Ještě před víkendem mám pro vás druhou část rozhovoru z televize Publica. Trochu rozptýlení před koncem pracovního týdne. Druhá část rozhovoru je totiž o trochu veselejší než ta předchozí. Čtěte sami...
MP:Bylo to úžasné přátelství, že? FA: Stále je! Nikdy v mém životě jsem neměl takové přátelství, jaké mi ten chlapec dal. V našem věku. MP:Mluvíš s ním někdy? FA: Víte, už je to mnoho let. Je to už součástí krve v mých žilách. Je to součást důležité věci, kterou chci vždycky říct zajímavé osobě se kterou mluvím. MP: Po tom, co jsi mi řekl o své blízké rodině, a to, co se ti stalo, když ti bylo 17 let, je zřejmé, že máš za sebou těžké chvíle. A poté začneš žít svůj život naplno. Jsi člověk, který spolkne celý život, užívá si každou minutu – v herectví, v rodině, v hudbě. Uvědomuješ si, že poté přichází pro Facunda nová etapa? FA: Faktem je, že všichni máme obraty… MP:Jaké? FA: Pořád. U někoho, u koho se objevil lymfom, někdo, kdo dostal takovou ránu a všechno se mu zhroutilo a on je pořád naživu. To je před a po. Smrt milovaného člověka. Existuje mnoho takových okamžiků, které rozdělují život před a po. A v závislosti na vaší citlivosti zažijete každý den něco, co rozděluje váš život na před a po. Proto raději myslím, že to byl jeden z momentů, které můj život rozdělili před a po. Tak se to děje u všech. Dnes mluvíme o těch dětech, na jejichž hrobech v Malvíně se objevuje třicet pět let a jejich jména a najednou přestávají být „vojáky, o nichž ví pouze Bůh“. A není to tohle, co bylo rozděleno před a po v životě každého bližních těchto mužů? My všichni máme před a po. A pohlcuje to život…nevím, jestli je to…víte, myslím, že nečekám na něco, co je možné dosáhnout. Snažím se bavit/ užívat si. Všechno jsem dosáhl poslední věcí, kterou jsem udělal. MP:Jistě. FA: Poslední věc, kterou jsem udělal mi umožňuje mít radost z této minuty. Užívám si maté, užívám si rozhovoru. Ale v době, kdy jsem byl dítě, jsem si často myslel: bude mi 65 let odejdu do důchodu a pak…Co potom? Pak opustíte obvyklý život, který jsme vedli do věku 65 let, a uvědomujeme si, že nejsme připraveni sedět doma a nedělat nic. A pak se tohle „dosáhl jsem“ změní na tři dny s maté, čtvrtý den se ptáte sami sebe: Co mám dělat? A pátý den pochopíme, že stojíme u jámy, ze které nemůžeme uniknout! Díky Bohu, rychle jsem to pochopil. MP:Tohle nás učí. FA: Začali jsme si rozumět…mám pocit, že společnost, naše rodina si začala hodně rozumět. Některé věci pochopíme velmi pozdě, jiné chápeme a jiné se přizpůsobují. A já se už mnoho let snažím těšit z toho, když dosáhnu těch mých malých úspěchů. Dokončená kresba, která se mi líbí je úspěch. A pak si můžu vychutnat maté s pocity: dosáhl jsem toho! Dosaženo! Čeho jsem dosáhl? No tohoto! Tohoto výkresu. A nic mi v tom nezabránilo. Podívám se po místnosti, abych se podíval na spící děti a viděl, že jsou šťastné, spávají rychle… MP:Tvoje děti. Říkáš jim děti. FA: Ano, děti. Kontrolujeme je, jestli jim není zima. Včera jsem byl přikrytý po krk, ale moji kluci pod střechou nebyli vůbec přikrytí. Přikrývky byli dokonce spadlé na zemi, bylo jim horko. Dívám se na tohle se svou ženou a pak jdu spát. To znamená dosažení něčeho velmi důležitého. Jdete do postele s důvěrou, že jsou vaše děti zdravé, chráněné, dobře najedené. A vím, že to není všude takhle! MP:To je normální. FA: Vidíte? Mělo by to tak být. Ve skutečnosti by jsme všichni měli mít právo tohle dát našim dětem. Ale vždycky to není možné. Tak to vidím já, a jsem z toho rozpolcený. Spím spokojeně protože jsou moje děti v pořádku, ale s otázkou na kterou se neodpovídá. A co ostatní? Co ostatní? Obrovský počet těch ostatních? A jdu spát. Naučil jsem se chodit spát s takovými obavami. MP: Není to snadné. Všichni následujeme své rodiče. Co zachováváš z toho, co tě naučili tví rodiče, a co se dnes snažíš předat svým dětem? FA: Respekt. Respekt a pečlivý postoj k ostatním a zdravý rozum…zvláště zdravý rozum. Úctou a pečlivým postojem k druhému se nikdy nedostanete do nepříjemného postavení nebo do trapné situace. Zdravý rozum. Můj otec byl velmi dobrý odborník v oblasti práva a vždycky říkal: Každá osoba se zdravým rozumem a slušností může být právníkem. Každý! Musíte mít zdravý rozum a být slušným člověkem. MP: Ani více ani méně. FA: Ani více ani méně. Ale ne více! Snažím se to dětem vnutit. A to by mělo být normální! Zdravý rozum, úcta a úcta k ostatním! S tímhle se můžete stát skvělými matematiky, skvělými umělci, skvělým kdokoliv! Pokud se toto respektuje a staráte se o ostatní, budete mnohem důležitějším člověkem než kterýkoliv génius, který ostatní nerespektuje. MP: Jednoho dne mi jeden z moudrých starých mužů, se kterými jsem se v životě setkal řekl: Život člověka je film, ve kterém je asi 20 scén: jsou to děti, jsou to rodiče, pár minut velkých úspěchů. Je tvé setkání s hudebníkem ve stanici metra součástí takového filmu? FA: Ano, samozřejmě. Jmenoval se Andres. Nevím, co se s ním děje, protože jsem o něm neslyšel. Andres. Muž s krásnými vlasy, velmi zvláštní. Úžasně zvláštní. Se saxofonem nikdy nebyl ve studiu, ale vydával zvuk, který můžete slyšet pouze v metru. Tento zvuk, jako je v metru, nenajdete nikde jinde! Nejlepší saxofonista na světě může přijít do metra a samozřejmě bude hrát neporovnatelně. Ale zvuk, který zní v metru, znamená mnohem víc než jen zvuk saxofonu. MP: Čekal jsi na něj? Přišel jsi se na něj podívat? FA: Šel jsem kolem se svým saxem na rameni. A nenechal mě projít, viděl mě, zastavil mě. Hrál na schodech stanice Corrientes a Callao. MP:Aha. FA: Na schodech. Já jsem vylezl po schodech a šel jsem za matkou. Zeptal se: Máte nástroj – Ano. – Pojďme hrát! Pojď! Nemohl jsem mu říct ne. Řeknu vám, že to byla první jiskra bláznivého kouzla života. Je úžasné, že jsem se nestyděl ve své plachosti. Je neuvěřitelné, že jsem neutekl! MP:A ty jsi zůstal? FA: Zůstal jsem. Nastavil jsem si saxofon a začal jsem s ním hrát, přizpůsobil se mi. A začali jsme hrát. A když jsme po nějaké době skončili, dal mi polovinu peněz, které jsme nasbírali. Nechtěl jsem si to vzít! Řekl jsem mu: Ne, ne! A on říká: Tohle je vaše. A když to říkal, díval se na mě: Toto je vaše. Měl by jste si to vzít. MP:Ano, samozřejmě, že ano. FA: Pak už jsem neměl co říct. MP:Neměl jsi na výběr. FA: Nebyla tam žádná volba. Když oko jasně mluví, pak jej neopakujte slovy. MP:Samozřejmě. FA: A tenhle muž, Andres, mi dal ty peníze. A potom jsem zůstal bez práce, byla to taková doba, jaká se obvykle děje ve dvaceti letech. Chápete 19 -20 let. Byl to rok 1992, dvacet let. Prožíval jsem nešťastnou lásku, byl jsem smutný. A šel jsem se podívat na mou stanici metra, řekl jsem si: To mě zachrání. A když si říkáte: „to mě zachrání“ v tomto věku, opravdu vás to zachrání. A šel jsem hledat svou stanici. MP: Jednu? FA: Ano. A našel jsem ji na Santa Fe a Puyreredonu. Byl tam dlouhý podchod. Řekl jsem si: Tady lidé chodí déle a budou mít více času, aby mě poslouchali a házeli mi peníze, protože se jim líbí, jak hraji nebo řeknou: zabalte to a už nehrajte, zaplatím vám, aby jste přestal hrát! MP: Ale počkej, nepotřebuješ peníze, doma nemáte problémy s penězi. FA: Ne, nepotřeboval jsem je, ale víte, někdy něco děláte, a nemůžete na to přestat myslet, protože vám chybí to, co se nachází přesně v tom okamžiku, ale tělo, to je daleko moudřejší než vy sám se svými slovy, a tak se vás tělo zeptá na něco, a vy by jste měli držet hubu a poslouchat ho. Trvalo mi dlouho, než jsem se rozhodl, že si vezmu svůj saxofon a postavím se do metra. A je jasné, že když jsem dostal saxofon, že budu hrát pro lidi, kteří projdou kolem. Umíral jsem studem. Přišel jsem se svým saxofonem, a v metru se stává úžasná věc – je tam dav lidí a najednou tam není nikdo. A najednou zase dav, a pak zase nikdo! MP:Ano, ano. FA: Začal jsem hrát na saxofon, když tam nebyl nikdo, chcete-li začít hrát, nemáte čas sledovat, kdy se tam znovu objeví dav. Postavil jsem se před něj a odvrátil jsem pohled dolů – byl jsem velmi stydlivý. Až konečně jsem si řekl: Ať se tane cokoliv, budu hrát, budu hrát alespoň jednu notu. Zahrál jsem jednu notu a už jsem se nezastavil. Nezastavil jsem se. Když přišel úklid, zavřel jsem futrál. Metro se zavíralo, uklízeči přišli a ještě než se pustili do práce seděli a kouřili. Posadili se a víte, cítil jsem se jako dobrá společnost. To byli první životní lekce. Životní zkušenosti lze získat pouze na ulici. MP: Samozřejmě. FA: A nikdo vás nenaučí víc než ulici. Takže to je trochu životních zkušeností. Ne v tom smyslu, že jsem se stal hbitým a mohl jsem… Ne, ne, ne! Zkušenost je stát před lidmi a dívat se přímo na ně. Zkušenosti. MP:Filozofie, která taková místa impregnovala. FA: Zkušenosti, které vám ulice dává. Dává vám slova, která můžete pochopit. A názory. Názory, které mluví a které musíte rychle pochopit.