezi Yacem, Morem a Indiou, je menší věkový rozdíl než dva roky. Připravovali jsme jim láhve s jídlem třikrát denně. Měnili pleny, koupaly jsme je, zásyp – Maria si s nimi rozuměla beze slov, jako se dvěma mimy, a vše dělala s velkou láskou….tenkrát jsem hodně pracoval!

Čeho si vážíte?

Obrovského uznání jejich matky. Potom se ukáže, u jaké ženy jsem skončil. Zamiloval jsem se do okouzlující a sladké ženy. A najednou se stane matkou a vy budete muset vynásobit 200x to, co vás na ni zaujalo.

Pak jste si uvědomil, že jste udělal správné rozhodnutí?

Beze stínu pochybnosti. Když jsem viděl, jak se dívá na naše děti, zamiloval jsem se do ní znovu a znovu. Maria je úžasná matka, stará se o všechno. Je to skutečná Superwoman. Kromě toho, že se stará o domácnost, o děti, se stará o sebe, o svůj úžasný vzhled a udržuje vždy oheň vášně.

Jste spolu tolik let, máte spolu tři děti, obyčejný každodenní život – neuhasíná to váš oheň?

Ne, přesně naopak. Myslím, že teď je v nás víc vášně, než když jsme se poprvé setkali. Vždycky si najdeme čas a místo k našemu společnému životu, to je krásné a příjemné.

V tomto věku, si můžete dovolit ten luxus vybrat si, jak žít. To platí i pro práci?

Ano, přesně tak. Dnes chci hrát hrát v divadle, a hrát v divadle. Mám mnoho lukrativních finančních nabídek, ale nepotřebuji to. Premiéra mé hry byla v roce 2012. Dnes hraji na Avenida Corrientes, spíše pro potěšení, než abych to bral jako výzvu.

Když jste začínal, pomyslel jste na to, co vás může potkat?

Upřímně řečeno, ne. Ale ujišťuji vás, že hraju v divadle na ten stejný saxofon, jako v metru. To je neobvyklé.

To je něco, co nemůže být zapomenuto, něco, co s vámi zůstane navždy?

Samozřejmě. Mrkám na dvacetiletého chlápka a říkám: Vidíš Facu, podařilo se nám to!




Terapie Abadi (Clarin, 2016)

Facundo Arana hovoří o tragédii svého nejlepšího přítele. Herec ve věku 17 let zemřel na lymfom. S jeho nejlepším přítelem Calim, sepsali závěti. Cali – ten, který ovlivnil jeho život a kariéru, zemřel mladý. Dnes Facundo říká, že navzdory nemoci, kterou prodělal, si vytáhl výherní tiket.

Nedávno se mi stalo něco legračního. Dělal jsem rozhovor pro rozhlas a vyschlo mi v ústech. Nikdy mě nenapadlo, že by se to mohlo stát. Je to otázka věku? Stárneme?

To co se ti stalo, není nic neobvyklého. Je to něco, co se stane, když jsi naštvaný, nebo máš strach.

Nikdy předtím se mi nic takového nestalo.

Vzpomínáš si, o čem jsi mluvil?

Nevzpomínám si úplně přesně, ale byl to rozhovor s přáteli. Mluvil jsem o krásných věcech, které mám rád.

Možná, že je to spojeno s nějakým onemocněním.

Zaskočilo mě to.

Vzpomínáš si na jakékoliv extrémní situace, které souvisí s obavou, že všechno skončí? Že dojde vzduch potřebný k životu?

Ano. Vzduch ano. Život také. Je to období, na které nemohu zapomenout. Ne, nechci na to zapomenout, to je nemožné. Bylo mi 17 let, když jsem onemocněl Hodgkinovým lymfomem. Tenkrát nebyli k dispozici žádné metody léčení. Byli dvě noci, kdy jsem nevěděl, jestli mě nechají ve Fundaleu nebo pojedu domů, co vůbec bude.

Jaké byly ty dny?

Byl jsem velmi slabý. Byl jsem velmi slabý, těžce se mi dýchalo. Bylo mi 17 let a myslel jsem si, že moje tělo nemůže žít s takovým nedostatkem vzduchu. Najednou jsem cítil vzrušující svět, tisíckrát silnější než je klid, jaký jsem kdy ve svém životě zažil. Všechno bylo bílé, dokonale bílé – můžu to stěží popsat. Věděl jsem, že ti kdo zůstanou, budou v pořádku.

Popisuješ stav téměř úplného štěstí.

Nevíme, co je blaho, dokud ho nezažijeme. Tělo nám dává příznaky. Když tělo potřebuje jídlo, cítíme hlad. V případě, že tělo potřebuje napít, dostaneme žízeň. Pokud si potřebujeme odpočinout, cítíme se ospalí. Myslíme si, že my sami o tom rozhodujeme, ale je to naše tělo, které nám klade tyto otázky. Společným prvkem je to potěšení z jídla, pití, spánku…

Když se vrátíme ke tvé nemoci, byl jsi si toho vědom?

Ano. Ano, byl jsem si toho vědom.

Jak to začalo?

Máma mě vzala k lékaři, protože jsem měl oteklý krk. Byl jsem rád, že jsem nemusel chodit do školy. Cítil jsem se tam špatně – nelíbilo se mi tam. Líbilo se mi kreslení, chtěl jsem být umělec, kreslit komiksy. Získal jsem mnoho od dětství. Krásný vesmír, kterého jsem byl strůjce. Ve vnějším světě, jsem se necítil tak bezpečný. Nechtěl jsem se vzdát kreslení, takže moje hodnocení se neustále zhoršovalo. Učitelé si všimli, že si s nikým nerozumím, nemám energii, nejsem dobrý hráč rugby. Byl jsem dobrý sportovec, líbilo se mi trénovat, ale znovu jsem se vracel ke svému bloku do kterého jsem si kreslil. Ze svých kreseb čerpám do dnes.

Výborně. Můžeš nám ukázat své kresby?

V sociálních sítích, jsem se stal trochu statečnější a publikoval jsem tam nějaké ze svých kreseb, ačkoli mnoho jich bylo zničeho. Měl jsem kamaráda, jmenoval se Cali, úžasně psal. Když jsme měli čas, sedli jsme si spolu – já jsem kreslil a on psal. Chtěl být trumpetista, a já saxofonista: blond a brunet – takhle jsme uvažovali celý život. Navzdory své nemoci, jsem si vytáhl výherní tiket. Vyhrál ten, kdo byl nemocný, krutý osud měl ten, kdo byl jeho blízký . Ten zemřel – odešel. Ten kdo je nemocný, vás opustí. Ten kdo zůstane, zůstane se svou samotou. Konec konců já jsem se uzdravil a on zemřel na aneurysma – 12. 12. 1990. Když nám bylo 17, mluvili jsme o smrti, protože moje prognóza byla špatná. Zeptal se mě, jestli mám závěť. Řekl jsem, že nemám, on řekl: Já také nemám, klidně bych mohl upadnout hlavou na klavír . Měli bychom sepsat své vůle. Napsali jsme čtyři řádky, protože jsme neměli vůbec nic. Měl jsem jen kresby, tužky a fixy.

To není tak málo.

Opravdu, je to mnoho. Krátce po jeho smrti, se mě jeho matka zeptala, jestli je pravda, že jsme sepsali závěť. Řekl jsem ji celý příběh, a řekl jsem, že jsme si je nečetli. Řekla mi: Ukážu ti jeho poslední vůli. Nechal ti kříž, který visel nad jeho postelí. Na druhé straně papíru jeho vůle mi napsal: Facu, nechoď za mnou. On mi daroval svůj kříž, ale ne jako něco špatného nebo bolestivého.

Milé. Dojemné. Zůstal si nezávislý. Každý byl tím, kým byl. Hodně mi řeklo: brunet a blond.

Možná…(směje se)

Zachovali jste si oba svou individualitu, podařilo se vám vytvořit vztah, ne fúzi. Vzhledem k tomu, že bys opustil svůj kříž jako symbol nemoci nebo utrpení. Tak napsal tento dodatek na druhou stranu.

Vo všetkom je postupnosť. Po smrti Caliho som začal hrať na saxofón v metre. Páčil sa mi Gato Barbieri a Oscar Kramer. Podarilo sa mi kúpiť saxofón a nikdy som neprestal hrať a kresliť. Na druhej strane ma v 15 rokoch Cali priviedol k štúdiu divadla. Nemal som potuchy, čo to je. Navštevoval školu drámy Lasalle. Raz som sa do tej školy išiel pozrieť na jednu vec a zamiloval som sa do divadla, s takým pocitom explózie vo vašom vnútri, ktorý je väčší ako telo dokáže pojať. Povedal som: "Chcem to robiť." A teraz som herec. Cali ma ovplyvnil vo všetkom, čo robím.

A ako sa ti hralo v metre?

Hral som tam desať mesiacov.

Prečo si sa rozhodol robiť to?

Zostal som bez práce.

Ale to nebol zárobok na živobytie a túžbu niečo mať.

Mal som 20 rokov. Pocítil som silné vnútorné nutkanie urobiť niečo z vlastného rozhodnutia. V roku 1992 bola silná recesia a ľudia zostali bez práce, začal som nosiť žiadosti k rôznym agentúram. Raz som videl hrať v metre saxofonistu. Pozval ma zahrať si s ním, to bola prvá iskra mágie, pretože som bol ten najplachejší človek na svete. Prišlo mi ho ľúto a neodolal som. Ľudia prechádzali a zastavovali sa, ale ja som sa pozeral len smerom k podlahe. Keď sme skončili, dal mi polovicu zarobených peňazí. Nechcel som ich prijať, ale on povedal: " Sú tvoje, zaslúžiš si ich." Mojou stanicou metra sa stala Santa Fe a Pueyrredon. Vedel som, že saxofón bude dôležitou súčasťou môjho života.

A ako si sa dostal k herectvu?

Na konci roka 1992 mi zavolala Betiana Blum a povedala: "Facundo, máme kasting. Ak si pripravený, príď. " A išiel som: podobalo sa to prenosu „Operácie Triumf", akurát ho nevysielali. Ľudia, ktorí prišli, boli rozdelení do dvoch skupín, a ani sme nevedeli, do ktorej patríme. Potom niekto prišiel s nápadom, aby to nahrala televízia a bol z toho veľký úspech. Vo februári 1993 som šiel k babičke a niekde vo výťahu som napísal "02/15/93". Vtedy to všetko začalo. Spoznal ma Daniel Alvarez, producent Canto Rodado, a spýtal sa: "Ty si ten chlapík, ktorý hrá na stanici Santa Fe a Pueyrredon, trasy D?“ Lito Espinosa dodal: "To je kozmická náhoda. Bývam tam a každé ráno pozerám ako blondiak - a to si ty - hrá na saxofón. Poverili ma napísaním scenáru k seriálu pre mládež a povedal som: "Napíšem o umeleckej škole, v ktorej bude chlapík - saxofonista, ktorý hrá na saxofón v metre: Ramiro Tancredi, ktorý bol syn milionára, ale stal sa rebelom."

A to bola tvoja postava v Canto Rodado?

Áno, tento hrdina bol vytvorený podľa mňa, keď som hral na saxofón v metre.

Ktoré úspešné projekty potom prišli?

"Dobrí susedia (Buenos Vecinos)". Potom som išiel na juh hrať v Chiquititas, vrátil som sa, pozvali ma natáčať Yago, Pasión Morena, čo bol tiež úspech. Nasledoval 099 Central. Vtedy som točil desať rokov bez zastavenia. Skončil som nakrúcanie, kúpil som si karaván, zapriahol do svojho auta a vydal sa na jazdu. Šesť mesiacov som jazdil po argentínskej Mezopotámii. Potom prišla ďalšia cesta, prišiel som pod Aconcaguu a zachcelo sa mi na ňu vyliezť, podarilo sa mi to.

Išiel si aj na Mount Everest.

Áno, v roku 2012. Keď som sa vrátil, povedal som Javierovi (Faron): "Musím hrať v divadle."

Si človek, ktorý vzhľadom k svojej minulosti a k tomu, že od útleho veku vieš, čo je smrť, potrebuje zvláštny vzťah so smrťou: odhodiť jej výzvy, rešpektovať ju, pohrať sa s ťažkými situáciami, testovať svoje sily a posúdiť, ako ísť ďalej. Keď riešiš problém, vieš kde máš limity a z tohto testovania si vyvodíš predstavu najťažšej a najnebezpečnejšej výzvy, hranice a kontrolu toho, čo by sa mohlo ukázať neovládateľným. Vieš sa s tým vyrovnať, keď si prešiel skúškou svojej choroby a smrťou svojho priateľa.

Áno a mnohým ďalším. Všetci sme ťažko skúšaní.

Áno, ale niektoré skúšky, ktoré nás stavajú tvárou v tvár skorej smrti a smrť milovaných, zanechávajú špeciálne stopy. Dávajú ti najavo, že tu nebudeš večne, vzbudzujú túžbu bojovať a vyhrať. Často sa to prejaví v kreativite: je to výzva, pôjdem, dosiahnem cieľ, zistím svoj limit.

Prísť k limitu, už to je výhra.

Mal si aj nepríjemnú situáciu, pokiaľ ide o prácu?

Ani jednu. Proste sa pýtaš sám seba: "Čo je to úspech? Získať 27 ratingových bodov, všetkých predstihnúť, aby si sa objavil v časopisoch? Alebo mať príležitosť robiť, čo máš rád v profesii, kde máš len jednu šancu zo sto objaviť sa v časopisoch? Povedzte mi, koľko hercov si môže vyberať. Niekedy si hovorím: "Sakra, v 43 rokoch by som nemusel pracovať, keby som chcel, veď mi nič nechýba v živote." Moja žena a ja netúžime po ničom inom ako žiť život, o ktorom sme snívali, s našimi deťmi, v našom dome so záhradou. Nám to stačí.

Znamená to, že sa ťa nič nedotklo v nepríjemných momentoch v práci, v divadle. Všetky tvoje príbehy boli úspešné?

"V Noche y dia" som nezískal očakávané hodnotenie. Napriek tomu, že to bola jedna z najlepších prác v mojom živote. Stretol som sa s Florenciou Raggi a Eleonorou Wexler, mimoriadnymi herečkami a kolegami. Podporil som Rominu Gaetano. Opakoval som jej: „ Romi, musíš si dať pauzu.“ Adrianovi Suarezovi som povedal: "Ak Romina bude aj naďalej nakrúcať, budeš ju musieť odviesť sanitkou," on mi odpovedal: "Rozumiem. Rominu zavolám, akonáhle sa zotaví. " Romina mala záchvaty paniky.

A čo sa stalo s Juliom Chavezom vo "Farsantes"? Bol si sklamaný?

Nie, tento šum zaplo tlačidlo. Z nejakých klebiet vznikli obrovské bludy, aby sa predávali hory jedu. A ja som sa stiahol nabok, pretože som nemal vo zvyku sa tým riadiť.

A nechceš?

Teraz, keď je po všetkom, mám v tom jasnejšie. Vo chvíli, keď sa to deje, nerozumieš, prečo o tebe tak hovoria. Odišiel som, pretože som sa cítil nesvoj. A nikdy, nikdy som neutekal, vždy som prichádzal prvý a odchádzal posledný. Zaujímam sa o svojich kolegov. Keď človek pracuje tam, kde sa mu to najviac páči, nemôže opustiť dom so svojou ženou a potľapkať ju po ramene a povedať: "Ponáhľam sa, buď pokojná."

Bola to nepríjemná situácia?

Nie. Bol to pocit. Nemôžem z toho viniť nikoho, pretože to bol môj pocit. Rozumieš mi? Nikdy sa so mnou nič také nedialo a tam sa to stalo.

Je to schopnosť rešpektovať seba a načúvať sami sebe.

Prestal som zarábať veľa peňazí, zrušili mi zmluvu. A okrem toho som vedel, že nikdy viac nebude fungovať takáto televízia, pretože keď odchádzate z úspešného projektu, hovoriac producentovi: "Ja nemôžem už ani sekundu" ... cítil som sa nepríjemne v dôsledku okolností, ktoré s ním nesúviseli, ale nedokázal som natočiť jediný deň navyše. Nasledujúci rok mi Le Soir, producent, zavolal a povedal: ". Najskôr chcem hovoriť o tom, čo sa stalo, a potom chcem hovoriť o tom, čo vám môžem ponúknuť." Povedal som mu, že príčiny boli také-a-také. On mi povedal: " Urobil by som to isté." Poďakoval som mu. A potom mi ponúkol "Noche y dia". Ako som povedal, bola to úžasná skúsenosť, nehľadiac na sledovanosť.

Vidím, že si veľmi vnímavý. Veľmi dobre počúvaš, vieš počúvať. Aký nádherný rozhovor, ďakujem veľmi pekne.




Nebojím se teď říct, že můj život je dokonalý (Para Ti, 2016)

Je šťastný. Vystupuje v monodramatu. Na jevišti hraje na saxofon, užívá si rodinného života s manželkou Mariou Susini a jejich třemi dětmi. Ví, že tato situace nebude trvat věčně, a tak žije každý okamžik naplno. Po vydání svého CD Salir a Tocar (s cover verzemi slavných písní) připravuje své druhé album, tentokrát se svým vlastním repertoárem. Během našeho rozhovoru se Facundo stále ošívá, jako netrpělivý student ve školní lavici. Jeho tvář se rozsvítí pokaždé, když hovoří o svých projektech, o své rodině. Vidíte na něm, že nemůže skrýt umělcovu duši a bezmeznou lásku k životu.

Proč znovu vystupujete s tímto představením?

Toto je příběh který chci vyprávět. Vypráví o tom, co je v životě důležité. Toto umění zaměřuje pozornost na duši, laskavost a změny. To je to, co se mi líbí v umění, ne „speciální efekty“.

Během představení nezapřete potěšení z hraní na saxofon, díky němuž to všechno začalo.

Ano, hrál jsem v metru na saxofon. Když mi bylo 13 let, teprve jsem si zvykal na myšlenku na tento nástroj. Snažil jsem se dělat saxofony ze dřeva a brzy na to jsem měl skutečný saxofon. Byl to sen, protože jsem na něj neměl peníze. Až jednoho dne se mi táta zeptal, jestli je tento nástroj tak důležitý. Pokud ano, dá mi na něj půlku. Přítelkyně mojí mámy mi nabídla, abych uklízel její dům na pobřeží, a tím jsem si mohl vydělat chybějící peníze. Takže jsem byl nakonec schopen si saxofon koupit. Šel jsem do dramatického kroužku a učil jsem se hrát. Když jsem poprvé dostal roli v konkurzu na Canto Rodado, producent mě viděl hrát v metru a řekl, že se mnou nechal inspirovat k napsání tohoto příběhu.

Dvakrát jste pokořili Aconcagua. Na co jste myslel, když jste dosáhl vrcholu?

Upřímně, pro mě byl vrchol samotná expedice. Když jsem dobyl vrchol hory, byl to skvělý pocit, ale vrchol je samotný projekt. Dal jsem si cíl vylézt na horu, zorganizovat cestu, promluvit si s lidmi kteří mě budou doprovázet. Všechno musí být dobře naplánováno, aby se zabránilo zranění. Ale jestli se zraníš není nutné trvat na tom dál, protože Bůh vždy odpouští, člověk někdy a příroda nikdy. Pokud si budete s přírodou hrát, nemusíte mít příležitost o tom někdy mluvit.

Děláte dojem, že je vám vše jasné, srozumitelné. Vždy tomu tak bylo?

Ne vždy. Nejprve musíte letět tak vysoko, jak jen ti to síly dovolí, a potom klesnout co nejníže jak můžeš. A budete to muset projít bez pocitu viny: zažít největší utrpení a být tak šťastný až vás bude bolet úsměv na tváří. Prožil jsem si obě strany tak moc, jak jen to bylo možné. Dovolte, aby smutek přešel ve svém tempu, a potom tu bylo místo pro trvalé štěstí. Ale proto aby se tak stalo, musíte si projít oběma stranami. Vše je otázkou volby. Ptají se mě: Jak můžete být tak milý? A já se ptám: A jaká je alternativa? Ptali by jste se na to špatného člověka? Učinil jsem výběr. Objímání vyžaduje stejné úsilí jako facka.

Bezmezná láska. Může se to zdát jako pohádka, ale je to příběh Facunda a jeho manželky, modelky Marii Susini, se kterou má tři děti: dceru Indii a dvojčata Yaca a Mora.

Sotva jsem potkal Mariu, řekl jsem ji, že si ji chci vzít a založit s ní rodinu. Vůbec jsem se nezabýval myšlenkou příběhu na jednu noc. Po těchto slovech jsem si myslel, že si zavolá taxík a uteče ale ona odpověděla: Vážně? Dám ti rodinu. A my jsme se nedrželi ani za ruce!

Byla to láska na první pohled?

Ano. Myslím, že ano. Byl to jako blesk, který se trhá na dvě části. Když jsem viděl Mary, explodoval jsem. Později ona připustila, že ona také. A tak žijeme v lásce už téměř 10 let.

Jaký jste otec?

Sdílím s mými dětmi všechno. Dokonce mysl. Jsem překvapen svými myšlenkami. Protože všechno, co v nich je, je velmi čisté, upřímné a jednoduché.
Bylo mi řečeno, že nebudu moct mít děti, kvůli mé léčbě během rakoviny. Nejednou z jejich úst slyším: Miluji tě! Nebo ten pocit, když mě jejich ruce obejmou kolem krku, umírám štěstím. Zdálo se to těžké, ale mám je!

Co se každý den učíte ze svých dětí?

Vážit si života a starat se o ostatní. Dnes bych se raději stokrát spálil, než aby se stalo něco jednomu z nich. Snažím se být co nejlepší otec, nejlepší manžel, nejlepší milenec. Samozřejmě, že se rozčilují, argumentují, stejně jako všichni ostatní, ale snažíme se aby radostné okamžiky byly co v největší míře.

Jak udržujete vášeň ve vztahu?

Pro mě to není snaha, protože Maria je skvělý člověk, velmi silný (mimořádný). Dívám se na ní jak spí, a dívám se na ní se vzrušením. Rád bych zastavil čas v tomto bodě, chtěl bych být tady a teď, s mými rodiči, sestrami, přáteli, s rodinou, hudbou a profesí kterou tolik miluji. Nebojím se říct, že můj život je teď dokonalý. Velmi jsem o tom snil, snažil jsem se to najít, a nakonec se mi to stalo a jsem rád. Vím, že dříve nebo později se to změní. Život sám o sobě všechno změní. Život je jako velký kolotoč, chcete žít s velkou radostí, když se všechno děje tak překvapivě dobře, jako teď.




Chtěl jsem být hercem, saxofonistou a dobrodruhem (La Nacion, 2016)

Po nadšeném přijetí v Izraeli a Rusku se vrátil k divadlu, aby předvedl výkon v monodramatu, ve kterém také zpívá. Maté. Náramky – kovové, plastové, z provázků, všechny zamotané za sebou v náhodném pořadí. Saxofon – jeho první saxofon ten, na který hrál ve věku 19 let tak, že mu krvácela ústa. Tyto věci, které vlastní Facundo Arana, jsou součástí jeho každodenního života. Jsou to mnohem víc než ozdoby, nebo náhodné věci – jsou to věci z předchozích fází jeho života. Zdá se, že všechno v životě Arany pochází z minulosti a nachází to nový význam v současnosti. Jako když mu bylo 17 let, ležel na nemocničním lůžku, kde byl velmi slabý na to aby se vůbec nadechl, a doktor uvažoval o tom, jestli přežije noc…Nebo jiný případ, když v roce 2006 letěl se svým instruktorem létání Marcosem Marinim, narazili na bouři. Bylo to jako hodit kus papíru doprostřed hurikánu – vysvětluje herec. Stalo se to nedaleko letiště v Buenos Aires. Byl již dobře známý a populární. Opět platí to, že viděl smrt z velké blízkosti. Budovy v Rio de la Plata byli na dosah ruky. Otevřenými dveřmi jeho letadla proudila voda. Jako zázrakem přistáli. O den později, se vrátil na dráhu, podíval se na oblohu a viděl absolutní jas a klid, jako alegorie zázraku života.
Arana hraje v monodramatu En El Aire, byl to Manuel Gonzalez Gil se kterým se vrátil do divadla Tabaris, kde nám ukazuje svůj život. Říká, že hraní Marcose, rozhlasového hlasatele, který má své vysílání v rodném městě, ukazuje sílu citu a zázrak života.


Nikdo neví, co se s námi stane zítra. Víme jen datum narození, ale neznáme datum našeho konce. Někdy mám pocit, že se neloučím se svou rodinou dostatečně, a přesto nevím, jestli se k nim vrátím.

Jeho cílem nikdy nebylo být milionářem.

Jako saxofonista jsem hrál v metru, abych unikl některým obtížným událostem, které mě postihli. A pochopil jsem, že svět není hrnec s vařící vodou, do které jsem byl vhozen.

Zůstal ve vás tento strach?

Strach zmizel. Tělo je moudré. Zapomene na to špatné. Jako žena, která zapomíná na strašlivou bolest porodu, když porodí dítě. Šlo o paměť, které to už nezpůsobuje bolest. Teď jí to dává moudrost.

Hra En El Aire, je označována za unikátní takovým jednoduchým způsobem, jako být hrdinou romantické komedie, nebo hrát stereotypního milence. Znamená to, že hledáte uznání publika?

Líbí se mi prolomit stereotypy „s láskou“. Přidávám nové, aniž bych zničil ty, které přispěly k mému rozvoji, a to se mi líbí. Například právě teď zpívám. S písněmi jsem jel do Izraele a do Ruska. Dovolil jsem to sám sobě, protože vidím svou práci jako hru (hazard). Hodně z té hry je i v mém životě. Co se týče divadla, tak to považuji za jeden z možných způsobů, jak ukazovat nějakou dobu, která mě těší a nevylučuji, že to budu dělat znovu. Ale je to jen jeden ze způsobů. Jsem cestovatel a opravdu rád navštěvuji různá místa.

To je předpokladem pro roli?

Ne. Naopak. Oceňuji, že se mi dostalo nabídky, z úcty k 14 tisícům herců, kteří ji nedostali. Protože i já jsem se modlil z celého srdce, abych získal jednu roli. Ačkoliv jednou jsem si vybral povolání, kde se nemusíte bát čehokoliv. Nejde o nic závažného – jen vyprávíte příběh.

Jak jste se rozhodl, že budete hrát na saxofon?

Bylo v tom více věcí, ale ze všeho nejvíc to bylo dobrodružství. V tom věku – bylo mi 20 let, byl to rok 1992 – můj život byl prázdný jako list papíru. Zvlášť pokud nemáte žádnou budoucnost. Rozhodl jsem se být hercem a saxofonistou. Začal jsem hodně hrát v 19 letech, kdy jsem si mohl tento nástroj koupit.

Proč jste se chtěl stát hercem?

Byl jsem fascinován živými sochami v Recoletu. A pohledem na dítě, které čeká se svým otcem, dokud se sochy nepohnou. Otec dal dítěti minci, a když ji dítě hodilo do krabice, socha mrkla na otce. Zamiloval jsem se do této scény. Když mi bylo 15 let, přišel jsem do divadelní školy Lasalle, viděl jsem na pódiu osvětlenou modrou lampu, jak visí nad barem a dvě stoličky, byl to jako blesk v mé hlavě. Rozhodl jsem se, že to chci dělat. A zůstal jsem u tohoto rozhodnutí.

Jste velmi různorodý. Když jste udělal více než jedno rozhodnutí.

Na rozdíl od myšlenky, stát se komiksovým umělcem, chtěl jsem v životě dělat tři věci: být hercem, saxofonistou a dobrodruhem. Všechny mé tři přání se mi splnili a dokonce čtvrté – založit rodinu. Jsem velmi šťastný a třikrát vděčný.

Vaše touha být dobrým člověkem pochází z této vděčnosti?

Když jste tak vděčný, že se usmíváte, když se snažíte být nejlepší člověk, znamená to, že jste navštívil nejhlubší a nejtemnější hlubiny. Podařilo se mi odtamtud vrátit. Tisíckrát v mém životě jsem málem zemřel žalem. Ale také jsem tisíckrát umíral radostí. Doslova.

Proč „doslova“?

Sbírám vzpomínky. Vzpomínám si velmi dobře na všechno, co se mi stalo. Tyto vzpomínky mi dávají sílu. Ale jsou i moje prokletí. Pamatuji si na tvář mého nejlepšího přítele. Na jeho hlas. Zemřel, když nám bylo 18 let. Před více než polovinou mého života. Jasně si vzpomínám na chuť kávy se šlehačkou a skořicí, kterou jsme pili v sedmnácti v kavárně Moliére. Zašustí cukr jak klesá ke skořici, když se šálek promíchá, dvakrát poklepám lžičkou o talířek. Vidím to! Vzpomínám si! Nikdy víc jsem nepil kávu se šlehačkou a skořicí…

Kdo vám pomůže, když nepočítám vaše vlastní rozhodnutí?

Lidé, kteří mě obklopují. V tomto věku, nemohu dělat špatná rozhodnutí. Mám zkušenost se zradou, vlastní bolestí i bolestí někoho jiného, vylákali ze mě peníze, okradla mě žena. Pokud máte vedle sebe darebáka, znamená to, že jste si ho vybral. Teď nedůvěřuji, musíte si mě získat. Za mě bývalo, že se přátelství rodilo v sekundě a zůstávalo navždy, i když jsem toho člověka nikdy nepotkal.

Arana je jediným hercem představení, ale říká, že není sám.

Na jevišti je více lidí. Dávám hlas těmto postavám, mluvím jejich jménem o tom, co by mělo být řečeno. Nikdy jsem nepracoval na této hře jako na monologu.

Váš dar bývá vypravěč, je tomu tak i v této hře?

Snažím se, aby to tak bylo. Každý úspěch považuji za nejvýznamnější ocenění. Dávám si před sebe malé cíle, abych nebyl tak raněn.

Proč znovu hrajete v En El Aire?

Toto umění jsem hledal celý život. Zúčastnil jsem se jejího vzniku, viděl jsem jeho zrození. Kromě toho, hra se shoduje s prací na mém druhém albu, autorském repertoáru. Nezajímá mě, co by se mohlo stát. Skáču i padákem. Nevidím hodnotu plnění snu, když tomu nedám celou svou duši.

Jak reagujete na kritiku?

V případě, že kritika přichází od někoho, kdo má o mě špatné mínění, v takovém případě mě nezajímá, to bolí.




Random (2016)

Po mnoho let byl jedním z hlavním herců domácí scény. Získal 4 ceny Martin Fierro za nejlepšího herce, a nyní hraje pro zábavu v divadelní hře „En El Aire“. Tento rozhovor je o jeho zálibách, jeho minulosti a lásce k rodině. V minulosti se psalo o tom, že tento mladý muž, jako chlapec bojoval s vážným onemocněním, hrál na saxofon v jedné z hlavních stanic metra v Buenos Aires po dobu 11 měsíců, aniž by to bylo ekonomickou nutností, bylo to pouze jeho vlastní rozhodnutí, žít pro své umění. Studoval divadelní umění, kreslení a zkusil štěstí v televizi, dokud nezískal svou první hlavní roli v Divokém andělovi, kde spolupracoval s Natalii Oreiro. Tato telenovela se stala jedním z pilířů argentinských telenovel. Měl triumfální úspěch v zahraničí, v Rusku, Izraeli a dalších zemích na východě, kde se jeho postavy stávaly bohy, ale on pokračoval v naší zemi v dalších telenovelách jako je Yago, Padre Coraje nebo Sos Mi Vida. Ale přesto, on musí „dýchat“, jak sám říká, a okamžitě mění svůj program na extrémní expedice, jako je horolezectví, seskoky padákem nebo jiné sporty z nichž se vaří v těle krev. V roce 2012 se mu zalíbilo další umělecké dílo, a po několika zklamáních v televizi začal hrát v divadelní hře „En El Aire“, představení podle jeho měřítek. Divadelní perla, která odhaluje jeho vášeň, jeho duši a jeho nejhlubší emoce. Každý, kdo ho viděl na jevišti, pravděpodobně nezapomněl na Marcose, hlasatele z nočního rádia, do kterého se transformuje v této hře.

Toto dílo neumožňuje podvádění. Kdybych podváděl, tak za prvé by se na mě lidé z prvních řad měli plivat a za druhé, bylo by to nápadné.

Když jsem se na představení díval, řekl jsem si, že je to ideální dílo pro vás, ne kvůli tématu, ale kvůli osobnosti herce…

To je pravda. V roce 2012 jsem se mýlil. Neměl jsem dost vzduchu. Zavolal jsem Javierovi Feronovi a pozval ho na kafe. Byl jsem jako tonoucí, který se snažil dostat na břeh. Chtěl jsem hrát v divadle, chtěl jsem být na jevišti sám. Posbíral jsem svou odvahu, ale věděl jsem, že tato hra ještě není napsaná. Zeptal jsem se ho tedy, jestli najde autora a režiséra, nejlépe kdyby to byla jedna osoba. Nabídl mi Manuela Gonzaleze Gila, odpověděl jsem, že se k němu neodvážím. Řekl jsem, že bych se s ním setkal, a on mi řekl, že se chystá jet do Mexika, ale odloží cestu kvůli mně. Nemohl jsem tomu uvěřit. Druhý den jsem šel do jeho domu a on na mě čekal se skladatelem Marinem Byankedim. Povídali jsme si, vzpomínám si, co jsem jim řekl: „Chci hrát hru, dám do toho celé své srdce i svou duši. Život ode mě odchází, já nevím proč ale odchází pryč“.

Takže říkáte, že jste měl strach?

Ano. Pro mě to bylo velmi potřebné. Začali jsme druhý den a stalo se něco úžasného. Jako by to byla divadelní dílna v první třídě školy. Improvizovali jsme, protože jsme věděli, že budeme mluvit o tom a o tom a najednou se objevilo divadlo Any Muller. Scéna je obvykle připravena do dvou měsíců, nám to trvalo čtyři, ale když jsme skončili bylo to perfektní, protože jsme si to sami vytvořili (směje se).

Do té doby vůbec nic nebylo?

Nebylo Marcose, nebylo nic. Jednalo se o společný výtvor. Kdo napsal texty a kdo napsal hudbu nevíme. Neumím napsat hudbu, ale přísahám, že jsem hudbu napsal (směje se). A finále je jako dezert. K dispozici je hra s rychlostí. Konec konců, život je jen čárka, kus ničeho. A hra se hraje s tím, že v průběhu času půjde zastavit.

Tyto telefonní rozhovory jsou určitě v každém z nás…

Tak to je pravda. To je život. Hádal jste se s matkou svého syna, s ním, ale je to tak. To jsou spory. Můžeme se hádat, ale milujeme. Hrajeme s časem, lovíme v paměti, abychom řekli, co se v divadle děje. „Zhroutil se do pekla, ale pamatuji si, že v něm byl život“.

Finále je opravdu šokující…

Je to překvapující konec a lidé mu nemůžou uvěřit, ani já sám. Jestli vám něco uniklo, tady to je: živý plakát. A s tím vším odcházíte, uklidníte se, usnete sám se svým prostěradlem a polštářem a přemýšlíte o hře. Po tom všem, čím jsem prošel, mě tyto nádherné impulsy hladí a povzbuzují, aby odešlo z mého života mnohem víc věcí. Mám štěstí, že jsem byl zapojen v tomto všem. Jsem nesmírně šťastný.

Přivedlo to do vašeho života radost?

Úplnou. Koneckonců, vytvořili jsme dílo, které nás vyjadřuje na 100%, bylo to navrženo tak, aby to nikdy nepřestalo. Spustit, zastavit a přivést zpět o dva měsíce později. V tuto chvíli pracujeme spolu, protože vystupujeme v ulici Corrientes, v krásném divadelním sále Tabaris, v tom, v jakém jsme chtěli, a děláme to co dělat chceme. My tři jsme se sešli abychom udělali show a potěšili publikum. Vidím je z jeviště, vidím jak jsou fascinováni touto historií. Každý, kdo mě zná, ví, že tato hra mi dává radost. A já vám řeknu víc: Já ani nevím, proč se mi tak špatně dýchá.

Máte velmi odlišné diváky, ty co vás milovali v televizi, a ty kteří chodí do divadla, takže každému vyprávíte jiný příběh.

Ano, ale vezměte prosím na vědomí, že ten kdo nechodí do divadla, je schopen cítit se jako ten, který sem chodí vždy. A je to neuvěřitelné – zaujmout všechny touto historií. A skutečnost, že dáte lidem nové zážitky, plné pýchy a nasazení…

Hrajete na saxofon, na který jsem hrál v metru před dvaceti lety…

Přesně tak. Já říkám, pokud jste schopni cítit co se děje, jako hra, pokud máte paměť a chcete si ji udržet se všemi výhodami i nevýhodami, které to přináší, pak prožijete život nejvíce vášnivým způsobem. Vidím saxofon, který jsem si koupil před devatenácti lety, a chápu že jsou písně, které jsem nemohl zahrát, protože pro mě byli příliš „velké“, ale teď najednou můžu hrát podle sluchu. To je v pořádku. Kdysi jsem byl čistým papírem, a nyní hraji na ulici Corrientes a Callao což mě dělá šťastným.

Proč jste hrál na saxofon v metru?

Byl jsem bez práce. Šel jsem do agentury. A tak jak jsem mluvil anglicky, mi řekli, že se nehodím na jejich úroveň. I na vyšší úroveň. A já jsem chtěl pracovat. Ne proto, protože jsem to potřeboval, protože jsem to chtěl poskytnou moji rodině. To se stalo v roce 1992. Jednou odpoledne jsem se posadil v metru, šel jsem do Corrientes a Callao a uslyšel jsem saxofon. Svůj jsem nesl na svém rameni, a ujišťuji vás, že bylo neuvěřitelné co jsem slyšel. Ten člověk mě pozval, abych s ním hrál, a místo toho jsem utíkal, protože jsem byl velmi plachý, potom jsem souhlasil a začali jsme spolu hrát. Skončili jsme, a on mi dal polovinu peněz. Odmítl jsem, ale on řekl že je to moje, protože jsem hrál s ním. Uvědomil jsem si, že mám práci. Měl jsem klobouk plný peněz během několika hodin. Šel jsem se podívat na svou stanici. Žil jsem s rodinou v pohodlném domě pro střední třídu, můj otec byl právník, ale já už měl taky práci (směje se).

Dokážu si představit, jaké různé historky máte z té doby.

Miliony (směje se). Odtud jsem se dostal do druhé práce, hrál jsem v restauraci „Camila“ v Santa Fe a Pueyrredón. Hrál jsem s Derekem Lopezem a v rádiu Rock and Pop. Máma to věděla, a můj otec to zjistil, když mu jeho přítel řekl: „Jorgi, je možné, že váš syn hraje v metru na saxofon? Viděl jsem ho tam. „To nemůže být pravda“ – řekl. Přišel za mnou a řekl, že bych to neměl dělat, že máme všeho tak akorát, ale chtěl jsem to dělat. Dal mi tedy prospekt jedné hudební školy, ale já se nechtěl učit skládat hudbu, jen jsem chtěl hrát. Oba mě pochopili a podporovali mě.

O čem jste snil?

Nemohl jsem uvěřit, že žiju. Z tohoto pohledu to byl sen. Chtěl jsem malovat, hrát hudbu, být hercem. Ale to všechno byl sen, nemyslel jsem si, že se mi to splní. Bylo to stejně dosažitelné, jako stát se kosmonautem. Ale po nějaké chvíli jsem začal malovat vlastním stylem, hrát svým vlastním zvukem a hrát roli s vlastními paletami barev. Například „Poder se Puede“ teď „En El Aire“ hraji stejnou paletou. Snažil jsem se hrát jinou paletu, která nevyjadřuje mé myšlenky, ale neměl jsem to rád.

Například?

Bylo to tak například v „Codicia“ s úžasným hereckým složením, s úžasným režisérem a kamarádem Marcelem Cosentinem, a se skvělým autorem Davidem Mametem, ale hra to byla mizerná, scénář nevyjádřil mé myšlenky. „A lidé platí za to, aby tohle viděli?“ – ptal jsem se sám sebe. „Je to napsáno mistrem, psal to magickým perem, něco úžasného, že toto napsal, ale Cosentino místo toho aby do toho dal něco krásného, do toho dal všiváka jakého hrál ve filmu Al Pacino nebo Ed Harris.“

Po představení jste odcházel frustrovaný?

Ne, odcházel jsem s pocitem úplného úspěchu. Velmi spokojen, lidé to přijali s bouřlivými ovacemi, byl jsem si jistý, že se nějakou dobu bavím. Odcházel jsem zpocený, tak jako po „En El Aire“, jen tento projekt nevyjádřil mé myšlenky.

Vidím, že máte báječnou rodinu, oblíbenou práci, máte rád lidi, a pak vidím, že všechno riskujete na Aconcagua…Proč?

Chtěl jsem přinést vlajku „Darujte krev, zachráníte životy“ na vrchol světa, ale stalo se tak beze mě. Na druhou stranu chápu, že existují lidé, kteří jezdí denně na své motorce, aby doporučili nápis s slovy „Happy birthday, má lásko“, a to za 4 tisíce pesos za měsíc, které rovněž nejsou dost na to, aby jste mohli normálně žít. Pro mě je v tom větší riziko než v surfování, skok padákem nebo výstup na Aconcagua v souladu se všemi bezpečnostními standardy. Najednou vám chybí vzduch a nemůžete myslet na nic jiného, kromě potápění, surfování nebo horolezectví. Měl jsem štěstí, že moje žena má ráda to samé a podporujeme se navzájem. Není nic extrémního na výstupu na Tronador. Jedeš v Bariloche, vydáš se na exkurzi a to je všechno. Ale pro mě je to jako vyšplhat až k nebi, abych si tam sednul a diskutoval o všem s Bohem, a zase jsem šel zpátky dolů zcela obnovený (usmívá se).

Podle všech jste skvělý muž, ale novináři na vás neustále chtějí ukázat něco špatného a neupřímného…

Asi nemají nic jiného na práci, a to žít. Neumějí se zeptat. Pokud se mě zeptáte, povím vám všechno špatné co jsem v mém životě udělal, to co je mi nejvíc nepříjemné. Jsem dobrý, ne proto, že jsem se tak narodil. Být nejlepším jak můžete být, dá každodenní práci, a to je volba. Mohl bych s vámi udělat dobrý rozhovor a nebo odpovědět na čtyři otázky a říct „dost, musím jít“. Ale rozhovor to bude i nadále. Zdá se mi ale, že tento případ není nutný. Před tím jsem strávil hodinu na poradě se svým kolegou, teď mluvím s vámi a jsem potěšen, dělá mi to dobře.

Viděl jsem rozhovor mezi dvěma novináři, kteří se snažili dokázat, že iniciátorem konfliktu ve „Farsantes“ jste byl vy…

Je třeba vytvořit si práci. Nemám za co zodpovídat. To že mluvím o dárcovství krve, ze mě nedělá dobrého člověka, ale mě se to týká osobně a mluvím o tom. Má to své výhody a nevýhody, jako každý člověk. Jednou někdo řekl, že jsem dobrý člověk, a je to zavedeno jako jeden z největší nesmyslů. Loni jsem šel třikrát z auta a klel. Neprezentuji se jako dobrý člověk a nechci to dokazovat. Jednám v souladu s tím, co mám. Jednám bez způsobení škod. Nemám v úmyslu škody způsobovat, i když se to někdy může stát. Raději vás objemu, objetí existuje tisíce způsobů, ale obejmout bolest je jeden způsob, který se mi líbí nejvíc.

Jak vás změnila vaše rodina?

Ve všem. Co šlo dřív stranou se dnes děje, a přímo mě. Brána, do které se dřív míč nedostal, je nyní sedm metrů dlouhá na každé straně a dva metry vysoká, ptám se sám sebe jak můžu toto všechno sledovat. Ale jsem ten nejšťastnější člověk na světě, a to je nevysvětlitelné, v celém svém životě jsem nebyl šťastnější. Líbily se mi všechny minulé i budoucí ženy, ale když jsem potkal Mariu řekl jsem: „Tady můžu zůstat navždy“. A kromě toho, ona je matka mých dětí. Jestli semnou nebude, tak se zblázním.

Než jste sem přišel, pil jsem kávu u McDonalds a říkal jsem sám sobě: „Sem Arana za nic nepřijde, tady mu bude zle“.

Ne, my chodíme do Automatu, někdy tam chodíme s babičkou. Každý má svůj vlastní zvyk. Je pravda, že já je nemohu přivést do McDonalds, ale můžu je vzít surfovat do Ekvádoru. Nechci s nimi chodit do obchodů, ale jsou tisíce dalších věcí, které s nimi nemohu dělat. „Nemohu je vzít do oblak, protože nikdo z nich nemůže létat“. Ne, život není o tomto. Pokud bych o tom měl přemýšlet, každý z nás bude zklamán.

Přesně tak.

Jsou šťastní, nemůžeme jít do Mcdonalda, ale můžeme jít na večeři někam do města. A já se fotím, a pokaždé se jeden z nich zeptá, proč se lidé se mnou chtějí vyfotit, vždycky jim řeknu: „Protože jsem tvůj táta“.



Mám rád lidi, kteří se umí rozhodnout (2016)

Otec tří dětí, Facundo Arana (44) šel do zápasu. Herec opustil své povolání, kdy připravoval vydání svého sólového alba, a vyrazil na dvouměsíční expedici, která ho dovedla až na vrchol Everestu. Po svém návratu (vrátil se v pátek), na něj jeho žena čekala s otevřenou náručí.

Vážím si lidí, kteří dělají to, co říkají. Kdo chováním potvrzuje svá slova. Nikdo není připraven na to, co se během cesty může stát. Odnesl bych to já, jako všichni ostatní. Opustili jsme naše domovy s myšlenkou, že se budeme bavit, a že bude vše v pořádku. A jsme zpátky s dobrými vzpomínkami na prožité dny.

V roce 2012 jsem byl pojištěný záchranáři, ale bez podpůrných služeb. Dřív jsem měl telefonní číslo, kam bych mohl zavolat a přivolat si pomoc. Bylo to něco jako tísňové tlačítko, které mohli používat lidé v celých Spojených státech, to mi mělo pomoct z místa, kde jsem se právě nacházel. Samozřejmě prostřednictvím svých místních zástupců. Společnost se chlubila, že se toto zařízení nachází v oblastech ozbrojeného konfliktu. Měli úžasné instrukce, brožury s úžasnými fotografiemi. Když dojde k plicnímu edému, vyžaduje to okamžitou evakuaci. Měl jsem málo času. Tak jsem použil toto „tísňové tlačítko“. Řekli mi, že svůj problém vyřeším tím, že sám sestoupím dolů. To byla veškerá pomoc, kterou jsem od této společnosti obdržel.

Jak se připravit na tuto cestu?

Trénovali jsme s maskou, která snižuje množství kyslíku ve vzduchu. Tréninky byli prováděny od loňského roku. Zvedal jsem závaží těžké 120 kilogramů jako Jaguar (hráč týmu rugby). Tento velký hráč a sportovec mě podporoval po celou dobu tohoto cvičení. Nepatřím k těm, kteří se chválí svými neúspěchy. Po nějaké době, jsem se raději kouknul na sebe do zrcadla a analyzoval situaci. Udělal jsem mnoho chyb, ale byli to chyby, která už teď neudělám. Nezanedbal jsem žádné riziko, bylo mi jasné, že nejdu na procházku. Byl jsem si vědom, že jdu na nejvyšší horu světa. Kromě tvrdého tréninku, jsem se také připravoval na to, že budu dva měsíce bez rodiny. Nicméně, na toto se nemůžete dostatečně připravit. Po dvou týdnech se ukázalo, že to nestačilo. Ale souhlasil jsem s cestou a rozhodl se. Rozhodl jsem se udělat něco dobrého, něco co mi dalo zabrat. Mám rád lidi, kteří umí učinit rozhodnutí…Z vrcholu jsem šel s kyslíkem, v den kdy expedice dosáhla 8000 m.n.m. Trvalo to dva měsíce, protože jsem opakovaně šplhali a sestupovali dolů, aby se naše těla mohla přizpůsobit výšce, a aby naše kostní dřeň mohla produkovat dostatek červených krvinek. Pro ty kteří to nevědí – červené krvinky dodávají kyslík – a potřeboval jsem hodně kyslíku.

V jakém psychickém rozpoložení jste byl?

Nejlepší psychická podpora je rodina. Manželka mě podporuje ve všem, co dělám. Během posledních týdnů před odjezdem jsme byli pořád spolu. Vůbec jsme se nerozešli. Všude jsme jezdili spolu. Zkompletovala za mě i všechno technické vybavení, protože víte, ona se v tom vyzná lépe než já. Nebál jsem se. Nechtěl jsem skákat po setmění padákem. Šel jsem s lidmi které znám, kteří mají potřebné dovednosti, ukázali mi to v horách. Kromě toho jsem šel s firmou, která již testovala logistiku na Aconcagua. Máte-li přijmout veškerá opatření, přestává to být extrémní sport, a stává se to vzrušujícím, tak jako všechno ostatní.



Everest vám může nakopat zadek (2016)

Po prvním pokusu, který ho málem poslal na onen svět, Facundo Arana nedávno vylezl na Mount Everest. Ve věku 44 let, jak sám říká, žije v „dokonalé současnosti“, kterou kombinuje s divadlem, hudbou a saxofonem – jeho milovaným přístrojem. Připouští, že malování – jeden z jeho neznámých koníčků – mu pomohl překonat ostych a odvážil se vylézt na vrchol, který mu život postavil do cesty.

Stoupání nad 5 300 metrů nad mořem se stalo problémem. Je dobře, že mi hora naposledy nakopala zadek, protože tentokrát jsem trénoval a snažil se dvakrát tak víc dostat se do cíle.

Facundo se odmlčel a připomíná, jak řekl své žene – Maria Susini, že se chce znovu pokusit vylézt na Mt. Everest.

Vždycky mě podporuje, takže mi řekla: Jdi a splň si svůj sen, ale jen jestli za tebou nebudu muset jít.

Když jsem vylezl na vrchol, před očima se mi vynořili obrazy, především jsem chtěl obejmout svou ženu a své děti. Všeho už jsem dosáhl, cítil jsem, že jsem si vytrhl trn z paty, který mi tam uvízl. Slíbil jsem rodině, že už je nikdy nenechám tak dlouho samotné. Dva měsíce je příliš dlouhá doba…

Jak se vám daří ovládat své ego?

Ego?! No tak! Je mi 44 let, nejsem v tom věku, kdy bych mohl být tak arogantní. Já dobře vím, jak udržet nohy na zemi. Mám ženu, děti, chci žít v reálném světě. Můj život není o umění, divadle nebo filmu. Vím moc dobře kde je moje místo. Kdybych v tomto věku podlehl aroganci, byl bych blázen. Všechno má svůj čas.

Objektivně, máte pocit, že je to dobře?

Poslouchejte…Mám několik jistot. Vím, že s mými blízkými je všechno v pořádku. Moje děti mají všechno co potřebují, ale nic víc. Pokud jde o mne, řeknu, že mám rád to, co dělám, a to je přesně to, co chci dělat, používám nástroje, které mám.

Co potřebujete ke štěstí?

Myslím, že to, co dělám teď – zpívám, hraji na saxofon, hraji role – nemohl jsem před patnácti lety dělat to, co můžu dělat dnes. Neměl jsem dostatek nástrojů, které mám teď. Nevím, jak dlouho je budu mít, ale vím, že je jich dost pro to, co chci dělat.

Proč víme tak málo o vaší hudební stránce?

Není tomu tak. Ve skutečnosti, o tom mluvím málo, ale možná proto, že ze mě televize udělala rukojmí. Ale už jsem toho dost udělal, nahrál jsem album, brzy vyjde druhé – ve stylu rocku, popu a blues – s písněmi napsané mnou a se spoluautorem desky – Chinem Asencionem.

Bylo mi řečeno, že jste v Izraeli a Rusku byl na neobvyklých místech.

Vskutku. Bylo to skvělé. V Rusku jsem hrál ve skvělém divadle. Je to jako nové divadlo Colón a bylo plné. Neumíte si představit, co to je, vidět reklamní plakáty, divadelní plakáty. Je to působivé ale i matoucí.

Pomohl vám seriál, ve kterém jste hrál ve dvojici s Natalií Oreiro?

Samozřejmě, že mi to pomohlo. Všechno jde zpět k Divokému Andělovi, Yagovi, synovi jungle, Padre Coraje. Osobně jsem přesvědčen, že je v Rusku Natalia známější než Rolling Stones. Dělá tam rozruch.

Při pohledu na realitu, váš život, vaši popularitu, co vás nejvíc překvapuje?

Skutečnost, že introvertní plachý chlapec, který neodlepil oči od země, se odvážil o tak moc.

V 17 vám byl diagnostikován lymfom, vy…

Byla to extrémní situace. Naučilo mě to hodně.

Co si pamatujete z té doby?

Vidím (zavře oči, jako by se pohyboval v té době) vyčerpaného teenagera, který sotva dýchal, jeho krk byl oteklý jako krk kobry. A uvědomil si, že na jedné straně to bylo špatné, a na druhé straně také. Nelíbilo se mi chodit do školy. Tato situace mě inspirovala ke kreslení, tato činnost mě nakonec fascinovala a já jsem se s tím vyrovnal, až do dneška.

Lékař, který vás operoval, se potom stal kmotrem jednoho z vašich synů.

Když moje žena otěhotněla a já zjistil, že to budou dvojčata, zavolal jsem svému doktorovi, a řekl jsem mu, že bych byl poctěn, kdyby byl kmotrem jednoho z mých chlapců. Přišlo mi to logické a řekl mu o tom. A i když mi řekl, že se cítí nesvůj, protože mu je už 60 let, souhlasil s radostí. Řekl jsem mu: A co je mi do toho? Jste muž, který mi zachránil život! Co na tom, že je vám 60 let?! Chci abyste byl kmotrem mého syna! Oba jsme plakali.

S mnoha žádostmi se obracíte k Bohu?

Jen s opravdu důležitými…. Se vší oddaností (s úctou) a z celé své duše.

Co kreslíte?

Podivné věci. Skutečné. Karikatury. Kreslím co se mi líbí, aniž bych o tom příliš přemýšlel. To vychází zevnitř, řídím se instinktem. Vezmu tužku, mám takovou malou, dobře ořezanou, dobrou gumu a vypořádám se s tím tak za hodinu nebo dvě.

Jaké jsou vaše vzory?

Vyrůstal jsem v dobře Editorial Columbia (nakladatelství specializující se na komiks). Mimo jiné, El Tony Fierro, D’Artagnan, Scorpio, Nippur, Nippur Magnum. Vrátil jsem se k nim, když jsem byl nemocný…Myslím, že do určité míry dlužím výkresům mé zotavení, komiksům…



Cítím příjemnou slávu (2016)

Nedávno vyšlo jeho druhé CD, se kterým se vrátil do San Juan, kde ukázal svůj talent. S nadšením mluví o tom, co dělá a čeho dosáhl. Facundo Arana ví, co chce, a je odhodlán toho dosáhnout, i když ne za každou cenu, jak říká v rozhovoru pro Diario de Cuyo, před svým vystoupením v San Juan. Tam představí En El Aire, svoje druhé album s vlastními skladbami ve španělštině. Ten mladík, který hrál na saxofon v metru, kde ho sledovali a poslali zkusit štěstí do televize, přiznává, že je spokojený s tím „jak se vše událo“. Má radost s CD na kterém zpívá se Soledad, Palito Ortegou, Juanse a Richardem Tapiou. Arana ukazuje hudební stránku svého talentu a zpívá vlastní skladby, v nichž sahá po blues a rocku.
Milovník extrémních sportů – v letošním roce pokořil vrchol Mount Everestu, ale před několika lety ho jeho zdravotní stav přiměl, aby se vzdál svých snů.


Jak se vám nyní žije?

Jsem opravdu šťastný. Na novém albu se mi všechno líbí, líbí se mi, že je tam to co jsem čekal, že tam bude, že jsem splnil své závazky. Vždycky jsem věděl co tam bude, snil jsem si o tom, a jsem rád, že jsem se od toho neodchýlil. Nesmíme vynechat nic, o čem sníme, a ještě když to tak milujeme.

Co pro vás v životě znamená hudba?

To samé, co pro herce hra, v této fázi. Já bych řekl, že všechno dohromady. Je to taková nepopsatelná kombinace, která mě přesně charakterizuje. Nemohl jsem přestat malovat, surfovat, psát, všechno se mi líbí. Nepřemýšlím o tom, co bylo dříve a co je potom. Pro mě je pouze důležité mít možnost se zapojit do všeho.

Jak komunikujete s diváky během show?

Nádherně. Mám s tím zkušenosti z divadla. Ukázalo se, že je to další krok vpřed, je to něco víc, než když jsem hrál nějakou postavu. A i když je to více o tom, co bylo, v podstatě je to všechno podobné. Je to jako vystupovat v nové hře, nyní již hudební, všechno je podobné, ale ne stejné. Co je nejdůležitější, je aby jste měli dobrý důvod proč hrát na jevišti.

Trpíte slávou?

Ne, díky Bohu, neumím si to představit, že bych trpěl slávou. Za slávu jsem velmi vděčný, je velmi příjemná, laskavá sláva…špatné slovo. Ale cítím velmi příjemnou slávu, to přináší potěšení.

A jakou to má spojitost s osobním životem?

S postupem času si zvyknete na to, co se děje, ne tak jako dřív. Svět se velmi změnil, taky jsem si musel zvyknout žít v takovém světě, v takových časech, jako jsou teď. Koneckonců ukázal jsem fotografie dětí na instagramu, neprodal jsem je, když mi za ně nabízeli peníze. Ukázal jsem je zadarmo. Neprodal jsem je, šel jsem si svou vlastní cestou.

Neobtěžuje vás hrát role milovníků?

Ne, nikdy. Koneckonců, když vám dají roli milovníka, znamená to, že hrajete hlavní roli v televizním seriálu. Jen si to představte! Jak to může být na obtíž? Možnost pracovat není nikdy na obtíž, nikdy. Tím víc, když jde o hlavní roli v nějakém projektu propojeném s vaší profesí, hereckou prací.

Někdo se cítí být omezený v rámci jedné role. Vám se nic takového nestalo?

Díky Bohu ne. To by byla těžká pozice. Mě dají práci a já blázním lásky k ní.

Vrátíte se do televize?

Čas je na všechno, moje milovaná profese mi to umožňuje. Teď si šíleně užívám, potom se budu těšit na natáčení seriálu, nebo vydám nové CD, nebo půjdu hrát do divadla. Hrát v divadle je jako jízda na vlně…a přitom všem se starám o své děti a žiji s ženou, kterou jsem si vybral. Teď, když s vámi mluvím, vidím, že je všechno dobré, líbí se mi to, jak to zní a mám pocit, že všechno zní tak, jak to cítím.

Hrál by jste opět s Natalii Oreiro v komedii?

Ano, ano. Chtěl bych vrátit všechno, co jsem dělal. A natočit: Komedii, drama, policejní seriál.

Co se stalo ve Farsantes? Říkalo se, že byli problémy mezi herci.

Mě bylo nepříjemné, jak to bylo. Když všechno vyjde tak, jak se mi to nelíbí. A byl jsem rád, že jsem to překonal, že jsem byl schopen nechat všechno za sebou a jít dál. Není co víc říct.

Toužíte pokračovat v práci pro televizi?

V žádném případě! Vždyť mě bylo 20 let, když jsem s touto prací začínal. Taková věc se stane. Je velmi těžké očekávat, že problémy se nikdy nestanou.



Hudba mi dává větší potěšení – odlišné od hraní (2000)

Ačkoliv natáčení je jeho prioritou, což vyžaduje i každodenní natáčení „Buenos Vecinos“, Facundo Arana začal hrát na saxofon, dlouho předtím, než se stal slavným. V současné době je hudba jen jeho koníček, který jej spojuje s něčím emocionálním, a který ho svedl dohromady se skupinou přátel což vedlo k založení skupiny „La Carranza“.

Jakou roli hraje hudba ve vašem životě?

Hudba hraje velmi důležitou roli, ale právě teď dávám přednost hraní.

Hudba je pro vás hobby nebo je to forma projevu, paralelní herectví?

Vždycky to bylo, a dosud je hobby. Ale nepopírám, že by se to zítra mohlo stát formou projevu, nebo ještě mnohem důležitější věcí. To by se mi líbilo.

Jak spojujete hudbu a hraní?

Bez problémů. Na prvním místě je rodina a ve volných chvílích se zabývám hudbou, většinou s cílem najít nějakou emocionální rovnováha mezi herectvím a hudbou, což mi dělá velkou radost.

Televizní popularita vám pomáhá nebo komplikuje hudební cíle?

Pomáhá i komplikuje, v současné době je to složité. Někdy to pomáhá k otevření dveří, ale někdy si o vás člověk může myslet něco špatného.

Jaké muzikální trendy vás inspirují?

Obecně jazz, rhythm & blues, pop music.

Raději skládáte nebo raději pracujete s hotovými skladbami?

Nechci skládat, pracuji s hotovými skladbami. Skupina se skládá z lidí, kteří se podílejí na skládání, já jen něčím přispěji.

La Carranza hraje ve stylu rhytm & blues a je založena Facundem Aranou, který hraje na saxofon a píše básně. Juan Esteban Kouachi – klávesista, Javier Lopez del Karr – elektrická kytara, David Libedinski – bicí, Lisandro Etale – elektrická kytara a doprovodné vokály, Liga Piro – zpěv a doprovodné vokály.

Jak jste dal skupinu dohromady a jaká je její funkce?

Scházeli jsme se skupinou přátel, viděli jsme příležitost a zkusili jsme hrát. Tak jsem vytvořil „La Carranza“. Kapela hraje převzaté písně i svoji hudbu, při které hledáme vlastní styl. Musíme nabrat zkušenosti.

Chcete nahrát CD?

To nezáleží na nás ale na návrzích nahrávacích společnosti. Kdybychom dostali jednu nebo více nabídek, ocenili bychom to.



Žít tak, že to až bolí a nikomu přitom neublížit (2016)

Po příchodu do našeho regionu, kde Facundo odehraje svá představení En El Aire, nám vyprávěl o svých projektech, o své rodině o Mount Everestu a jeho vztahu k životu.
Facundo Arana je opět v našem regionu s En El Aire, divadelním představením, které nese stejný název jako jeho poslední CD. Působí v něm důmyslná hra světla a zvuku, která spojuje kouzlo divadla a rozhlasu. Vypráví příběh s velkým množstvím postav. „Jde v něm o to, že je třeba si vážit naše tradice, náš nativní prostor a symboly, o tom, o čem by se mělo mluvit“ říká Facundo. Různorodý herec a fanoušek jazzu. Nejen že vylezl na Mount Everest, ale vždy podporuje charitativní projekty. „Velmi se mi líbí umět děkovat“ říká a potvrzuje svá slova tím, s jakou srdečností a jednoduchostí vítá diváky a s radostí se s nimi fotí.


Přijel jste sem poprvé s vaším představením?

Už jsem tu hrál své představení v roce 2013 a vrátil jsem se sem znovu, protože se mi tu opravdu líbí a je mi to tu blízké. Kromě samotného příběhu, je u této hry velký problém s hereckým pohledem, ale já už jsem k tomu nabral zkušenosti. A velmi dobře mi vytváří příležitosti Manuel Gonzalez Gil. Líbí se mi jeho poetičnost a rád se dívám co se s lidmi děje, když ho hledají. Mám zde spoustu přátel. Kromě toho, že mě tu zajímá práce Luncec (organizace pro boj s rakovinou), s nimiž jsem vedl úspěšnou spolupráci v roce 2009.

Organizujete nějakou kampaň?

Doufám, že se setkám s lidmi z Luncecu. Ale v pátek se setkám s lidmi z SENO (Stezka naděje pro onkologicky nemocné děti), pracují s dětmi s nádorovými onemocněními.

Na jakých dalších projektech budete pracovat?

Téměř tři měsíce jsem nebyl doma, byl jsem na Everestu a na Aconcagua. Na druhou polovinu roku, jsem plánoval to, že budu s rodinou, a mohu si to dovolit s ní být. Probudím děti, vezmu je do školy, budu se svou ženou a přivezu děti zpět. A ještě studuji divadelní texty a píšu. Mám blog s různými příběhy, které se mi líbí a shromažďuji je do knihy.

Co vás motivuje k psaní?

Ani nevím. Jednou jsem se v noci vzbudil a myslel jsem, že jsem skončil. Ale objevují se příběhy a já je píšu. Jsou odlišné, ale nejsou to příběhy pro děti. Jsou krátké a vytvářejí náladu.

A všechny mohou být vyřešeny, a to i kreslíte?

To znamená žít tak, že to až bolí ale nikomu přitom neubližujete. Nevím jestli dobře kreslím, ale kreslím tak dobře, jak můžu kreslit. Kreslím všechno možné, ale baví mě kreslit člověka.

Jel jste na Mount Everest, aby jste tomu dal druhý pokus a podařilo se vám to. Jak zvládáte ty obavy a strach o rodinu?

Snažím se příliš nezamýšlet, jinak by se mi těžko odcházelo pryč z domu. Svět je sám o sobě dost nebezpečný. A já nejedu za ním, jedu abych se vrátil. Jezdím s určitým cílem. Když jsme se s manželkou potkali, zamilovali jsme navzájem tak, jací jsme byli, takže ona se nebojí. Ona ví, že se jedu zabývat tím, co se mi líbí, a ví co je pro ni a děti riziko.

Vylezl jste někdy na Lanin (sopka)?

Čekám, abychom tam mohli jít spolu s dětmi a manželkou, to bude rodinný výlet.

Jaká je temná strana Facunda Arany?

Jsem schopný trpět tak silně, až si to užívám. Mnohokrát jsem se cítil bezmocný. Existují v životě složité, ale standardní situace. Rakovina – to je standardní situace. Když se vám to stane, je to hrozné. Ale v hrozné věci je pozitivní stránka: děje se to s vámi ne s vašimi milovanými.





Chcete-li to z celého srdce, jakýkoliv sen se může stát realitou. Mým snem byl zpěv. (2014)

Za posledních 13 let, snil o vydělávání si na živobytí jako muzikant. Když se zdálo, že je to nemožné realizovat, založil skupinu The blue light orchestra a začali zkoušet. V sobotu ve vyprodaném klubu La Trastienda, vystupoval jako hlavní zpěvák, hrál na saxofon a na harmoniku. Dlouholetý sen teenagera se splnil!

Myslel jsem si, že se dnes sejdu s člověkem, který je prakticky bez hlasu. Ale u vás to vypadá, což musím říci velmi dobře.

Je to tak. Den po takových večerech, je mi velmi krásně. Přemýšlím o tom, co jsem ten večer zažil. Nezapomenutelné.

Který moment, byl pro vás nejsilnější?

Když jsem se začal dívat do očí mých rodičů, mých starých přátel, Javiera, lékařům, který mi zachránili život…Mít možnost zpívat Mary, mojí ženě, to bylo něco magického.

Po skončení koncertu šla Mary ke každému novináři a ptala se jich jak se jim to líbilo. Co všechno pro to udělala?

Ona – hlavní odpovědnost! Zjistila tento můj sen a pomohla mi ho naplnit. Ona je od dětství ve spojení s hudbou a pomohla mi s výběrem skupiny.

Váš příběh se saxofonem je známý, ale…kdy jste začal zpívat?

Celý život. To není vtip, že lidé zpívají ve sprše. Jsem jedním z nich. My všichni jsme zpěváci. Otázkou je, se to naučit a rozvíjet to. Nemůžeme mít talent ve všem, ale pokud to celým svých srdcem a duší chcete, každý sen se může splnit. Můj sen byl zpěv.

Dnes jsem slyšel připomínky k vašemu koncertu v rádiu. A hostitel se ptal sám sebe: „Daří se Facundovi Arananovi všechno? On ještě také zpívá“!

(Smích) Podívejte se, jestli chci poslouchat člověka, který dobře zpívá, pak si koupím CD Alfeda Pira. Chci-li poslouchat ženu, která dobře zpívá, koupím si CD Lilie Piro. Mám pocit, že jsme včera zněli plně, kompaktně, perfektně, tak se mi to líbilo.

Jaká je vaše největší přednost, jako hudebníka?

Vášeň. Nechci hrát na saxofon jako David Sanborn, nechci zpívat jako Alferdo Piro. ..Tohle vím. Ale můžu si dovolit udělat něco, po čem zanechám svou duši na pódiu. A lidé vědí, že udělat něco od srdce, znamená udělat to dobře.

Po úspěšném debutu, s vyprodaným sálem, umíte si představit vážnější věci s hudbou? Kariéru vzestupu, linii bez přestávek, tak jako jste to dělal jako herec?

Snažím se o tom příliš nepřemýšlet, nebudu si budovat dlouhodobé plány. Život může skončit zítra a plány mám míň bezprostřední: Objímám a líbám každý den, moji ženu, moje děti, připravuji pečeni pro mou rodinu a pro mé přátelé… Ty nejjednodušší věci. Ano my uspořádáme po našem debutu turné. O týden později začneme ve velkém městě Buenos Aires, přejdeme do Santa Fe, La Plata, Rosario, Cordoba, Reconquista, Resistencia a Corrientes. Možná, že v červnu projedeme celou zemi.

Brzy na pultech uvidíme CD s písněmi, které jste napsal vy?

Mám vlastní kompozici, ale dnes je to víc utopické než něco blízkého. I když před několika lety, kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych zpíval v klubu La Trastienda před vyprodaným sálem, tak bych vám řekl to samé. Teď je nejdůležitější dokázat to na jevišti, to je to, o čem jsem tak dlouho snil…a my to můžeme udělat!



Oplakal jsem otce něžně (2017)

Rozhovor po představení En El Aire v Cordobě…

Byla to magická noc.

Proč takové emoce? Proč zrovna dnešní představení bylo věnováno charitě?

Jedná se o unikátní datum. Obě charity pomáhají mnoha lidem, náš tým, zaměstnanci divadla, a mnoho dalších lidí, kteří silně a tvrdě pracovali, aby se tak mohlo stát. To dává smysl mé práci.

Jak jste se dostal k těmto organizacím?

Adriana Tagle a Teran – vím, že jsou lepší než ostatní. Často přišli na večeři k mým rodičům a tam říkali, že je v létě obtížné zorganizovat pomoc potřebným, jakákoliv činnost v té době mizí. Pak mi můj otec řekl, že bychom měli něco udělat. A vím, jak to udělat – En El Aire. Teran mi pak napsal krásný dopis, a přijel jsem sem kvůli mému otci, který zemřel před několika dny. A to je důvod, proč všechno bylo tak emocionální. Bylo tam mnoho příbuzných, se kterými se můj otec znal celý život. Hraní této hry bylo jako objetí pro mého otce.

Bylo to vaše představení, ne pro publikum?

Přesně tak. Bylo to objetí pro mého otce. Jsem za to velmi rád a velmi hrdý.

Jaké místo má ve vašem životě tato hra?

Hra je to velmi krásná a je to pro mě závan čerstvého vzduchu. Je tu ta možnost, závanu čerstvého vzduchu. Je to umění a takový je život.

Co jiného je pro vás závan čerstvého vzduchu?

Když se vrátím domů, kouknu se na děti, manželku…s vědomím, že jsem byl schopen vytvořit šťastnou rodinu, a že se všichni mají dobře…

Vyprávíte dětem o tom, co se děje v divadle?

Ano, stále. Viděli hru. Moc se jim líbí divadlo. Nakonec, se děti stanou umělci. Vědí o divadelním zákulisí, vědí o světlech, zvuku. Tak jsou vychovány. Tak je to i se saxofonem a noty. Budou mít své životy a budou se zabývat tím, čím chtějí. Budou si sami vybírat koho chtějí pozvat ke stolu.

Jste uvolněný táta?

To je opravdu součástí změn, které probíhají ve světě. Dříve tu taková svoboda nebyla, každý byl víc vyrovnán. Dřív rodiče pro sebe zkonstruovali dřevěná křídla a pokusili se letět na stejné úrovni se svými dětmi. Dnešní rodiče už se rodí s křídly a je to mnohem lehčí. To vše se děje přirozeně. Představte si, jak hrdý by byl můj otec, kdyby viděl, jak jsem mohl mnoha lidem pomoci mým saxofonem.

Truchlil jste pro svého otce?

Oplakal jsem otce něžně. To není totéž jako trpké zoufalství.



Rozhovor pro rádio Horas 168 (2017)

Za prvé, co jsme právě viděli bylo úžasné. U moc herců jsem neviděl takový závazek jako u vás. Mluvíte s každým, nejen s těmi, kdo si tady plní své pracovní povinnosti, ale se všemi kteří přišli sledovat show. Všem děkujete, že přišli.

Rád osobně zavírám dveře divadla. Tak to dělám. V divadle, ve kterém jsem se učil prostě pokračuji. A to učím i své děti. Podle mě by to tak mělo být. Je to čest být na jevišti. A je to čest, že v takové době existují lidé, kteří investují své úspory a rozhodnou se jít do divadla, ačkoliv je repertoár velmi rozmanitý a existuje mnoho dalších možností. Fitovi, mě a mému producentovi se to velice líbí. Jdeme ve třech a zavřeme dveře. Vyprovodíme ostatní. A to je dobře. Líbí se mi to…

Zdá se mi, jako by jste ve věku třinácti let slyšel skladbu a řekl jste si: Chci dělat právě tohle.

Ano. Byla to píseň od Coreya Harta – Never Surrender. V ní je sólo pro saxofon. Mohla to být jakákoliv jiná písnička. Ale byla to tahle. V tu dobu jsem snil o saxofonu. A když jsem začal hrát, nemohl jsem hrát tuhle píseň – hrál to totiž profesionální saxofonista. A dnes v divadle hraji tyto melodie na stejný saxofon. Je to skvělé. Pro mě to má obrovský smysl.

Jste ten chlápek co hrál na saxofon ve stanici metra, myslel jste si někdy že vás čeká takováhle kariéra?

Ne! Snil jsem o čistém listu papíru, který bude dost dlouhý na to, aby z něj bylo možné čerpat a psát na něj. Zbytek přišel až později. A teď, když se ohlédnu zpátky, vidím stopu. Potom mým snem bylo přežít a kreslit. Je to štěstí.

Toto představení vypráví o snu?

Ano. To je všechno. Jsem velmi hrdý na En El Aire. Mám štěstí, že mohu tento příběh vyprávět. Je to obrovská čest. Výjimečná práce. Stojí to za to. Já, jako herec, jsem si nemohl přát nic lepšího, než vyjít na scénu En El Aire. Sám jste to viděl. Jsme tým. Je to skvělé. Fito je provozovatel. Pokud bude nemocný, show se hrát nebude. Vždycky budu vděčný Javieru Feroniemu. Zeptal se mě: Co by jste chtěl dělat? Divadlo? Mám tu něco od Manuela Gonzaleze Gila. Akce. A tak se stalo. Jsem za to velmi rád.

Technická stránka je velmi důležitá. Někdy i osvětlení vytváří svůj charakter.

Ano, to je pravda. Víte v čem to je? Když všechno můžete využít pro divadlo: světlo, zvuk – divadlo je divadlo ve své nejčistší podobě. V současné době nám technologie umožňují vytvořit rámec a my ho používáme. Hasičská helma, to je rekvizita. Co se týče oblečení, můžu hrát i v tomhle. Bylo to tak připraveno záměrně, protože jde o čisté divadlo. Ano, používáme různé technické triky, které jsou dnes k dispozici. Je úžasné vidět, jak můžete změnit něco pomocí světla, nebo kouře. A skrze to vyprávíte příběh. To je úžasné! Dokonce i když odejdu ze scény. Neumím si představit, jak to vidí člověk, který vstoupil do místnosti a neví, co se děje.

Zítra nebo v neděli bude další příležitost, abychom vás mohli vidět.

Ano, s tímto představením zakončíme celou návštěvu Cordoby. Těším se na všechny. A mimochodem: Všem vám děkuju. Show skončila před půl hodinou a jste tu dosud. Takže.. na sobotu večer existuje spoustu možností. Já vím…je to velká čest. Zítra končíme tady.

A poté pokračujete?

Víte, s tímto uměním je velmi snadné někam jet, je snadné ji inscenovat. V každé místnosti, která splňuje minimální požadavky, která ma alespoň minimální osvětlení. Je snadné s ní cestovat, protože má malé požadavky. Na jevišti jsem sám. Pomáhá mi Fito. Pokud oba máme čas a dostaneme pozvání, jedeme prezentovat toto umění. Je to jednoduchá podívaná. Nemusíme stavět dekorace. Představení je velmi snadné na sestavení. V blízké budoucnosti pojedeme do Arrecifes.

A brzy Madisonské mosty?

Začínám se učit Madisonské mosty. Už zkoušíme ve studiu. To mi dává velkou radost. Araceli má za sebou dlouhou kariéru, ale ještě jsem s ní nepracoval, ať už ve filmu nebo divadle. Je to velká radost. Velmi ji miluji, obdivuju ji a mám k ní velký respekt. Seznámíme se na jevišti a je to skvělé. A Indio Romeo – náš režisér, to je prostě monstrum!

Je už datum premiéry?

Teď je v Buenos Aires tak bohatá a pestrá škála divadla, budeme muset počkat na volné termíny. Jsme na druhé straně dveří a čekáme na okamžik, kdy vejdeme. A jakmile se tam dostaneme, Bože chraň, abychom se zastavili. A ti, kteří tyto dveře opustí utíkají od svých úspěchů. To je plán, který máme.

Děkuji mnohokrát.

Ne, to já děkuji. Děkuji mockrát. Děkuji, že jste přišel. Děkuji mnohokrát.



Měli bychom proplakat všechny slzy, neprolité slzy nás oslabují a smích, který zadržujeme nás oslabuje také (La Nacion, 2017)

Jedna z nejznámějších televizních postav z Divokého anděla, 099 Central, Padre Coraje, Sos mi Vida a dalších telenovel. Píše, kreslí, hraje na saxofon. Měl také krátkou kariéru v divadle, kam se vrací s Araceli Gonzalez v „Madisonských mostech“, dříve upravený vztah pro obrazovku mezi Clintem Eastwoodem a Meryl Streep v hlavních rolí. Má tři děti.
Nyní se sklonil nad stohem lepených desek; široká záda, lehce rozcuchané vlasy, jakýsi muž ve stylu Camel (jednoduchý, silný statečný) ale v jemnějším provedení. Na tomto scénaři je nápis: „Madisonské mosty“, a na horním okraji u něčí ruky je napsán kurvízou jméno adresáta: Facundo Arana. Tady je, vášnivý, velmi přátelský.
O sobě mluví s udivením, překvapuje modrýma očima, jako by ve svém věku (nyní je mu 45) nemohl uvěřit, že mu toho život tolik dal, snad i to co chtěl. Snil o tom stát se hercem, když viděl na jevišti konferenční stolek se dvěma židlemi a malou osvětlenou lampou. Později chtěl hrát na saxofon, když uslyšel tento sladký zvuk na silnici v autě, kde jel se svým otcem a potom se rozhodl vylézt na Aconcaguu (6960 m). Když se setkal s touto horou, ani nevěděl že docela brzy bude tak blízko Božímu hlasu. On snil, a všechny tři sny se mu naplnili, ačkoli nebyli jediné.


Začneme s horolezectvím. Vylezl jste na Aconcaguu a na Mount Everest. Poprvé jste musel sestoupit, aniž by jste dosáhl vrcholu. Kdy jste začal s horolezectvím poprvé?

Aconcagua byla v roce 2003. Začal jsem pracovat roku 1993 a to díky doporučení Betianiho Bluma, díky němu jsem se dostal na první casting. Byl jsem tehdy fascinován tímto místem. Sál byl přeplněný tanečníky, kteří se „rozehřívali“ a hudebníky, kteří zkoušeli se svými nástroji. Sotva jsem vstoupil do studia, řekl jsem: „Tady je moje místo, tady jsem sám sebou“. Do té doby jsem byl kluk, který hrál na saxofon v metru. Když dostanete to, o čem sníte, potom už nechcete přestat. A já jsem se nevzdal. Za deset let jsem potřeboval přestávku. Mohl jsem si koupit dodávku (Toyotu, tu nejlepší, kterou jsem našel), koupil jsem si karavan a odjel na sever se svou přítelkyní a psem Pampou. Jeli jsem dolů z La Quiaca, přijeli jsme do Pampa del Leoncito odkud jsme vystoupali do Uspallata a tam jsem objevil Aconcaguu. Řekl jsem: Chci se dostat nahoru. Nikdy jsem netrénoval, ale zvykl jsem si na nadmořskou výšku při jízdě po dálnici 40. Našel jsem místního průvodce India Pizarra. Řekl mi, ať si zkusím vylézt na Sarnoso, který je asi 1600 metrů vysoký, pokud by se ani po tom moje touha nevytratila, mohl bych zkusit Aconcaguu. To bylo poprvé. Že se musím umět pohybovat? Na to vám nemohu odpovědět. Je mi už 45 let. Pracuji jako vypravěč příběhů, můžu vymyslet na tisíce příběhů, z nichž některé mohou být dokonce zajímavé, ale nemám odpověď na tuto otázku. Když vám duše říká, že je to teď a tady, pak to tak je. Neptejte se sami sebe na otázky. Prostě poslechněte. Horolezectví vám ukáže mnoho a taky nic. Všechno co vám může dát je dobré. Všechno. Dá vám to nevysvětlitelný pocit, pomůže vám to najít sami sebe, budete mluvit sami k sobě v samotě. Čekáte dvě, pět, deset hodin, aby jste udělali další krok. Deset dní a nocí s nikým nemluvíte, nevidíte lidi.

Jak prožíváte osamělost?

Já si samotu užívám, baví mě. V každém případě ji můžete nahradit pouze dobrou společností. Kam usměrňuji myšlenky, když jsem pouze sám se sebou? Kamkoliv. Ve mně je Danteho Peklo a ráj, a mezi těmito dvěma extrémy všechny možné šedé tóny. Nechci se jim vyhýbat. Po mnoho let jsem si jistý, že jakmile sestoupíte do hlubin, neměli by jste cítit lítost, když budete klepat na nebeské brány. Směji se bez výčitek svědomí, protože i pláču bez výčitek svědomí. Z čeho jsem plakal? Z toho, z čeho pláčou i ostatní lidé, ze stejných neštěstí, ze stejné bolestí.

Kdy jste poprvé uslyšel saxofon?

Jel jsem s otcem v autě, vraceli jsme se ze zápasu. Sierra Centenario byl obránce, který si pozval své přátelé. Můj otec byl rozhodčí. Centenario je provokoval. Mě se líbilo dívat na to jak hráli, on je nutil hrát v krátkých kalhotách protože v nich jsou si všichni rovni. Začalo hrát rádio a z něho jsem slyšel zvuk plamenů, sladkých. Bylo to něco od Coreyho Granta v duchu 80. let. Zesílil jsem zvuk, chtěl jsem vědět co to tak krásně hraje. To je saxofon – řekl můj otec. Takhle to bylo. Byl jsem schopen si tento nástroj koupit o mnoho let později, ve věku 18 let. Vzal jsem si ponaučení z Guillerma Azziho. Moji rodiče měli pocit, že mnoho let usiluji o to, co je jen rozmar. Když jsme začali hrát En El Aire, hrál jsem v této hře na stejný saxofon: Značky Yamaha, Jazz 23. Neměl jsem žádné hudební vzdělání.
Poslouchal jsem ( stále poslouchám) všechno. Moc se mi líbí hudba: pop, rock, soul, rhytm and blues. Za posledních 13 let jsem poslouchal Janis Joplin. V 18 letech jsem bloudil po okolí a díval do obchodů Crimson King, kde jste mohli najít všechno. Od Beatles k The Who. Doma jsme poslouchali všechno. Dokonce Tutu, album Milese Davise, ale pořád mám pocit, že jsem tomu nerozuměl. Bez ohledu na to: doma si to užívali. Moje babička byla pianistka. Profesionální. Navzdory tomu, doma jsme neposlouchali žádnou specifickou hudbu, neměli jsme žádný takový zvyk, ačkoliv jsme doma měli desky s jazzem, soulem a country. Ale moje vážnější vzdělávání přišlo později. Měl jsem hodně podpory – věděl jsem, že moje babička byla klavíristka, i když jsem ji neznal. Nevím kde je teď ten klavír. Já mám doma klavír. Já stěží umím zahrát tři noty, ale užívám si tu hru. Dokonce i jediná zahraná nota mě uklidňuje. Jako mantra. Ale nemám vzdělání. Hraji poslechem. Napsal jsem pár věcí. Ale to neznamená hraní, to znamená bavit se.

Jaké umělecké vzdělání jste získal ve vašem rodném domě?

Bydleli jsme v Junin a Las Heras. Knihy? Ano. Všechny svazky o právech, nezapomeňte, že můj otec byl soudce. Divadlo je ulice o rozloze Recoleta. Přátelili jsme se, se živými sochami, mimi a pouličním divadlem. To, že jsem se potom stal profesionálním hercem, to je dar od Boha. Je to proto, protože jsem se nevzdal. Nepřestal jsem kreslit, nevzdal jsem hudbu, nepřestal jsem psát, neopustil jsem divadlo. Nejsem nikdo, a jsem všechno, co jsem chtěl a mnohem víc. Opravdu rád kreslím. Nějaký estetický směr? Ne. Jedná se o osobní a profesionální zábavu.

Zdá se, že se všechno stalo bez vašeho přání a zároveň jste si to moc přál.

Skutečnost, že usilujete o vážné věci, jako stát se lékařem vyžaduje hodně času. A já nevím, jestli budu mít tady tolik času. A byl jsem uchvácený, při pohledu do budoucnosti vidím cestu, kterou bude nutné projít ale už s načrtnutými schody. Osud, kde je až příliš důvěry. Rád bych se stal lékařem, ale já jsem byl jiný.

Co vás láká na lékařské profesi?

Schopnost jít jednoho dne po ulici a zachránit někomu život. Pokud by tam bylo něco, co by se mělo stát, co se občas stává s lidmi, a já bych tam byl a věděl bych co mám dělat. Nejsem lékař, ale snažil jsem se něco naučit i když nejsem lékař, může to být užitečné, dokud lékař nepřijde a neřekne co se má udělat. Umím poslouchat dokud nepřijde člověk, který ví co dělat. Můžu být vedle. Alespoň pro toho, kdo by chtěl něco podat, podpořit, ošetřit nebo obejmout toho, kdo umírá. Pomoc. Aby můj hlas byl užitečný nejen, když vypráví příběhy, je dobré tohle říct. A je toho tolik, co je potřeba říct…Vážně jsem se ujal dárcovství krve, je to proto, protože jsem viděl potřebu. Žijeme v zemi Luise Agoteho (argentinský lékař, který v nemocnici v roce 1914 udělal první transfuzi krve). Nemůžeme nebýt lídrem mezi zeměmi dárcovství krve. Máme vlastní San Martin v této věci. Hrdina není je ten, kdo tasí svůj meč na obranu vlasti.

Jaký vliv má vaše humánní chování, když vzpomeneme na váš příběh, který jste si musel projít v mládí?

Měl jsem lymfom, je to tak, ale myslím, že každý normální a řádně vzdělaný člověk, by měl mít touhu pomáhat někomu, kdo potřebuje pomoc. Nemyslím si, že bych dělal víc než to. Ano, měl jsem lymfom, rakovinu. Ostatní lidé mají jiné nemoci, mají jiné zkušenosti, které zanechávají vážné stopy na jejich životech. Jde o to, jak je člověk doma vychováván. Mě učili podat potřebnou ruku, nezištně dávat. Vždyť je tolik rukou, kteří potřebují nutně pomoc.

A vám pomohlo hodně lidí?

Mě pomohl celý život. Jsem velmi vděčný člověk (krátká pauza a nečekaný odchod). A stále mám v paměti své požehnání a svoje prokletí, zásobárnu vzpomínek, jsem velký sběratel vzpomínek. Mám deník kam si píšu. Rád píšu.

Paměť prokletím? Proč?

Jsou věci, na které by jste radši nemysleli a přesto zanechali ve vaší paměti stopu, jsou s vámi navždy. Mám neselektivní paměť. Nevěřím na selektivní paměť. Kdo si může vybrat?

Vrátil jste se do divadla. Jaká je vaše nejlepší práce na divadle? Hrál jste někde i s Pepém Sorianem.

To bylo první představení v roce 2005. „Návštěva pana Greena“. Ve skutečnosti tohle se stalo po sto reprízách Chiquititas v Le Grand Rex. „Návštěva pana Greena“ – to byla mimořádná příležitost.

Nemusíte se často vracet do divadla. Vy jste zaujal i televizi.

Ano i ne. Líbí se mi dělat mnoho věcí. V roce 2005 jsem hrál ve hře „Návštěva u pana Greena“. V roce 2006 seriál „Sos Mi Vida“, v roce 2007 „Codicia“ v divadle, 2008 „Vidas Robadas“, 2009 – „Poder se Puede“, v roce 2010 jsem šel na Aconcaguu, v roce 2011 seriál – „Cuando me Sonreis“. V roce 2012 jsem šel na Everest. V roce 2008 jsem se stal otcem. V každém případě, vše co je spojeno s hraním stojí za to, po možnosti založení rodiny.

Co se s vámi dělo, když se narodila India?

To byla taková obrovská revoluce. Nezáleží na tom, jaký byl váš život. Příchod dítěte, i když se objeví brzy, ať už v čase, kdy na něj čekáte nebo ne, to vás dostane přímo na střed terče a dává smysl vašeho života, bez ohledu na to, co je teď a co bylo předtím. Jako teenager jsem procházel vážné kurzy léčby lymfomu a byli tam otázky týkající se mé schopnosti mít děti. Maria otěhotněla a byla India. Když jsem se s ní setkal, řekl jsem, že nechci ztrácet minuty nad kávou, chci abychom se vzali. Tak jsem se zamiloval. Zasmála se a řekla mi: „Ty jsi drzoun, ale dám ti rodinu“. Vše bylo řečeno při pohledu jeden druhému do očí, ještě jsme si ani nepodali ruce. Přísahám. Potkali jsme se, když mě pozvala na seskok padákem. A já jsem ji řekl, že ji zvu aby se se mnou proletěla v letadle. A vzal jsem ji také na loď. Povídali jsme si. Když jsem ji přivedl domů, byl jsem k ní upřímný: nechci tě znovu vidět, jestli nebudu vědět, že se staneš matkou mých dětí, chci si tě vzít abychom byli spolu po celý život. Zasmála se a řekla mi památnou větu (dám ti rodinu), což se stalo.

Něco z vašeho osobního příběhu se odehrává v „Madisonských mostech“?

Scénář je založen na románu, ale jsou tam některé momenty použité z filmu. Toto divadelní představení je založené na velkém románu a skvělém filmu. Jediná věc, která se týká mě, je to, že je to o chlapci, který ve věku 15 let začal studovat divadlo, bez ohledu na to, že by ho to mělo přivést k jeho povolání. S šedivými vlasy na tváři, ať se vám to líbí nebo ne, jsem prošel cestou, dobrou nebo špatnou, ale je to můj způsob. A šel jsem přes ní s velkou zodpovědností. A nemohu žádat více.
Bydlím se svou ženou a dětmi, pod střechou, kterou jim mohu dát. Patřím ke generaci, kde rodinu zajišťuje muž a jsem na to hrdý...Děti mají dům, a jsou spokojení. Byl jsem schopen vytvořit svůj život. To smete všechno ostatní…S Mariou máme tři děti. My se vzájemně podporujeme. Za prvé, potkal jsem se s ženou, potom se ale stala matkou a já věděl, že ji miluju milionkrát víc. Jsem strašně šťastný člověk. Pán mi dopřál.

Můžete se usmívat bez výčitek svědomí.

Když musím trpět, je to bez výčitek svědomí, nemám omezení bolesti. Musíme proplakat všechny slzy, neprolité slzy nás oslabují; a smích, který zadržujeme nás taky oslabuje. Jsem tak šťastný, že můžu být pořád tak blízko matky a objat ji. S otcem nám nezůstalo ani jedno zapomenuté objetí, ani jedno nevyřčené slovo. Jsem jeho syn a spolu s mými sestrami a matkou jsme byli u toho, když zavřel oči a vydechl naposledy. Nejsem šťastný člověk? Mohli jsme se všichni společně s ním rozloučit, říct mu, že může pokojně odpočívat při pohledu na rodinu, kterou vytvořil.

Jaké byli tyto dva měsíce po jeho odchodu?

Nemám jediné slovo, které bych mu neřekl. Nemám jediné zapomenuté objetí. Mám jeho názory, jeho polibek, jeho požehnání, jeho hrdost. Mohl se mnou mluvit z očí do očí. Bavili jsme se jako dospělí. Byli jsme přátelé. Řekl mi: ty jsi můj nejlepší přítel. Vidím, jaké mám štěstí, můžeme důstojně snášet bolest, kterou trpíme kvůli zákonu života, který jsme si nenapsali. Já bych napsal druhý: byli by jsme všichni nesmrtelní a šťastní.

India, dvojčata Yaco a Moro.

Před porodem se žena změní na samičku jakéhokoliv zvířete, a to je ta nejkrásnější věc na světě, i když si to neuvědomíte, dokud vedle ní nebudete v roli otce. Potom děti začnou plakat, ale když je to vaše dítě, je to jiný pláč, pláč ve kterém začíná příběh. Dřímali jsme při odpočinku, když nastal čas odvézt Mariu k porodu. V tom polospánku jsem viděl, že ke mně běží světlovlasý chlapec a za ním druhý hnědovlasí. A já jsem křičel: Moro! Probudil jsem se a řekl jsem ženě svůj sen. Takže jsme zvolili jména o kterých se mi zdálo. Na porodním sále přišla první - šedá placenta – ukázalo se že je to Yaco. Brzy přišel druhý a plakal. Řekl jsem: To je Leon Moro. Pokusil jsem se mu dát silnější jméno. On je malajský tygr, on je Sandokan. On bude procházet tiše s hlavou vztyčenou. Budou mít život, který budou chtít. India, Yaco a Moro. Pouze jména. Oni sami je přemění ve zlato nebo v bláto. Nechtěl jsem se pouštět do vážného hledání jmen. Vždyť co může být vážnější, než když k vám přišli ve snu?