Your browser is not Javascript enable or you have turn it off. We recommend you to activate for better security reason
Miluji na dálku (Caras)
28.01.20 * 1 názorů
Slíbený rozhovor z minulého týdne pro časopis Caras je hotov. Pěkné čtení :)

Miluji na dálku.

Facundo Arana sám v Carlos Paz.

Herec představuje své sólové představení En El Aire v divadle del Sol a jeho manželka Maria Susini a děti relaxují v Mar del Plata. Dělí své léto mezi pohoří Cordoba a pláže v Mar del Plata.

Arana se pohybuje po městě na motocyklu a chválí krásu pohoří Cordoba. Ve hře, kterou předvádí od čtvrtka do neděle je rozhlasovým hostitelem, hraje na saxofon a nutí se smát.

Jeho přítomnost vyzařuje mír a klid, a přenáší se na všechny kolem. Facundo Arana se nedívá na hodinky a zdá se, že ho čas nezajímá. Během natáčení nepoužívá mobilní telefon a reaguje na jakýkoliv nápad. „Chceš, abych se postavil, tamhle?“ ptá se laskavě. A pak se objeví na římse, která se nachází ve třetím patře jednoho z nejexkluzivnějších hotelů v těchto horách. Kdokoli by cítil závratě v takové výšce a větru, který fouká z hor, ale on ne. Ten, kdo vyšplhal na Mount Everest a Aconcaguu, nejvyšší hory na světě, netrpí strachem z výšek. Lidé ho dokonce sledují a plaše fotografují. Jeho osobnost nezůstane bez povšimnutí v Carlos Paz, městě, kam přijel na sezónu s En El Aire, představením, kde je hlavní postavou, a který po každém představení sbírá chválu a to od čtvrtka do neděle v divadle del Sol.

Mezitím jeho manželka Maria Susini a děti India, Yaco a Moro tráví léto v Mar del Plata.

„Jsem velmi rád, že hraji sezónu v Cordobě. Město a krása hor jsou úžasné. Dokázal jsem je obdivovat, když jsem sem přijel s Madisonskými mosty, a jsem velmi hrdý, když na konci představení vidím, jak lidé vstávají, když slyší krásný příběh. A velmi nadšeně diskutují o tom, co viděli.“ – říká herec.

Arana prokazuje svůj talent v roli rozhlasového hostitele, který vysílá z divadla ve vzdáleném městě. Kouzlo žije v tomto divadle a v představení hraje na saxofon, sestupuje mezi diváky, diváci se smějí a přemýšlí o svých sporech po telefonu se svou bývalou manželkou a synem. V roce 2019 hrál herec velmi uznávanou roli v Little Victoria, televizním seriálu Telefe, kde měl poměr s mladou transgender herečkou Marianou Genesio Peňou. Společně vytvořili jeden z nejoblíbenějších párů publika. „Je skvělé být schopen vyprávět milostný příběh v televizi. Dostal jsem jen vynikající recenze. Lidé mě zastavovali na ulici a říkali: Je dobré, že o tom bylo možné mluvit, bylo dobré vyprávět jiný druh milostného příběhu, protože to ještě v televizi nebylo. „A víte, co je nejdůležitější? Nikdy jsme nemluvili o ničem jiném než o milostném příběhu. „ – říká herec.

Myslíte si, že musíme mluvit více o sexuální rozmanitosti v zemi?

Myslím, že musíme mluvit méně a více respektovat, protože to jsou fakta, takže nemluvme o sexuální rozmanitosti, ale o lásce. A když existuje láska, tak kde je hranice? Jen mluvme o lásce, když je vaše volba lásky v souladu s rámcem, ve kterém jste byli vychováni. Nechci si ale představovat postavení člověka vychovaného v určitém rámci a jeho volba by byla úplně jiná. Člověk pak začíná přemýšlet: „Zničím život svých rodičů. Co na to řeknou? Co si budou myslet? Ale já jen chci, aby byli všichni šťastní! Chci, aby moje děti byli v budoucnu šťastné. Pokud jednoho dne najdou něco, co je učiní šťastnými a chtějí milovat nikoli způsobem, který jsem si vybral, je zcela jasné, že vaším úkolem není jejich náprava, ale vaším úkolem je udržovat vztahy připravené, když přicházejí s osobou, se kterou se rozhodli žít a v neděli přijdou společně na asado.

Jak s manželkou žijete na dálku?

S Mariou se nám strašně stýská. Jsem k ní velmi přátelský a navzájem to přijímáme. V každém případě je vzdálenost mezi námi velmi velkorysá, protože trávím tři a půl dne v týdnu hraním v divadle a druhou polovinu týdne s nimi trávím na dovolené v Mar del Plata. V naší profesi je naprosto neobvyklé, že máte možnost takto rozvrhnout svůj čas, a moje děti zcela přirozeně přijímají, že tatínek není vždy s nimi, což je dáno rámcem.





Zábava v Carlos Paz
25.01.20 * 8 názorů
Facu už téměř měsíc cestuje mezi Carlos Paz a Mar del Plata. V Mar del Plata se věnuje své rodině, v Carlos Paz svému představení En El Aire. Ale, i tady se snaží trochu nabrat čerstvou sílu, aby zvládl 4 představení za týden!
Podle jeho fotek z instagramu měl tento týden v Carlos Paz velmi milou návštěvu. Svou mámu. Podle popisu fotky si spolu vyjeli na motorce do hor, vypili si spolu maté a vyjeli si na motorovém člunu.
Bezprostředně po představení se Facu občas sejde se svými přáteli z divadla, a zajdou si spolu do nějaké restaurace. Tentokrát to byla italská restaurace, která má Itálii přímo v názvu - It Italy! Podle fotek si opravdu dopřáli italské speciality a pravé italské pití - Spritz.



Ale přeci jen přidám i něco pracovního, a to zmínku o dalším rozhovoru. V tomto týdnu to bylo pro rádio Cadena 3, ze kterého máme k dispozici fotky a krátký pozdrav s pozvánkou na videu:



Rozhovory nám opravdu přibývají raketovou rychlostí. V týdnu jsem vám přeložila první letošní rozhovor z časopisu Carlos paz Vivo, který vznikl při mediálním maratonu, který se točí kolem hry En El Aire. Ale určitě tím nekončím! Na příští týden vám slibuji další, tentokrát z časopisu Caras, ke kterému vyšli dvě nové fotky, které najdete už teď v galerii:





„Je dobré, když se můžete stát symbolem..."
23.01.20 * 3 názorů
První překlad letošního rozhovoru je na světě! Jak jsem slíbila, rozhovor je z časopisu Carlos paz Vivo starý jen pár dní. Odehrál se přímo v divadle během mediální prezentace hry En El Aire:

Facundo Arana: „Je dobré, když se můžete stát symbolem toho, co jste zažili, a vyjádřit to svým uměním.“

Facundo Arana se chová jako srdečný, nadšený a velmi přátelský člověk. Abych se cítil jako doma, navrhuje, abych si s ním nejdřív vypil maté a pak klidně mluvil. Za to jsem mu vděčný. Od první minuty jsem chtěl mluvit o hře se kterou přišel do našeho města. Čas se krátí, protože ostatní novináři ho chtějí také vyslechnout. Umělec je v divadelní sezóně v Carlos Paz. Přesto mluví, jako bychom měli spoustu času.

Facundo předvádí hru En El Aire od čtvrtka do neděle v Teatro del Sol, jednorázová představení režírované Manuelem Gozálezem Gilem, kde hraje Marcose herce a moderátora, který přichází do města Las Rocas, aby zde provedl rozhlasový program, který oslovuje veřejnost. Je to jediné divadlo ve městě, které chtějí zavřít, aby se z něj stalo parkoviště. Ve všech směrech se snaží toto rozhodnutí zvrátit.

Herec nedávno hrál významnou roli v Little Victoria, roli Antonia Tiscornia. Zářil v Chiquititas a vedle Natalie Oreiro v Sos Mi Vida a Muněca Brava nebo s Nancy Duplaa v Padre Coraje. Je velmi milován za boj a za účast na dobrých skutcích.

V roce 2010 vyšplhal na vrchol Aconcagua, aby vysvětlil důležitost dárcovství krve, vztyčil vlajku na vrchol a nyní je vyslancem Fundaleu, fondu pro boj s leukémií. Důvodem je skutečnost, že ve věku 16 let mu byl diagnostikován Hodgkinův lymfom, choroba, kterou překonal po roce chemoterapie a radioterapie a po pěti letech kontroly.


Kdy jste pochopil, že vaším povoláním je být umělcem?

Neuvědomil jsem si to velmi jasně. Ale uvědomil jsem si, že se přikláním k umění a nemůžu na tom nic změnit. Už ve věku 5-6 let jsem poslouchal klasickou hudbu ale ne proto, že jsme na to byli doma zvyklí, ale protože, jak jsem poslouchal Los Parchís, hudbu Beethovena, Bacha, Mozarta všechno jsem to poslouchal se stejnou touhou a vzrušením. Časem jsem byl ovlivňován kresbou, hudbou a divadlem. Vždy mě to zajímalo a nikdy jsem si nedokázal představit, že budu žít jako otec, sedící za psacím stolem.

Váš otec byl právník?

Ano, pracoval v justici. Celý den pracoval u soudu, pak se vrátil domů a pokračoval v práci na svých případech. Byl to skvělý pracovník, ale já se na něj díval, on seděl u stolu a pochopil jsem, že takhle budu moct sedět, jen když budu kreslit. Nedokázal jsem si takový život představit, tak jsem si vybral umění.

Pamatuji si, že jsem vás poprvé viděl v televizním seriálu Canto Rodado. Jak jste začal se svou profesí?

Ano, to byla moje první práce v televizi. Bylo to v roce 1993. Když mi bylo 15, můj nejlepší kamarád Kali – on velmi dobře psal. Trávili jsme spolu všechen čas, dělali jsme jen to, co on napsal a já jsem maloval – řekl mi: musíme jít školy divadelního umění. A tak jsme šli na dva měsíce do divadla Lazalle. Jednou jsem tam přišel a všude byla tma a na pódiu byl modrý stůl, takový divadelně modrý. A já byl pokořen. V tento den jsem si uvědomil, že chci být hercem po zbytek mého života. A pak jsem začal studoval, abych se stal hercem, ale nevěděl jsem, jestli to dokážu. Byl to prázdný list, nemohl jsem v tuto chvíli jasně říci: „Chci být hercem, tanečníkem nebo kreslířem.“
Byl jsem velký fanoušek Kaloy (Carlos Luazo), Fontanarossa. Ve škole jsem nebyl moc dobrý. Chodil jsem do školy ve dvou směnách, takže jsem za ta léta našel útočiště v kreslení. A také ve cvičení, například v meditaci. Když se rozhodnete meditovat poprvé, hlava se nemůže zastavit, přijde tolik myšlenek, ale pokud meditujete trochu každý den, pak se po chvíli od toho můžete odpoutat a zastavit hlavu. To je úžasné.

Jak dlouho meditujete?

Začal jsem meditovat, když mi bylo 17 let a pak jsem přestal, ale vím, co to je. Ten, kdo přemýšlí, ví, že to vyžaduje čas, ten, kdo kreslí, ví, jak vstoupit do světa své práce. To se nestane hned, je to zvyk.

Překvapil vás život ve vaší profesi? Čekal jste, že budete slavný?

Víte, co se dělo, měl jsem vážnou nemoc a to mě nezměnilo, ale takové věci zanechávají stopu. Když jsem byl mladý, můj nejlepší přítel zemřel a uvědomil jsem si, že všechno je konečné, takže je pro mě velmi obtížné plánovat budoucnost. Teď to dělám protože mám děti a manželku, takže plánujeme, ale pro sebe nemohu plánovat. Téměř jsem zemřel na rakovinu a můj nejlepší přítel zemřel, když nám bylo 18 let.

„Rozumím vašemu boji, protože mě se to také úzce dotklo:“ Toto je „před a po“…

Zejména pro někoho v okolí. V mém případě jsem měl štěstí, že to byl můj lymfom. Představuji si, že se matky vedle pacienta vždy ptají: proč je to moje dcera nebo můj syn, proč ne já? Řekl jsem si: nezabije mě to, protože to nedovolím, ale určitě umřu, pokud se to stane i mé sestře, otci nebo matce.

Vždycky mluvíte o těchto tématech, že? Pokaždé, když můžete…

Faktem je, že umění mění všechno ve vašem životě. Je dobré, když se můžete stát symbolem toho, co jste zažili, a vyjádřit to svým uměním. Obohacuje, vyživuje a očišťujeme mě, že mohu svědčit, protože nikdy nevíte, kdo vás sleduje nebo poslouchá. Rád žiji v této poezii života.

Tato vaše stránka umožňuje lidem lépe poslouchat, co děláte, protože slova a důkazy na toto téma vycházejí z vašich zkušeností. Myslíte si, že tyto události, o kterých mluvíte, výstup na Everest, Aconcaguu, stanovení si obtížných úkoly pro sebe vás ovlivnili? Nebo máte jiné motivy?

To nemohu vědět. Prostě Everest je nejvyšší místo na světě. Jednou jsem nemohl chodit po vlastních nohou – pořád mám jizvy – a potom svýma vlastníma nohama jsem dosáhl nejvyššího místa na světě. Dává to smysl. Musíte mít jen minimální úctu k sobě a své paměti, protože pokud si nepamatujete, co jste zažili, co vás to stálo dosáhnout něčeho a jak byste mohli vše v životě překonat, pak je vše marné. Je skvělé být schopen podívat se z vrcholu Everestu na toho, kým jsem byl, ten který nemohl chodit.
To samé mám se saxofonem. Tento saxofon na jevišti je ten samý, na který jsem hrál v metru a pamatuji si, co mi přicházelo na mysl, když jsem to dělal.

Co vás napadalo?

Možná se jednoho dne mohu stát hercem, mohu dělat něco s tím, co právě studuji? Možná můžu žít podle toho, co dělám za umění? Nakonec jsem to chtěl a dosáhl jsem toho. Být dnes večer na jevišti znamená podívat se na chlapa, který hrál v metru. To znamená říci: Nezapomínám na tebe, ani na sebe v souladu se samotným životem, s vlastním životem. Toto je váš vlastní příběh, který můžete napsat.

Vzpomeňte na úspěšné projekty.

Jaká pracovní zkušenost byla pro vás ze všech vašich úspěšných projektů nejvýznamnější?

Chiquititas, protože jsem pracoval s dětmi a rád jsem jim vyprávěl příběhy. Děti jsou čisté a máte za ně velkou odpovědnost. Tato práce mě fascinovala a změnilo mě to. Muněca Brava a Sos mi Vida, protože jsem měl příležitost pracovat s Natálií Oreiro, navzájem si velmi dobře rozumíme a jsme dobří přátelé. Spadnete bez zajištění a ona vás zvedne. A naopak. 099 Central a Padre Coraje, kde jsem hrál s Nancy Duplaa, mám s ní také skvělý vztah. Yago, protože je to moje alter ego (moje druhé já). Byl jsem v Selvě, což se mi opravdu líbilo, byl jsem naplněn svou postavou. Všechny příběhy, které jsem v divadle vyprávěl, mi také hodně daly. Protože jsem dělal všechno pečlivě a staral jsem se o všechna díla.

Jak jste hrál svou roli v Little Victoria?

Byl to úspěšný projekt, protože jsem měl opět skvělou partnerku Marianu Geneio Peňu, a přesto jsem vstoupil do světa, o kterém vůbec nic nevím. Byla nekonečně velkorysá. Úplně jsem se otevřel, abych si mohl vzít vše, co jsem potřeboval k vytvoření obrazu. Nikdy na tuto roli nezapomenu. Nádherný milostný příběh. Když něco takového řeknete, musíte se vrhnout do náruče svého partnera. Ale vždy se snažím dávat to nejlepší ze sebe svým kolegů, řediteli, technickému personálu atd.

Jaký jste otec?

Ten nejlepší, jakým umím být. A nikdy necítím, že je toho dost. Velmi obdivuji Mary, mou ženu, v každém smyslu. Víte, co se děje? Odpusťte mi feminismus, ale pro muže, který vidí ženu jako matku, je naprosto úžasná. Dítě nevolá otce, volá matku. Jsem vůči tomu velmi ohleduplný. Možná proto, že mám sestry, jsem jediný syn…Moje matka je hlavním důvodem, proč jsem naživu. Víte, co na Mary obdivuji? Vidím ji jako matku a umírám láskou. Ale, já jsem se nezamiloval do toho, jaká je matka. Protože jsem to nevěděl. Zamiloval jsem se do jejich očí, úsměvu, těla a její povahy. Čas mi ukázal pravdu, protože jasně chápu, že ve 20 letech si nevyberete něco, co je staré 40 nebo 50 let.

Můžete si vybrat a změnit to.

Ano, protože to není „dokud vás smrt nerozdělí“, ale „dokud mě budeš potřebovat, abych vytvořil to, co potřebuješ, a naopak. Podle mého názoru by to mělo být takto jasně pochopeno.

Jaké jsou vaše bezprostřední cíle?

Všechno, co teď dělám, je to, co jsem chtěl dělat, když mi bylo 15 let. Pokaždé když jdu na jeviště, modlím se hodně za vesmír, k vyšší bytosti, protože věřím. Ne, že bych byl náboženský. Nezajímá mě rabín nebo tibetský mnich. Pokud jsem skutečně oddaný svému náboženství, stačí mi to. Moje náboženství je náboženství Boží, ne lidské.



<< Previous 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 ... 13 ... 15 ... 17 ... 19 ... 21 ... 23 ... 25 ... 27 ... 29 ... 31 ... 33 ... 35 ... 37 ... 39 ... 41 ... 43 ... 45 ... 47 ... 49 ... 51 ... 53 ... 55 ... 57 ... 59 ... 61 ... 63 ... 65 ... 67 ... 69 ... 71 ... 73 ... 75 ... 77 ... 79 ... 81 ... 83 ... 85 ... 87 ... 89 ... 91 ... 93 ... 95 ... 97 ... 99 ... 101 ... 103 ... 105 ... 107 ... 109 Next >>

Powered by CuteNews