Hudba byla nesplněnou touhou
18.10.17 * 9 názorů
Je to opět tady! Opět přišel den, kdy můj oblíbený návštěvník slaví narozeniny. Oslava bude probíhat, jako vždycky. Vybrala jsem speciální rozhovor z archivu přeložený na míru této osobě, protože vím, že tohle téma ji u Facunda zajímá. Po přečtení rozhovoru samozřejmě vás všech, kteří si ho chtějí přečíst, zvu oslavenkyni na speciální video, které doufám, že potěší. Aktuálka šitá na míru Majko! Všechno nej nej nej nejlepší k dnešním narozeninám! Děkuju, že už tak dlouho a neúnavně tvoříš Facutým. Vážím si každého tvého komentáře. Teď už si užívej aktuálku a doufám, že u tebe doma budeš v oslavách pokračovat:
Rozhovor je z roku 2015, pořízený těsně před koncertem v La Trastienda.
Hudba byla nesplněnou touhou
Uplynul téměř rok od vydání CD Salir a Tocar, vašeho prvního disku. Jak se skupina cítí?
Všichni mají stejnou touhu, jako první den. Představte si, že s The blue light orchestra jsme hráli v barech pro 20 nebo 30 lidí, nebo v klubem pro 200 nebo 300. Ale dnes nás Sony a India Production tlačí dopředu a my jsme hráli v La Trastienda a vystupovali jsme jako předskokani v Luna Parku. Odehráli jsme více než 60 koncertů v celé zemi. Se skupinou (Alejandro Dixon – bicí, Greta Moro – klávesy, Izi Gainza – kytara a Dulce Moro – podpora) jsme toužili po tom zahrát si různé styly, ty které nás zajímali, jako „Stand by me“ – Ben E. King, „Knocking on Heaven’s door“, Boba Dylana nebo „Roxanne“ od The Police.
Myslel jste si, že bude snadné vstoupit do světa rocku?
Upřímně řečeno, nezabýval jsem se tím takto. Přemýšlel jsem o tom, jestli se to bude líbit lidem nebo ne. Ale mohu vás ujistit, že hudba byla mou nesplněnou touhou a já jsem se snažil obklopit dobrými muzikanty od Dizzyho Especheho, který s celým projektem začal. Proto, abychom začali společně hrát, jsme začali zkoušet různé styly, s nimiž by to bylo pohodlné pro nás všechny. Něco takového jako je „Stand by me“, objevily se další věci, jako „Sure know somthing“, kterou nám nabídl Dizzy a Kiss. Diváci nás přijali velmi dobře a potvrdili nám to, jako by jsme jim hráli „Otče náš“. Stejně skvělé bylo rozhodnutí udělat verzi ob Boba Dylana „Knocking on heaven’s door, ale udělali jsme ji v dobré víře a bez ztráty té mystiky, která tlačí dopředu jakoukoli skupinu, která se chystá hrát na pódiích. Nyní připravujeme novou show v La Trastienda, která se uskuteční v pátek a potom turné, které se uskuteční v říjnu a listopadu v Izraeli a Rusku.
Hudebník zabírá čas herci?
Kostým herce jsem nikdy nepověsil do skříně, protože mě hřeje úspěch od dob Chiquititas a Muněca Brava, a to mi umožňuje dělat jiné věci. Když jsem natáčel hlavní roli v Yagovi, pasión Morena, vypukla krize v roce 2001, a všechny mé úspory viseli v bance. Nejsem zoufalý: věděl jsem o tom, co se děje a pomyslel jsem si, že jsem dostal ránu ve věku, kdy ještě můžu jít dolů a potom můžu zase vylézt. A upřímně řečeno, v takové situaci v zemi jsem se cítil jako perský šáh, proto jsem podepsal smlouvu na natáčení 099 Central v El Trece. A i když jsem musel dostat mnohem méně, měl jsem práci. Už jsem natáčel 10 let, masová popularita u mě vypukla v letech 1997 a 1998 s Chiquititas, ale od roku 1993 pracuji non-stop.
A co si myslíte o zemi dnes?
Nemám pro vás inteligentní odpověď: mluvit o skutečné situaci v zemi, a to i z těch pozic, které dobře znám, je velmi obtížné a mám pocit, že je velmi naivní vyjádřit svůj názor jako herec. Svět zažívá příliš neobvyklý okamžik, aby se analyzoval z tohoto malého místa, které zaujímáme my, herci. Protože i přes popularitu jsme obyčejní lidé. Pravděpodobně není člověka, který více zastupuje naši zemi v posledních čtyřiceti letech, než je Diego Maradonna, kterého se ptají všichni na všechno. Zapomínají ale na všechny ty radosti, které nám přinesl jako fotbalista.
Jaký vztah máte s dětmi?
Nejlepší. Můj otec – muž přísné výchovy, od 60. let do současné doby vyučuje mořské právo na univerzitě v Buenos Aires a na univerzitě Moron, takhle jsem byl vychován pod křídly správného otce, a tohle mi vykreslilo způsob, jak se s pevným přesvědčením stát svobodným při výběru mých rozhodnutí. A toho si v průběhu let začnete vážit. S mými dětmi se děje něco podobného: v domě je vše hotovo a připraveno na podávání oběda se všemi věcmi na stole, ale pokud někdo z nich bude chtít jíst rukama, tak může. V mé době tohle nebylo možné, a jak jednou řekl můj otec svým žákům, když přebíral čestnou cenu: chci, aby jste viděli všechny možné východy a západy slunce až budete vyrůstat.
Máte život, který jste si vybral. Co vám ještě zbývá udělat?
Pamatuji si každé dobrodružství, které se mi událo v dětství, a rád bych je sepsal do knihy, mám v plánu se vrátit na Everest. Mým snem je projet se skupinou dálnici 40 a psát písně, které by člověk chtěl poslouchat na cestách. Mám krásné představení En El Aire, kde hraju na ten samý saxofon, na který jsem hrál v 17 letech v metru ve stanici D. A to je jako mrknutí pro teenagera, který se ptal sám sebe, co bude dělat se svým životem. Jsem rád, že mnoho věcí se stalo skutečností, a tak se snažím užívat si života, jak jen to půjde. Já netoužím po odpočinku – jak mi jednou napsali na můj blog. A to je pro mě štěstí.
Máte nějaké zábavné historky z dob pouličního muzikanta?
Ano, v 17 letech, když jsem hrál v jednom průchodu metra, jedna starší žena mi každý den potichu zpívala do ucha jednu skladu a ptala se mě, jestli bych ji mohl zahrát. Nevěděl jsem, čí je to hudba až do té doby, když jednou vytáhla z kabelky starou kazetu. Když jsem ji doma poslouchal, byla to nádherná skladba od Bacha. Samozřejmě jsem se ji snažil zahrát nejlépe jak umím. Ale i kdyby vás poslouchal jeden člověk, pak je to Boží dar. Stali jsme se velkými přáteli, jakmile jsme se na sebe podívali. Teď s Blue light orchestra se radujeme z klipu „Free Fallin“ a dalším krokem – skládat si vlastní písně ve španělštině. Doufáme, že to uděláme brzy a půjdeme hrát na argentinské silnice, to je něco, co se nám líbí.
Je obtížně střežit si své soukromí v tomto medializovaném světě?
Myslím, že všechny případy jsou odlišné, a dnes s tolika lidmi je každý horlivý být alespoň sekundu na obrazovce. Téměř všechny programy se živí zprávami. Ale paparazzi, kteří sedí u dveří vašeho domu to je něco jiného. A kromě toho, každý může fotit na mobilní telefon a poslat tu fotku. Všechno je jiné když doma máte rodinu a děti. Stalo se mi to jednou, když jsem začal chodit s Mariou a novináři se vyšplhaly ke mně domů a vyfotili nás. Fotografie pak publikovali v časopise.
Znechutila vás tato situace?
Nevěděl jsem, kdo ty fotky dělal: když jsem to zjistil požadoval jsem od něj vysvětlení a řekl mu, že to bylo neuctivé, ale nic víc z toho nebylo. Může být, pokud by se to stalo, když jste mladší, jako tehdy, když jsem hrál s La Carranza v jedné škole v Palermu v představení, které se jmenovalo „Chléb, láska a fantazie“, kde nám nechtěli zaplatit. Když jste mladší a silný, jako rákos některé zkušenosti se stávají důležitými. Ale co se mi líbí v životě, a to zejména nyní, když jsem se stal starší a zkušenější, to je touha po dobrodružství.
Čekáš na to video, že? Tady je, užívej si! :)
Rozhovor je z roku 2015, pořízený těsně před koncertem v La Trastienda.
Hudba byla nesplněnou touhou
Uplynul téměř rok od vydání CD Salir a Tocar, vašeho prvního disku. Jak se skupina cítí?
Všichni mají stejnou touhu, jako první den. Představte si, že s The blue light orchestra jsme hráli v barech pro 20 nebo 30 lidí, nebo v klubem pro 200 nebo 300. Ale dnes nás Sony a India Production tlačí dopředu a my jsme hráli v La Trastienda a vystupovali jsme jako předskokani v Luna Parku. Odehráli jsme více než 60 koncertů v celé zemi. Se skupinou (Alejandro Dixon – bicí, Greta Moro – klávesy, Izi Gainza – kytara a Dulce Moro – podpora) jsme toužili po tom zahrát si různé styly, ty které nás zajímali, jako „Stand by me“ – Ben E. King, „Knocking on Heaven’s door“, Boba Dylana nebo „Roxanne“ od The Police.
Myslel jste si, že bude snadné vstoupit do světa rocku?
Upřímně řečeno, nezabýval jsem se tím takto. Přemýšlel jsem o tom, jestli se to bude líbit lidem nebo ne. Ale mohu vás ujistit, že hudba byla mou nesplněnou touhou a já jsem se snažil obklopit dobrými muzikanty od Dizzyho Especheho, který s celým projektem začal. Proto, abychom začali společně hrát, jsme začali zkoušet různé styly, s nimiž by to bylo pohodlné pro nás všechny. Něco takového jako je „Stand by me“, objevily se další věci, jako „Sure know somthing“, kterou nám nabídl Dizzy a Kiss. Diváci nás přijali velmi dobře a potvrdili nám to, jako by jsme jim hráli „Otče náš“. Stejně skvělé bylo rozhodnutí udělat verzi ob Boba Dylana „Knocking on heaven’s door, ale udělali jsme ji v dobré víře a bez ztráty té mystiky, která tlačí dopředu jakoukoli skupinu, která se chystá hrát na pódiích. Nyní připravujeme novou show v La Trastienda, která se uskuteční v pátek a potom turné, které se uskuteční v říjnu a listopadu v Izraeli a Rusku.
Hudebník zabírá čas herci?
Kostým herce jsem nikdy nepověsil do skříně, protože mě hřeje úspěch od dob Chiquititas a Muněca Brava, a to mi umožňuje dělat jiné věci. Když jsem natáčel hlavní roli v Yagovi, pasión Morena, vypukla krize v roce 2001, a všechny mé úspory viseli v bance. Nejsem zoufalý: věděl jsem o tom, co se děje a pomyslel jsem si, že jsem dostal ránu ve věku, kdy ještě můžu jít dolů a potom můžu zase vylézt. A upřímně řečeno, v takové situaci v zemi jsem se cítil jako perský šáh, proto jsem podepsal smlouvu na natáčení 099 Central v El Trece. A i když jsem musel dostat mnohem méně, měl jsem práci. Už jsem natáčel 10 let, masová popularita u mě vypukla v letech 1997 a 1998 s Chiquititas, ale od roku 1993 pracuji non-stop.
A co si myslíte o zemi dnes?
Nemám pro vás inteligentní odpověď: mluvit o skutečné situaci v zemi, a to i z těch pozic, které dobře znám, je velmi obtížné a mám pocit, že je velmi naivní vyjádřit svůj názor jako herec. Svět zažívá příliš neobvyklý okamžik, aby se analyzoval z tohoto malého místa, které zaujímáme my, herci. Protože i přes popularitu jsme obyčejní lidé. Pravděpodobně není člověka, který více zastupuje naši zemi v posledních čtyřiceti letech, než je Diego Maradonna, kterého se ptají všichni na všechno. Zapomínají ale na všechny ty radosti, které nám přinesl jako fotbalista.
Jaký vztah máte s dětmi?
Nejlepší. Můj otec – muž přísné výchovy, od 60. let do současné doby vyučuje mořské právo na univerzitě v Buenos Aires a na univerzitě Moron, takhle jsem byl vychován pod křídly správného otce, a tohle mi vykreslilo způsob, jak se s pevným přesvědčením stát svobodným při výběru mých rozhodnutí. A toho si v průběhu let začnete vážit. S mými dětmi se děje něco podobného: v domě je vše hotovo a připraveno na podávání oběda se všemi věcmi na stole, ale pokud někdo z nich bude chtít jíst rukama, tak může. V mé době tohle nebylo možné, a jak jednou řekl můj otec svým žákům, když přebíral čestnou cenu: chci, aby jste viděli všechny možné východy a západy slunce až budete vyrůstat.
Máte život, který jste si vybral. Co vám ještě zbývá udělat?
Pamatuji si každé dobrodružství, které se mi událo v dětství, a rád bych je sepsal do knihy, mám v plánu se vrátit na Everest. Mým snem je projet se skupinou dálnici 40 a psát písně, které by člověk chtěl poslouchat na cestách. Mám krásné představení En El Aire, kde hraju na ten samý saxofon, na který jsem hrál v 17 letech v metru ve stanici D. A to je jako mrknutí pro teenagera, který se ptal sám sebe, co bude dělat se svým životem. Jsem rád, že mnoho věcí se stalo skutečností, a tak se snažím užívat si života, jak jen to půjde. Já netoužím po odpočinku – jak mi jednou napsali na můj blog. A to je pro mě štěstí.
Máte nějaké zábavné historky z dob pouličního muzikanta?
Ano, v 17 letech, když jsem hrál v jednom průchodu metra, jedna starší žena mi každý den potichu zpívala do ucha jednu skladu a ptala se mě, jestli bych ji mohl zahrát. Nevěděl jsem, čí je to hudba až do té doby, když jednou vytáhla z kabelky starou kazetu. Když jsem ji doma poslouchal, byla to nádherná skladba od Bacha. Samozřejmě jsem se ji snažil zahrát nejlépe jak umím. Ale i kdyby vás poslouchal jeden člověk, pak je to Boží dar. Stali jsme se velkými přáteli, jakmile jsme se na sebe podívali. Teď s Blue light orchestra se radujeme z klipu „Free Fallin“ a dalším krokem – skládat si vlastní písně ve španělštině. Doufáme, že to uděláme brzy a půjdeme hrát na argentinské silnice, to je něco, co se nám líbí.
Je obtížně střežit si své soukromí v tomto medializovaném světě?
Myslím, že všechny případy jsou odlišné, a dnes s tolika lidmi je každý horlivý být alespoň sekundu na obrazovce. Téměř všechny programy se živí zprávami. Ale paparazzi, kteří sedí u dveří vašeho domu to je něco jiného. A kromě toho, každý může fotit na mobilní telefon a poslat tu fotku. Všechno je jiné když doma máte rodinu a děti. Stalo se mi to jednou, když jsem začal chodit s Mariou a novináři se vyšplhaly ke mně domů a vyfotili nás. Fotografie pak publikovali v časopise.
Znechutila vás tato situace?
Nevěděl jsem, kdo ty fotky dělal: když jsem to zjistil požadoval jsem od něj vysvětlení a řekl mu, že to bylo neuctivé, ale nic víc z toho nebylo. Může být, pokud by se to stalo, když jste mladší, jako tehdy, když jsem hrál s La Carranza v jedné škole v Palermu v představení, které se jmenovalo „Chléb, láska a fantazie“, kde nám nechtěli zaplatit. Když jste mladší a silný, jako rákos některé zkušenosti se stávají důležitými. Ale co se mi líbí v životě, a to zejména nyní, když jsem se stal starší a zkušenější, to je touha po dobrodružství.
Čekáš na to video, že? Tady je, užívej si! :)