Vítejte u první aktuálky roku 2024! Netypicky se ozývám uprostřed týdne, ale stálí návštěvníci asi vědí, proč jsem tu s aktuálkou už dnes. Jdeme opět slavit! V posledních týdnech to tu vypadá, že neděláme nic jiného, ale je to opravdu tak, že tato stránka vznikla už 4 dny po novém roce. A to přesně 4. ledna roku 2008. Rychlejší matematici, už si to jistě spočítali. Dnes tu slavíme 16. narozeniny tohoto webu! Neskutečných 16 let jsem tu pro vás každou neděli, každý týden s pravidelnou aktuálkou, kde nacházíte shrnutí každého týdne Facundova života.
Pevně doufám, že vás to stále baví číst, ale hlavně doufám, že jste stále fanoušci muže jménem Facundo Arana. Tento herec, zpěvák, horolezec, spisovatel, kreslíř si zaslouží stálou fanouškovskou základnu. Protože, jak vidíte podle výčtu toho, čím vším se během té doby stal...museli se jeho fanoušci ještě rozrůst, protože každý si na něm najde něco jiného, co se mu líbí.
A já se rozhodla dnes vám přinést od každého trochu! Takže tedy pro začátek by nám mohl zazpívat, k těmto úžasným narozeninám. Dále by jsme mohli prozkoumat jeho spisovatelské umění. Tím mám na mysli další překlad z jeho blogu. Tentokrát jsem vzala ten poslední příběh, který na svůj blog přidal. Je z roku 2020 a jmenuje se - Vzpomínka na dunu. V hlavních rolích tohoto příběhu je samotný Facu a jeho otec. Poté by nám Facu mohl něco nakreslit, a nezapomene ani na jeho herecké umění. A to se nejlépe předvádí živě. Ne, každý herec si může dovolit hrát divadlo, před živým publikem. Ale Facundo patří k těm, kteří si to dovolit můžou. Proto si jeho herecký um dobře prohlédněte ve hře En El Aire.
Vzpomínka na dunu
Postavami jsme já a můj táta. Tento příběh se odehrává za větrného a velmi osamělého odpoledne na odlehlé pláži. On a já. Sami. Sedíme sami v náklaďáku před nádherně vysokou dunou. Není to nebezpečné, pokud se k ní přiblížíte správně: Rovně, aniž byste udělali smyk a převrátili kamion na bok a zbytek necháte na gravitaci. Nic z toho. Postavíte se rovně, motor bude nadšený a vy s vědomím, že pneumatiky mají správnou hmotnost. A konec konců ten vedle mě je můj SuperLev veterán tisíce bitev, kterému už nějakou dobu chybí zatřást jeho triky…
Před několika lety si zlomil záda a zjistili, že má v páteři neoperovatelnou osteoporózu. A dnes chodí bez hole a pokračuje s učením na univerzitě…no, protože je lev…Mnohokrát se chystal zemřít. Mnohokrát je opravdu mnoho. Mnoho.
A letos mu bylo osmdesát a vzali mu řidičák. Člověk to chápe, aby nebyl rizikem pro ostatní, reflexy atd…Víc nezvládne…a s tím co měl rád…!
A teď jsme tady, před dunou. Tiše. Za volantem je on. Jeli jsme spolu na projížďku a s využitím technické zastávky jsem ho nechal řídit. I když se mu to líbí, nikdy v písku nejezdil. V jeho době neexistovala žádná soukromá terénní auta. Zpočátku mi to bylo nepříjemné. Jde o to, že nikdy neudělal nic proti pravidlům, a už vůbec ne mimo zákon. Bylo to tak na deset sekund. Deset sekund času, kdy nevíte, kdy život skončí; to je hodně. Dozvěděli jsme se, že nevíte, kdy je konec. Každý to ví doma. Tam to opravdu víme.
Po těch deseti nepříjemných věčných sekundách se všechno neustále smálo, fotilo se. On řídil s úsměvem dítěte, který se zdál nezapomenutelný. Ano, jsme tady. Před dunou. Tiše. Najednou pomalu zamumlá jako zlobivý kluk nejzábavnější věc celého odpoledne. „Můžu to udělat?“ Myslí tím, jestli dokáže zaútočit na nádherně vysokou dunu a postavit se s náklaďákem nahoru. Vážně zastavte tu dunu, co?! Říkám mu, co si myslím. Říkám mu toto: „Ano. Myslím.“ Je mu osmdesát let a ví, že s těmi operacemi zad a jeho stavem kostí, kdyby se něco pokazilo, tak jsme v troubě.
Žádá mě, abych si to pečlivě promyslel. Nakonec říká: „Pokud se převrhneme, mohli bysme se zranit.“ Já: „Je mi 43. Rozhoduji se sám. Jdeme na to.“ On: „Je mi 80. Když to dáme do klobouku…neřeknu to.“ Já: „Pokud mi dáš smlouvu, která říká, že v osmdesáti skončím před dunou, a budu smíchy umírat se svým synem, hned teď to podepíšu.“ Podívá se na mě. Podíváme se na dunu. Hodně jsme se nasmáli. Chápu, že vás to znervózňuje…! To neuděláme. Ne s ním za volantem…Znovu se na mě podívá, v očích plameny. Jaký to šéf, můj starý…Smích je slyšet velmi hlasitě zevnitř kabiny. Vypadá to jako konec dobrého filmu. Tím film končí…
Nepamatuji si, jestli jsme na tu dunu vyjeli nebo ne. No, vlastně si vzpomínám. Pamatuju si hodně!
Co popřát stránce nakonec? Nenech nás ve štychu, neměj výpadky, stále měj dostatek místa, aby se mohli zapisovat nové a nové zážitky tohoto člověka. A stále měj nějakého "administrátora", který se o tebe bude dobře starat! :)