Nemůžu jinak, nastal nám další
10. březen. A všichni zasvěcení, kteří sem chodí už nějakou dobu, vědí co je to za den. Ví to nejlépe
jeden člověk, kvůli kterému píšu tyto řádky.
Opět je tu narozeninový den, jednoho z mých
nejoblíbenějších návštěvníků, a vůbec
nejdéle navštěvujícího návštěvníka této stránky! Má milá
Anavi, dnes slaví své
narozeniny! A slavit budeme pěkně společně, protože jen díky ní mám pro vás další
přeložený rozhovor! Jde o
druhý letošní rozhovor, který Facu poskytl v
Mar del plata. Tentokrát pro časopis
La Capital. Je to velice hluboký, dojemný a
přemýšlivý rozhovor o jeho
rodině, ale vůbec o Facundově
existenci na tomto světě. Nese název:
"Moje pekla jsou tak hluboká, jak vysoko jsou moje nebesa".
Má milá
Anavi, slavíme spolu už tvé
14. narozeniny, takže si stále tak mladá, že spolu ještě oslavíme mnoho tvých narozenin! Pokud se tedy dnes pozastavíš nad svým
číslem, vždycky mysli na čtrnáctku! :D Jsem velice ráda, že jsi před
14 lety zabloudila na tuto stránku, a že ses od ní neodtrhla po celou dobu její existence. Já i stránka jsme ti moc
vděčné, a přejeme ti jen to
nejlepší, co můžeš od života
dostat. Hlavně klid a
pohodu, za ničím se nehnat, protože pokud to má v životě přijít, tak to
přijde. Užívej si svou
rodinou, své přátelé, svůj
úspěch, kterého si dosáhla, a ještě dosáhneš. Pečuj o své
zdraví, které ti přeju, aby ti nikdy v životě
nevyprchalo, stejně tak
štěstí v oblastech, ve kterých se k tobě ještě
nedostalo. Mnoho
radosti a laskavosti, a ať si obklopena jen těmi
nejlepší lidmi, kteří po světě chodí. Jedním z nich je
Facundo Arana, kterého tu můžeš potkávat
den co den. Po světě nechodí mnoho lidí, jako
jsi ty. Jsi úžasná, a velice si tě
cením. Krásný narozeninový den, má drahá Anavi, je jen
tvůj. Tak s ním podle toho nalož.
Máme tě rádi ❤️ A speciální dárek,
JEN pro tebe? I ten na tebe letos
čeká. :)
Moje pekla jsou tak hluboká, jak vysoko jsou moje nebesa
Mnohostranný, oddaný, zvědavý, neklidný, citlivý, užívající si poslední dny sezóny v Mar del Plata, kde kombinuje práci a rodinu.
„Až přijde můj čas, chci odejít s úsměvem a s vědomím, že jsem šel cestou, kterou jsem si byl jistý,“ řekl Facundo Arana pro LA CAPITAL v rozsáhlém, introspektivním rozhovoru, ve kterém hájil své přesvědčení, vážil si své rodiny a byl vděčný, protože se jeho duše usmála.
Máte rozdělaných několik projektů současně, a zdá se, že vám každý vyčaruje úsměv na tváři, je to tak?
Je to jediná věc na které záleží, a víc než na obličeji je tomu na duši. Někdy si to neuvědomuji a jsem překvapený, když sedím ve vodě na prkně, nebo když se vracím domů na motorce z divadla a zjišťuji, že se vracím s takovým úsměvem, a když se usmívám, moje duše se usmívá ještě mnohem silněji.
Má to co dělat s vámi osobně, nebo s celou vaší rodinou?
V zásadě to souvisí s realizací mé rodiny. Ta smetla všechno, celou mou existenci jako tsunami v mimořádných věcech. Vidět děti vyrůstat, vidět je zdravé, vidět to spojení které máme s Mary, to je všechno. A pak vidět to, že všechno, co jsem přijal, když jsem byl mladý, všechny ty věci, které jsem měl rád, neudělali nic jiného, než rostli jako strom, který se postupem času vyvíjí a získává zkušenosti a začíná přinášet ovoce. Jsem ošetřovatelem těchto plodů a líbí se mi, že vycházejí á la carte, že přijdou tak, jak je mám nejraději a upřímně řečeno, všechno se mi velmi povedlo. Díky Bohu jsem neměl ani jedno ovoce, které by mi chybělo, ani jedno, kterého bych musel litovat.
V linii života ničeho nelitujete...
To je nemožné. Samozřejmě je mnoho věcí, které kdybych mohl vrátit čas, udělal bych jinak, ale co bych se naučil, kdybych nedělal chyby? Chyby vytvořené s láskou jsou velmi dobrou elektrárnou znalostí.
Z venčí nejvíce rezonují úspěchy, postavy, které se lidem dostanou do srdcí, slova příběhů nebo nového komiksu. Ale za tím je spousta úsilí, spousta odříkání...
Nebe je tak vysoko a peklo je tak hluboké. A není dobře, když je tomu jinak. Moje pekla jsou tak hluboká jako moje nebesa a přísahám, že mám nebe velmi vysoko. Nepopírám to, a to je dobře, snažím se sednout si a pít maté se svými přednostmi a svými chybami, a pokud existuje soudržná rovnováha, jsem už teď velmi šťastný.
Ta představení, uznání, sláva, světla vzal jste si z toho ponaučení do života?
Žiju pro to, jako by to bylo něco velmi cenného v mém životě, protože v jednu dobu, která trvala dlouho, jsem přemýšlel, co se stane s mým životem, pokud to, co dělám rád, nebude něco, co budu schopen žít. Nevěděl jsem, jestli budu schopen žít jako herec, karikaturista, spisovatel, hudebník. Můj otec dělal, co mohl. Pokud je to tak, pokusím se tě poslat studovat k Lorenzi Olivierovi...Můj otec mě financoval a moje matka mě doprovázela ke smrti. Jejich důvěra šla za tím, aby se moje duše usmívala, a ne po tom, co můj otec stanovil - téměř klišé - čímž bylo vysokoškolské vzdělání, možnost koupit si byt, mít svou rodinu, mít slušný život a zemřít, nebyli to tituly, které jsem pro svůj život chtěl. Vystoupil jsem z příběhu. Mohl jsem studovat práva nebo medicínu jako "koníček", ale to, co jsem chtěl, bylo jednoznačně něco jiného. A cesta, dokud nedosáhnete jistoty, je cesta mnoha otázek, na které nejsou odpovědi, kromě případů, kdy je deník již napsaný. Co jsem si slíbil, přísahal sám sobě, křivě se zapřisáhl, bylo, že tato cesta bude napsaná celou mou duší, že bez ohledu na výsledek se otočím a moje duše se bude usmívat. Dnes se otočím a moje duše se usmívá. Co víc si můžu od života přát, když dělám "39 kroků" s kolegy, které obdivuji, představil jsem svůj komiks, jsem se svou rodinou, všichni jsme zdraví, sjednocení, surfujeme každý den v Mar del Plata, což je jedno z mých míst na světě.
Říkáte, že podnikáte všechno z celé své duše, jako byste vypudil všechno co máte uvnitř, jako by to byl váš poslední den...
Když ne teď, tak kdy? Chci, aby až přijde čas - který pro každého nevyhnutelně přijde - vydechnout, chtěl bych mít štěstí, jaké měl můj otec: vidět celou svou rodinu a najít ty, kteří mě čekají na duši s úsměvem, protože jsem to udělal způsobem, kterým jsem si byl jistý.
Všechno to uvědomění, ta citlivá pozornost, živí vás a inspiruje vás pro profesionální práci?
Záleží na jaké práci. Jsou díla, která se dají srovnat s hodinářstvím, a jsou díla, která taková nejsou. Jsou práce, které vyžadují měkčí linii, něco volnějšího, naivnějšího. Dílo "39 kroků" je hodinový stroj, a pokud jsme s ním sto let, pak je stále co pilovat. Je to anglický hodinářský humor. En El Aire je hodinový stroj, protože jsme jej dovedli do tohoto bodu za deset let, co existuje. Některé věci jsou jako hodinky, jiné věci potřebují, aby člověk měl inteligenci na to, aby si hodinky sundal.
To je další lekce pro život...
Je mi 50 a dávám pozor na takové maličkosti. Nemusíte být příliš chytří, abyste se poučili ze života. Život není stvořen pro inteligentní lidi, život je stvořen pro lidi, kteří chtějí cítit a chtějí mít věci velmi jednoduché.
Chtěl byste se vrátit do televize?
Ano, kdykoliv. Krásné na tom je, že když rádi děláte mnoho věcí a díky Bohu, jsou to věci které jsou spojeny s uměním, váš umělec nikdy nehladoví, protože jste neustále na velkém banketu mnoha věcí: napsat komiks není totéž, jako když píšete příběh, který vám zabere jiný čas, jiné hledání. Není to totéž jako zkoušet hru, než ji napsat, než o ní snít. Není to stejné jako hrát v románu, než hrát v seriálu, než být na vrcholu jeviště v divadle. Být v divadle není totéž jako jet na turné a to já všechno dělám neustále. Díky Bohu, nabídky z televize nadále existují a z platforem také. Musí se stát, že to bude něco, co se mé duši bude tak líbit, že přestanu dělat všechno, co teď dělám, abych se na to mohl soustředit. Mezitím jsem se svou rodinou a vychovávám své děti, které jsou v pubertě, a se svou Kambou, která se dívá jak jí utírám slinu od štěstí, které jsme měli.
Srovnáváte vaši výchovu se stylem, jakým vy a Maria vychováváte vaše děti?
Můj táta a moje máma mě velmi dobře vychovávali, zvláště moje máma, protože můj otec byl právník, byl učitelem a byl také profesorem na univerzitě. Byl neobyčejně respektovaný muž, mnohem víc, než obvykle lidé jsou, to vám můžu říct. A byl jsem svědkem celého jeho života, abych vám mohl vyprávět o úžasném chování, které měl pro celý svůj život. Ústa se mi plní pýchou. Pokud moje děti budou zítra myslet na Marii a na mě 20% z toho, co si myslím já o svých rodičích, a co si Maria myslí o svých, je to úžasné a víc než dost. Naším cílem je doprovázet je tam, čím se rozhodnou být, protože je to jejich život, ne náš. Jsme rodiče, život je jejich, ale oni budou umět říct "prosím", a "děkuji", "promiň", "mýlil jsem se". Poté co si vyberou svou profesi, společenství, přátelé, sexualitu, je to na nich. Vždy budu doma mít rozpálený gril, abych je přivítal. A doufám, že přijdou s úsměvem jako ten, který jsem viděl na mámě a tátovi.
Jak vidíte svět?
Narodil jsem se v roce 1972. Co vám budu povídat o světě, když existuje svět, který je ve válce, kde vojáci vstupují do domů a zabíjejí lidi? Máme své problémy, všichni víme, jaké máme problémy, víme, jak by se tyto problémy měly řešit. Je jen na nás, zda to uděláme nebo ne. Vychovávám své děti tak, aby mluvily pravdu, tlačily se dopředu, protože prezident, který rozhoduje o osudu naší země, bude zvolen demokraticky. Bez ohledu na to, kdo převezme vedení těchto vlád, moje děti se budou tlačit dopředu, protože je mnoho lidí, kteří nemají šanci se protlačit. Takže, co musíte udělat, je tlačit se dopředu, ne se předbíhat a tlačit se zpět. To, co jsme si všichni demokraticky zvolili, příklad, který mají doma, je tlačit se dopředu. U stolu jste tím, čím chcete, ale tlačíte se dopředu. Na tom se musíme všichni shodnout a kdo ví, ať se vyjádří a kdo neví, ať zatlačí.