"Nikdy mě nic nezastavilo"
16.10.23 * 22 názorů
Název aktuálky mluví za všechno, ačkoliv je to citace samotného Facunda, i já se s ní ztotožňuji. Jelikož mě osobně také nic nezastaví, abych nepopřála veřejně svým nejoblíbenějším návštěvníkům této stránky.
Jde o osobu, které už jsem v loňském roce vystrojila oslavu kulatin, i když je slaví až dnes. Nevadí, berme to jako dvojitou oslavu, která se k takovému číslu, které dnes oslavuješ, víc než hodí!
Má milá Majko, k tvým kulatinám už jsem ti všechno popřála v loňském roce :D Takže pokud se k tobě všechny ty věci nedostavili až do dnešního dne, mají pořádné zpoždění, a já ti je přeju znovu! Ale, nejdřív si rozdáme dárky, co ty na to? Jen a jen pro tebe jsem si šetřila nejnovější rozhovor, který vyšel začátkem tohoto října. Jde teprve o třetí rozhovor tohoto roku! Facundo ho poskytl časopisu Clarin, a jak už název aktuálky napovídá, jmenuje se: Nikdy mě nic nezastavilo. Facu mluví o své vášni k cestování, o své vášni k divadlu. Vzpomíná na oblíbené projekty, kterými v posledních letech prošel, například účinkování v maďarské verzi Dancing with the Stars, ale také prozrazuje nejbližší plány na toto léto, (které tě Majko jistě potěší). A také se svěřuje s plány, které zamýšlel a nakonec mu nevyšli. Uzavírá to otázka, na jeho přání k narozeninám. Co myslíte, že je jeho každoroční přání k narozeninám? Prozradím, že je vždycky stejné.
Nikdy mě nic nezastavilo
„Je kouzelné dělat práci, o které bych se neodvážil ani snít. Ale díky tak trvalému snění se věci dějí samy od sebe“ – říká Facundo Arana, s více než 10 lety s představím En El Aire. Sólo představení, se kterým navštívil mnoho zemí světa, se po návratu z Montevidea vrací na žádost veřejnosti zpátky do Buenos Aires na Paseo la Plata tento říjen.
„Předvádím to jako nejkrásnější dílo na světě. Je to to troufalé takhle říkat, ale takto se to dostalo na pódia. Je to jako nádherný parní válec, který vypráví něco univerzálního, aktuálního a skutečného.“ – říká o kousku s nímž si otevřel hranice Španělska, Izraele, Paraguaye a je na cestě do Peru.
Ale jeho pas častého cestovatele nezůstává v klidu: spouštění kotvy není akce, která by definovala populárního umělce a dobrodruha. „Šílím z toho cestovat po světě se svým uměním. Otevřel se mi vesmír, který mě nikdy neunaví prozkoumávat“ – říká motivovaně.
V tuto chvíli jste zase přidal několik kilometrů…
- Představte si, že cestujete se svým uměním a lezete po horách. Nikdy mě nic nezastavilo. Jdete s rukama se znamením, že nechcete nikoho obtěžovat. Pak se vám otevřou všechny hranice.
Cesta je tvořena chůzí
Připadáte si kvůli tomu trochu jako světoobčan? Světoběžník?
- Ano, a dělá mi to dobře. Protože nikdy v životě nepochopím hranice. My máme tak velkou zemi…Jdete do Tucumánu a oni mají svou hymnu, jdete do Salty, Jujuy a mají to samé. Čím víc na sever jdete, tím víc hymen slyšíte a je to nádherné. Být schopen překročit malý rybník mezi námi a Uruguayí. Dokonce jsem se svým uměním šel dotknout Ruska, představte si…Také Izraele.
Jste jako Natalia Oreiro v Rusku?
- Jen Natalia je jako Natalia v Rusku. Natalia se postarala o to, aby udržela všechen ten plamen naživu, a ti z nás, který s ní sdílí její program, byli pohlceni Halleyovou kometou, kterou je Natalia. Právě teď se na všech kanálech v Izraeli vysílá Muněca Brava, Sos mi Vida a Padre Coraje. V roce 1999 jsem si rok 2023 vůbec nepředstavoval. Ani jsem si nepředstavoval, že budu naživu.
Poté co si prošel uruguayskou verzí Quien es la mascara? Vysvětluje: „Nemohl jsem jít, když mi nabídli argentinskou verzi s Naty. Ale skočil bych do toho po hlavě. Pokud jde o její návrhy, jsou jedny z těch na které říká ano, aniž bych se na to podíval.“
Během svého působení v maďarské televizi jste překvapil moderováním taneční show. Což je vaše verze, kterou v Argentině tolik nevidíme.
- To se stalo náhodou. Kvůli tomu jsem do Maďarska nejel. Šel jsem tam dělat porotce Dancing with the stars, a bavil jsem se tam jako šílený. A jednou se mě režisér zeptal, jestli bych nechtěl i tančit. Řekl jsem mu, že ne, že jeho program bych vyhodil do povětří…ale že bych mohl zazpívat píseň a roztančit celé Maďarsko. Vybral jsem si píseň od Blues Brothers, velmi dynamickou.
Většinou sbíráte suvenýry z každého koutu, který navštívíte, a dokonce jste rozdával kamínky z cesty na Everest.
- Už mi zbyli jen tři kamínky, které jsem si přivezl z vrcholu Everestu. A pokaždé, když jsem někomu jeden dal a vyprávěl mu ten příběh, nemáte tušení jaký rozměr tohle dobrodružství na takovou vzdálenost zabírá. Z Budapešti jsem si přivezl nekonečné vzpomínky, ale především přátele navždy. Ta krásná přátelství, ta skutečná.
Škola doma.
Kromě jiných dovedností muž, který třikrát vylezl na Aconcaguu a dobyl Everest, dál odhaluje: spí málo, ale někdy si jen tak improvizovaně zdřímne za vydatného slunečního paprsku. „Nikdy nejsem úplně v klidu, protože máme velmi aktivní život. Být na jednom místě neznamená být v klidu. A věci se dějí pořád. Dokonce, i když si s mými dětmi sedneme a popíjíme maté, sledujeme západ slunce a vedeme nepřehlédnutelné rozhovory.“ – říká Arana, který nemá žádné velké nároky než „jít za sluncem“ nebo se měřit s vrcholky hor.
„Za chvíli bych chtěl jít nahoru do Paraná, do Asuciónu. Umět psát, natáčet…Vzhledem k tomu, že moje děti mají domácí výuku, mohou se přidat kdykoliv během celého výletu.“ – upřesňuje.
Zůstali v domácí výuce po pandemii?
- Ne, to bylo v loni. Společensky už mají všechny přátele, které potřebují. Potřebovali více času na to, aby dělali věci, které mají rádi. Zařadili jsme je tedy do domácího vzdělávání, abychom mohli chodit na místa, která se nám líbí, aniž bychom zanedbávali jejich studium. Rostou a jsou neustále motorem nových věcí. India je ohromná jezdkyně, která se svým koněm celý den trénuje. Doprovázím ji na skoky, a než skončí, slyším řehtání koně, který ji volá z druhého konce. Ale nejdůležitější věc, kterou sdílíme s Mariou, je, že si dělají, co chtějí. Dáváme jim kompletní výběr. Čím chceš být? Profesorem astronomie…No, tady je dalekohled, pojďme začít zkoumat…
Doma mají vše: housle, dudy, flétnu, pikoly, saxofon, bicí, trubky, klavír, kytary, harmoniku. Může je to chytit nebo také ne. Jsou další věci, které jim nemusí vyhovovat. Jdou si za tím, co chtějí.
Letos v létě zopakujete zažitý vzorec: rodinné surfování, a po západu slunce divadlo v Mar del Plata. Je to ta správná kombinace?
- Průhledná. Existuje hodně tatínků a hodně manželů, táta chodí v noci do práce a ne jen tak někam. En El Aire se hraje čtyřikrát týdně v divadle Colón v Mar del Plata. A jako bonusovou hudební vložku oznamuje: „Dali jsme dohromady kapelu s mým hrdinou Oscarem Kreimerem: nejlepším saxofonistou na světě. Stejně jako Hugo Pierre, Bernardo Baraj jsou ti nejlepší. Ale já od 18 let hledal zvuk svého saxofonu a chtěl jsem hrát jako Kreimer. Letos v létě, dvakrát týdně budeme hrát rokenrol, tango, rhythm and blues a celý fenomenální soubor v Espacio Viamonte v Mar del Plata.
Jste ve vzduchu, jak říká vaše práce.
- Ale to není kouzlo, to se stává. Stalo se to, protože jsem o tom snil tak silně, a když to děláte celou svou duší, stane se to. Vesmír není neposlušný.
Nebe je limit?
- Nevím. Někdy si myslím, že jsem nesoustředěný. Rakovinu vyléčit neumím, ale můžu potřást rukou někomu, kdo ji má, podívám se mu do očí a řeknu: Vyléčil jsem se před 30 lety. A to trochu pomůže. Ale když se začnu snažit léčit rakovinu, budu frustrovaný. Pokud zacílím na to, o čem sním, můžu a jdu si za tím, můžu snít v 50, 60, 70, 80. Pepe Soriano mi poradil v 87…
Autopilot nikdy.
Je obvyklé, že hry trvají, ale mění se herci. V titulku „Ve vzduchu“ jste stále vy. Jaký je trik, jak se vyhnout pádu autopilota?
- Jde o to, že umění nelze dělat na autopilota, protože jinak jste podvodník. Navíc divadlo všechno vidí a cítí. A na autopilota, jak bych si mohl odpustit? Na autopilota se nelíbáš…Tohle je kouzelný příběh, který by mělo interpretovat mnoho herců. A Manuel González Gil, režisér, mohl obsadit kohokoli. Přizpůsobit saxofonové části, i když by to mohla být kytara, trubka…Protože to, co se řekne, vás posune vpřed.
I když jste měl možnost si vybrat, vybral jste si saxofon, na který jste hrál v metru. Ten, který bojoval…
- V tuto chvíli mám levou ruku položenou na pouzdru, kam mi v metru házeli mince. S tím, který byl na stanici a kladl mi tolik otázek, ve věku, kdy jste jako prázdná stránka.
Má své místo ve vašem domě?
- Je uprostřed obývacího pokoje, když nejsem na turné. Každý ten příběh zná a je velmi reprezentativní, i když v mém domě se ničemu nepřikládá významu jako památce. Ale příběh začíná, když mi bylo 13, když jsem poslouchal písničku v rádiu se svým otcem. Když v tom se objevilo saxofonové sólo, úplně mě pohltilo a řekl jsem: „Chci hrát na tento nástroj.“ Moje babička byla skvělá koncertní pianistka. Moje sestra je lyrická zpěvačka, klavíristka a učitelka klavíru. Moje starší sestra je také zapálená do umění a moje sestra Agustina je fotografkou. Prošlo to přes nás všechny.
Dotklo se to i vašich dětí?
- Ve všech se kříží umění: hudba, malování, psaní. Dívám se na to z pohledu umění a přivádí mě to k šílenství. Mám z toho pocit, že všechno dobře dopadlo. Nedokážu to vysvětlit. Maria je sama o sobě uměleckým dílem.
Vrátil jste se do Polky, dalšího z vašich domovů, ale v novém ekosystému, kterým je dnešní televize. Jaké to je hrát v této televizi?
- Ani jsem to neanalyzoval. Šel jsem hrát velmi malou roli v Buenos Chicos A víte proč? Obejmout kameramany, osvětlovače a zvukaře, který zůstali.
Zřídkakdy jste ve filmu ten špatný. Přicházeli jsme o hodně?
- Ne…Nejsou žádní dobří nebo špatní. Dělám to se stejnou touhou. A budu tak zlý, jak to říká autorčino pero…Adrián (Suar) mi už dvakrát řekl o této postavě, ale já se chystal vylézt na Ama Dablam. A to se najednou pozastavilo kvůli mému kolenu, které mi nedovoluje stát na této hoře, v tomto případě 7 tisíc metrů, což je ta hora vedle Everestu.
Kdy jste to odložil?
- Chtěl jsem jít s Tomasem Ceppim, a teď musím jít dál. Zranil jsem si pravý postranní vaz v lednu při zkoušce na Los 39 Escalones a zranění jsem podcenil. A ačkoliv jsem se hned dal do práce, abych se vzpamatoval, jsem na 90%, ale to je málo. Protože když jdu po schodech, cítím štípnutí. Rok jsem se připravoval, ale když to nejde, je lepší si to uvědomit. Protože problém s kolenem tam nahoře tě může stát život. Hory neodpouští.
Přitom jste byl celý život plachý. O důvod víc jít ven a postavit se světu?
- Nemám o tom pochyb. Nevím, jestli to bylo konkrétně tím, ale byl jsem ten nejstydlivější člověk na světě. A když jsem šel hrát na saxofon do metra, byl jsem ten nejstydlivější chlap na zemi. Nedokázal jsem dát dohromady saxofon, protože jsem se styděl, že mě lidé uvidí hrát. Tělo mi utíkalo ale duše řekla: zůstaň tady, bratře, nikdo nejde, dej to dohromady. A víte, jak jsem to udělal? Dal jsem to dohromady někde jinde. Vešel jsem dovnitř se saxofonem v ruce, se zavěšeným popruhem a když jsem viděl, že nikdo nejde, přiběhl jsem, položil pouzdro na zem, otevřel ho a začal hrát. Když lidé přišli, třásl jsem se jako list, ale hrál jsem.
Nad nádražím byla restaurace Camillo. Jednou za mnou přišel majitel a řekl mi: „Nechceš si přijít zahrát ve čtvrtek a v pátek? Nakrmím tě a zaplatím tolik peněz.“ Talíř s jídlem mi nechyběl, ale víte, jak příjemné bylo zajistit si ho sám? A vidět, že můj otec začal na mámě vidět úsměv, který na ní vidím dodnes.
To vám nedá ani nejvyšší vrchol planety…
- Psycholog se tomu může smát, ale to je přesně to, co dnes vidím dělat svého „společníka“ se svými chlapci. Kteří jsou nejvzdělanější, nejlaskavější, milující a nezkrotné bytosti na zemi. Další dar, který mi život dal: setkání s touto bytostí, která mě učí.
Série jeho života.
Kdokoli by si mohl myslet, že jste tu, abyste natočil svůj autobiografický seriál. Co byste mu řekl?
- Řekl bych mu: „Nebudou tomu věřit, netoč nesmysly.“ Ha ha ha
Bylo by to nevěrohodné?
- Nemusí to být věrohodné, musí to vykouzlit úsměv na duši. Co je věrohodné? Když se narodila moje India, Maria ležela na porodním lůžku, které mělo dvě madla. Pravou rukou jsem uchopil rukojeť a druhou jsem natáhl abych ji držel. A ona mi řekla: „Půjdeme?“ a já řekl: „Pojďme.“. A zrodila se India. Takže je mi jedno, co je věrohodné. Moje duše už nikdy nezapomene. Nezáleží na tom, kolik životů pro tuto duši existuje. To co se mi stalo, učinilo můj průchod tímto životem nesmrtelným. A hele, staly se mi věci. Už je to mnoho let, co jsem od života žádal víc.
Když máte narozeniny, musíte si něco přát…
- Vždycky žádám o to samé. Zdraví dětí, Marii a poděkování. Naučil jsem se být vděčný. Od velmi malých věcí. A všechno, co jsem řekl, jsou největší věci v mém vesmíru a letmý pohled na to, co dává smysl mé existenci. Pohled zvenčí na galaxii je malý, ale je nesmrtelný a je navždy.
Majko, Facu si vždycky přeje to nejdůležitější, co v životě je, a to je zdraví. A to tobě přeji ze všeho nejvíc i já. ❤️ Protože chci, aby jsi nadále byla součástí této stránky, kterou jsi rozjasnila a rozjasňuješ už dlouhých 9 let! Neumím si představit, že by to bylo v budoucnu jinak. Takže prosím, více odpočívej (budu tě tu rozmazlovat), méně se stresuj, víc čti, protože tak můžeš pobývat kdekoliv na světě a neunaví tě to. Jsi v nové dekádě, všechno ti může být jedno, tak hoď starosti za hlavu, a věnuj se tomu, co tě dělá šťastnou. Facundo vzal děti ze školy, aby se věnovali tomu, co mají rádi. Já tě brát ze školy nemusím, abych tě donutila užívat si víc svých koníčků, a méně těch pracovních věcí. Pokud to chceš, tak prostě můžeš ❤️
A hlavně dnes hoď všechno za hlavu, a užívej si svůj jedinečný den, dneska se mají starat všichni o tebe, a ne ty o ně. Posílám ti alespoň jedno obří virtuální objetí s přáním nekonečného zdraví a elánu. Nezapomeň, že jsi součástí této stránky. A máme tě tu moc rádi. Všechno nejlepší k narozeninám! ❤️
S dárky ale ještě nekončím, k takovým kulatinám, by to bylo sakra málo! K novému rozhovoru, vznikli skvělé nové fotky. Najdete je ve fotogalerii. Pevně doufám Majko, že dnes se budeš tvářit asi jako Facundo na fotce č. 1 :)
Na parketu, že to roztočíš asi v tomto stylu:
A, že si s Facundem střihneš nějaký ten duet. Protože ani narozeninové video samozřejmě nechybí! A jelikož dneska máš tak výjimečné narozeniny, je takové i video. Jsi tady 9 let, vybrala jsem tedy 9 koncertních vystoupení, které se (dle mého oka), zdají být nejlepší a sestavila ti tvůj vlastní koncert! Tentokrát Facu bude zpívat opravdu jen pro tebe, protože takovýto sestřih nikde jinde není. Svůj koncert si můžeš stáhnout tady. A rezervuj si na to klidnou, půl hodinku ❤️
A až to tady s Facundem náležitě oslavíš a užiješ, tak už šupej na svou vlastní, rodinnou oslavu. Tahle ti nikam nezmizí. Krásné narozeniny! :)
Jde o osobu, které už jsem v loňském roce vystrojila oslavu kulatin, i když je slaví až dnes. Nevadí, berme to jako dvojitou oslavu, která se k takovému číslu, které dnes oslavuješ, víc než hodí!
Má milá Majko, k tvým kulatinám už jsem ti všechno popřála v loňském roce :D Takže pokud se k tobě všechny ty věci nedostavili až do dnešního dne, mají pořádné zpoždění, a já ti je přeju znovu! Ale, nejdřív si rozdáme dárky, co ty na to? Jen a jen pro tebe jsem si šetřila nejnovější rozhovor, který vyšel začátkem tohoto října. Jde teprve o třetí rozhovor tohoto roku! Facundo ho poskytl časopisu Clarin, a jak už název aktuálky napovídá, jmenuje se: Nikdy mě nic nezastavilo. Facu mluví o své vášni k cestování, o své vášni k divadlu. Vzpomíná na oblíbené projekty, kterými v posledních letech prošel, například účinkování v maďarské verzi Dancing with the Stars, ale také prozrazuje nejbližší plány na toto léto, (které tě Majko jistě potěší). A také se svěřuje s plány, které zamýšlel a nakonec mu nevyšli. Uzavírá to otázka, na jeho přání k narozeninám. Co myslíte, že je jeho každoroční přání k narozeninám? Prozradím, že je vždycky stejné.
Nikdy mě nic nezastavilo
„Je kouzelné dělat práci, o které bych se neodvážil ani snít. Ale díky tak trvalému snění se věci dějí samy od sebe“ – říká Facundo Arana, s více než 10 lety s představím En El Aire. Sólo představení, se kterým navštívil mnoho zemí světa, se po návratu z Montevidea vrací na žádost veřejnosti zpátky do Buenos Aires na Paseo la Plata tento říjen.
„Předvádím to jako nejkrásnější dílo na světě. Je to to troufalé takhle říkat, ale takto se to dostalo na pódia. Je to jako nádherný parní válec, který vypráví něco univerzálního, aktuálního a skutečného.“ – říká o kousku s nímž si otevřel hranice Španělska, Izraele, Paraguaye a je na cestě do Peru.
Ale jeho pas častého cestovatele nezůstává v klidu: spouštění kotvy není akce, která by definovala populárního umělce a dobrodruha. „Šílím z toho cestovat po světě se svým uměním. Otevřel se mi vesmír, který mě nikdy neunaví prozkoumávat“ – říká motivovaně.
V tuto chvíli jste zase přidal několik kilometrů…
- Představte si, že cestujete se svým uměním a lezete po horách. Nikdy mě nic nezastavilo. Jdete s rukama se znamením, že nechcete nikoho obtěžovat. Pak se vám otevřou všechny hranice.
Cesta je tvořena chůzí
Připadáte si kvůli tomu trochu jako světoobčan? Světoběžník?
- Ano, a dělá mi to dobře. Protože nikdy v životě nepochopím hranice. My máme tak velkou zemi…Jdete do Tucumánu a oni mají svou hymnu, jdete do Salty, Jujuy a mají to samé. Čím víc na sever jdete, tím víc hymen slyšíte a je to nádherné. Být schopen překročit malý rybník mezi námi a Uruguayí. Dokonce jsem se svým uměním šel dotknout Ruska, představte si…Také Izraele.
Jste jako Natalia Oreiro v Rusku?
- Jen Natalia je jako Natalia v Rusku. Natalia se postarala o to, aby udržela všechen ten plamen naživu, a ti z nás, který s ní sdílí její program, byli pohlceni Halleyovou kometou, kterou je Natalia. Právě teď se na všech kanálech v Izraeli vysílá Muněca Brava, Sos mi Vida a Padre Coraje. V roce 1999 jsem si rok 2023 vůbec nepředstavoval. Ani jsem si nepředstavoval, že budu naživu.
Poté co si prošel uruguayskou verzí Quien es la mascara? Vysvětluje: „Nemohl jsem jít, když mi nabídli argentinskou verzi s Naty. Ale skočil bych do toho po hlavě. Pokud jde o její návrhy, jsou jedny z těch na které říká ano, aniž bych se na to podíval.“
Během svého působení v maďarské televizi jste překvapil moderováním taneční show. Což je vaše verze, kterou v Argentině tolik nevidíme.
- To se stalo náhodou. Kvůli tomu jsem do Maďarska nejel. Šel jsem tam dělat porotce Dancing with the stars, a bavil jsem se tam jako šílený. A jednou se mě režisér zeptal, jestli bych nechtěl i tančit. Řekl jsem mu, že ne, že jeho program bych vyhodil do povětří…ale že bych mohl zazpívat píseň a roztančit celé Maďarsko. Vybral jsem si píseň od Blues Brothers, velmi dynamickou.
Většinou sbíráte suvenýry z každého koutu, který navštívíte, a dokonce jste rozdával kamínky z cesty na Everest.
- Už mi zbyli jen tři kamínky, které jsem si přivezl z vrcholu Everestu. A pokaždé, když jsem někomu jeden dal a vyprávěl mu ten příběh, nemáte tušení jaký rozměr tohle dobrodružství na takovou vzdálenost zabírá. Z Budapešti jsem si přivezl nekonečné vzpomínky, ale především přátele navždy. Ta krásná přátelství, ta skutečná.
Škola doma.
Kromě jiných dovedností muž, který třikrát vylezl na Aconcaguu a dobyl Everest, dál odhaluje: spí málo, ale někdy si jen tak improvizovaně zdřímne za vydatného slunečního paprsku. „Nikdy nejsem úplně v klidu, protože máme velmi aktivní život. Být na jednom místě neznamená být v klidu. A věci se dějí pořád. Dokonce, i když si s mými dětmi sedneme a popíjíme maté, sledujeme západ slunce a vedeme nepřehlédnutelné rozhovory.“ – říká Arana, který nemá žádné velké nároky než „jít za sluncem“ nebo se měřit s vrcholky hor.
„Za chvíli bych chtěl jít nahoru do Paraná, do Asuciónu. Umět psát, natáčet…Vzhledem k tomu, že moje děti mají domácí výuku, mohou se přidat kdykoliv během celého výletu.“ – upřesňuje.
Zůstali v domácí výuce po pandemii?
- Ne, to bylo v loni. Společensky už mají všechny přátele, které potřebují. Potřebovali více času na to, aby dělali věci, které mají rádi. Zařadili jsme je tedy do domácího vzdělávání, abychom mohli chodit na místa, která se nám líbí, aniž bychom zanedbávali jejich studium. Rostou a jsou neustále motorem nových věcí. India je ohromná jezdkyně, která se svým koněm celý den trénuje. Doprovázím ji na skoky, a než skončí, slyším řehtání koně, který ji volá z druhého konce. Ale nejdůležitější věc, kterou sdílíme s Mariou, je, že si dělají, co chtějí. Dáváme jim kompletní výběr. Čím chceš být? Profesorem astronomie…No, tady je dalekohled, pojďme začít zkoumat…
Doma mají vše: housle, dudy, flétnu, pikoly, saxofon, bicí, trubky, klavír, kytary, harmoniku. Může je to chytit nebo také ne. Jsou další věci, které jim nemusí vyhovovat. Jdou si za tím, co chtějí.
Letos v létě zopakujete zažitý vzorec: rodinné surfování, a po západu slunce divadlo v Mar del Plata. Je to ta správná kombinace?
- Průhledná. Existuje hodně tatínků a hodně manželů, táta chodí v noci do práce a ne jen tak někam. En El Aire se hraje čtyřikrát týdně v divadle Colón v Mar del Plata. A jako bonusovou hudební vložku oznamuje: „Dali jsme dohromady kapelu s mým hrdinou Oscarem Kreimerem: nejlepším saxofonistou na světě. Stejně jako Hugo Pierre, Bernardo Baraj jsou ti nejlepší. Ale já od 18 let hledal zvuk svého saxofonu a chtěl jsem hrát jako Kreimer. Letos v létě, dvakrát týdně budeme hrát rokenrol, tango, rhythm and blues a celý fenomenální soubor v Espacio Viamonte v Mar del Plata.
Jste ve vzduchu, jak říká vaše práce.
- Ale to není kouzlo, to se stává. Stalo se to, protože jsem o tom snil tak silně, a když to děláte celou svou duší, stane se to. Vesmír není neposlušný.
Nebe je limit?
- Nevím. Někdy si myslím, že jsem nesoustředěný. Rakovinu vyléčit neumím, ale můžu potřást rukou někomu, kdo ji má, podívám se mu do očí a řeknu: Vyléčil jsem se před 30 lety. A to trochu pomůže. Ale když se začnu snažit léčit rakovinu, budu frustrovaný. Pokud zacílím na to, o čem sním, můžu a jdu si za tím, můžu snít v 50, 60, 70, 80. Pepe Soriano mi poradil v 87…
Autopilot nikdy.
Je obvyklé, že hry trvají, ale mění se herci. V titulku „Ve vzduchu“ jste stále vy. Jaký je trik, jak se vyhnout pádu autopilota?
- Jde o to, že umění nelze dělat na autopilota, protože jinak jste podvodník. Navíc divadlo všechno vidí a cítí. A na autopilota, jak bych si mohl odpustit? Na autopilota se nelíbáš…Tohle je kouzelný příběh, který by mělo interpretovat mnoho herců. A Manuel González Gil, režisér, mohl obsadit kohokoli. Přizpůsobit saxofonové části, i když by to mohla být kytara, trubka…Protože to, co se řekne, vás posune vpřed.
I když jste měl možnost si vybrat, vybral jste si saxofon, na který jste hrál v metru. Ten, který bojoval…
- V tuto chvíli mám levou ruku položenou na pouzdru, kam mi v metru házeli mince. S tím, který byl na stanici a kladl mi tolik otázek, ve věku, kdy jste jako prázdná stránka.
Má své místo ve vašem domě?
- Je uprostřed obývacího pokoje, když nejsem na turné. Každý ten příběh zná a je velmi reprezentativní, i když v mém domě se ničemu nepřikládá významu jako památce. Ale příběh začíná, když mi bylo 13, když jsem poslouchal písničku v rádiu se svým otcem. Když v tom se objevilo saxofonové sólo, úplně mě pohltilo a řekl jsem: „Chci hrát na tento nástroj.“ Moje babička byla skvělá koncertní pianistka. Moje sestra je lyrická zpěvačka, klavíristka a učitelka klavíru. Moje starší sestra je také zapálená do umění a moje sestra Agustina je fotografkou. Prošlo to přes nás všechny.
Dotklo se to i vašich dětí?
- Ve všech se kříží umění: hudba, malování, psaní. Dívám se na to z pohledu umění a přivádí mě to k šílenství. Mám z toho pocit, že všechno dobře dopadlo. Nedokážu to vysvětlit. Maria je sama o sobě uměleckým dílem.
Vrátil jste se do Polky, dalšího z vašich domovů, ale v novém ekosystému, kterým je dnešní televize. Jaké to je hrát v této televizi?
- Ani jsem to neanalyzoval. Šel jsem hrát velmi malou roli v Buenos Chicos A víte proč? Obejmout kameramany, osvětlovače a zvukaře, který zůstali.
Zřídkakdy jste ve filmu ten špatný. Přicházeli jsme o hodně?
- Ne…Nejsou žádní dobří nebo špatní. Dělám to se stejnou touhou. A budu tak zlý, jak to říká autorčino pero…Adrián (Suar) mi už dvakrát řekl o této postavě, ale já se chystal vylézt na Ama Dablam. A to se najednou pozastavilo kvůli mému kolenu, které mi nedovoluje stát na této hoře, v tomto případě 7 tisíc metrů, což je ta hora vedle Everestu.
Kdy jste to odložil?
- Chtěl jsem jít s Tomasem Ceppim, a teď musím jít dál. Zranil jsem si pravý postranní vaz v lednu při zkoušce na Los 39 Escalones a zranění jsem podcenil. A ačkoliv jsem se hned dal do práce, abych se vzpamatoval, jsem na 90%, ale to je málo. Protože když jdu po schodech, cítím štípnutí. Rok jsem se připravoval, ale když to nejde, je lepší si to uvědomit. Protože problém s kolenem tam nahoře tě může stát život. Hory neodpouští.
Přitom jste byl celý život plachý. O důvod víc jít ven a postavit se světu?
- Nemám o tom pochyb. Nevím, jestli to bylo konkrétně tím, ale byl jsem ten nejstydlivější člověk na světě. A když jsem šel hrát na saxofon do metra, byl jsem ten nejstydlivější chlap na zemi. Nedokázal jsem dát dohromady saxofon, protože jsem se styděl, že mě lidé uvidí hrát. Tělo mi utíkalo ale duše řekla: zůstaň tady, bratře, nikdo nejde, dej to dohromady. A víte, jak jsem to udělal? Dal jsem to dohromady někde jinde. Vešel jsem dovnitř se saxofonem v ruce, se zavěšeným popruhem a když jsem viděl, že nikdo nejde, přiběhl jsem, položil pouzdro na zem, otevřel ho a začal hrát. Když lidé přišli, třásl jsem se jako list, ale hrál jsem.
Nad nádražím byla restaurace Camillo. Jednou za mnou přišel majitel a řekl mi: „Nechceš si přijít zahrát ve čtvrtek a v pátek? Nakrmím tě a zaplatím tolik peněz.“ Talíř s jídlem mi nechyběl, ale víte, jak příjemné bylo zajistit si ho sám? A vidět, že můj otec začal na mámě vidět úsměv, který na ní vidím dodnes.
To vám nedá ani nejvyšší vrchol planety…
- Psycholog se tomu může smát, ale to je přesně to, co dnes vidím dělat svého „společníka“ se svými chlapci. Kteří jsou nejvzdělanější, nejlaskavější, milující a nezkrotné bytosti na zemi. Další dar, který mi život dal: setkání s touto bytostí, která mě učí.
Série jeho života.
Kdokoli by si mohl myslet, že jste tu, abyste natočil svůj autobiografický seriál. Co byste mu řekl?
- Řekl bych mu: „Nebudou tomu věřit, netoč nesmysly.“ Ha ha ha
Bylo by to nevěrohodné?
- Nemusí to být věrohodné, musí to vykouzlit úsměv na duši. Co je věrohodné? Když se narodila moje India, Maria ležela na porodním lůžku, které mělo dvě madla. Pravou rukou jsem uchopil rukojeť a druhou jsem natáhl abych ji držel. A ona mi řekla: „Půjdeme?“ a já řekl: „Pojďme.“. A zrodila se India. Takže je mi jedno, co je věrohodné. Moje duše už nikdy nezapomene. Nezáleží na tom, kolik životů pro tuto duši existuje. To co se mi stalo, učinilo můj průchod tímto životem nesmrtelným. A hele, staly se mi věci. Už je to mnoho let, co jsem od života žádal víc.
Když máte narozeniny, musíte si něco přát…
- Vždycky žádám o to samé. Zdraví dětí, Marii a poděkování. Naučil jsem se být vděčný. Od velmi malých věcí. A všechno, co jsem řekl, jsou největší věci v mém vesmíru a letmý pohled na to, co dává smysl mé existenci. Pohled zvenčí na galaxii je malý, ale je nesmrtelný a je navždy.
Majko, Facu si vždycky přeje to nejdůležitější, co v životě je, a to je zdraví. A to tobě přeji ze všeho nejvíc i já. ❤️ Protože chci, aby jsi nadále byla součástí této stránky, kterou jsi rozjasnila a rozjasňuješ už dlouhých 9 let! Neumím si představit, že by to bylo v budoucnu jinak. Takže prosím, více odpočívej (budu tě tu rozmazlovat), méně se stresuj, víc čti, protože tak můžeš pobývat kdekoliv na světě a neunaví tě to. Jsi v nové dekádě, všechno ti může být jedno, tak hoď starosti za hlavu, a věnuj se tomu, co tě dělá šťastnou. Facundo vzal děti ze školy, aby se věnovali tomu, co mají rádi. Já tě brát ze školy nemusím, abych tě donutila užívat si víc svých koníčků, a méně těch pracovních věcí. Pokud to chceš, tak prostě můžeš ❤️
A hlavně dnes hoď všechno za hlavu, a užívej si svůj jedinečný den, dneska se mají starat všichni o tebe, a ne ty o ně. Posílám ti alespoň jedno obří virtuální objetí s přáním nekonečného zdraví a elánu. Nezapomeň, že jsi součástí této stránky. A máme tě tu moc rádi. Všechno nejlepší k narozeninám! ❤️
S dárky ale ještě nekončím, k takovým kulatinám, by to bylo sakra málo! K novému rozhovoru, vznikli skvělé nové fotky. Najdete je ve fotogalerii. Pevně doufám Majko, že dnes se budeš tvářit asi jako Facundo na fotce č. 1 :)
Na parketu, že to roztočíš asi v tomto stylu:
A, že si s Facundem střihneš nějaký ten duet. Protože ani narozeninové video samozřejmě nechybí! A jelikož dneska máš tak výjimečné narozeniny, je takové i video. Jsi tady 9 let, vybrala jsem tedy 9 koncertních vystoupení, které se (dle mého oka), zdají být nejlepší a sestavila ti tvůj vlastní koncert! Tentokrát Facu bude zpívat opravdu jen pro tebe, protože takovýto sestřih nikde jinde není. Svůj koncert si můžeš stáhnout tady. A rezervuj si na to klidnou, půl hodinku ❤️
A až to tady s Facundem náležitě oslavíš a užiješ, tak už šupej na svou vlastní, rodinnou oslavu. Tahle ti nikam nezmizí. Krásné narozeniny! :)