Your browser is not Javascript enable or you have turn it off. We recommend you to activate for better security reason
Carlos Paz
28.07.18 * 11 názorů
Minulou neděli 22. července se Madisonské mosty přesunuli do města Carlos Paz. A konečně se můžeme na něco podívat i my, alespoň z tohoto dne. Nejdříve se podívejte na to, jak vás Facundo provede prostřednictvím videa po divadle "Teatro del Lago". Toto video točil před začátkem představení. Ale, jak si můžete všimnout, už plně připravený v kostýmu. Po představení si šel tentokrát trochu odpočinout do baru jménem "Frederico", který se nachází poblíž divadla. Z obyčejné návštěvy se stal pro zdejší personál neobyčejný den! Všichni se s Facundem chtěli samozřejmě vyfotit, a měli ohromnou radost, že zavítal právě k nim. Zdejší kuchař přiznal, že není fanouškem telenovel, ale Facunda přesto obdivuje, a to hlavně jako muzikanta. Podívejte se na fotky:



Z Carlos Paz, také pocházejí instagramové fotky, kterými nás Facundo stále zásobuje. A jsou to někdy opravdu vtipné příspěvky. Facundo nabírá před představením sílu na prosluněné terase, kde je ubytovaný. A slunce chytá do různých částí těla:



Kam se podíváme příště, prostřednictvím divadelního turné? Po krátké pauze na Facunda opět čeká nabitý program! Od druhého do čtvrtého srpna se podíváme opět do Nequén. A hned o den později do Cinco Saltos. Takže nás čekají hned čtyři představení za sebou. Snad se dočkáme nějakého materiálu.

No, a ani dnes vás neochudím o další část rozhovoru z televize Publica. Po této části, vás čeká už poslední překlad:

MP: Máte v rodině nějaký rámec, aby děti nebyli moc rozmazlené?
FA: Ne. Ale, snažím se o to, abych je nemusel následující den (jako můj otec) opouštět. Dáte mi nabídku, abych hrál v seriálu? Dobře. Ale pracuji v divadle, protože mi to dovoluje trávit čas s dětmi. Beru je do školy. Scházíme se s Mariou. A s Mariou nám to jde společně skvěle! Rozvíjí se to úspěšně. Hlavní věc je, že jsme všichni zdraví a můžeme se těšit z každého dne. Koneckonců, nevíte, kdy tato konstanta skončí.
MP: Všechno, co dáváš, se ti jednou vrátí. Děláš spoustu solidárních projektů. Víme, co se dělo s tebou, víme co si dělal v Mar del Plata. Můžu o tom povídat. Ale, nedozvěděli jsme se to od tebe. Ani od sestry, kterou jsem potkal o tři dny později v pekárně. Ty jsi šel do nemocnice za dětmi, které trpí rakovinou. Myslím, že tě to naplňuje energií a respektuji tvoje mlčení. Ale, můžeš říct: „Pomohl jsem jim, a nebylo to pro mě těžké“, přináší ti to velké uspokojení, že?
FA: Jsou to osobní věci, děláme je všichni. Všichni.
MP: Děláme to všichni?
FA: Ano, nemám o tom pochybnosti. Nemám pochybnosti. Ne všichni, se potom objeví v televizi, naštěstí. Ale televize je takovým věcem otevřena. Myslím, že to děláme všichni. Ale faktem je, že mám jen jednu kartu. Například máte dítě. To má lymfon, nebo leukémii nebo něco takového. A to dítě bylo už z léčby unavené. Dveře se otevírají a lékař vstoupí. Dítě po něm hodí botu: „Nechci s nikým mluvit! Ale počkej, chci říct…“ „Nechci s nikým mluvit!“ „Ale já vím, jak se cítíš.“ – Nevíš!
MP: Samozřejmě.
FA: Nevíte! Tak jdete pryč. Přichází matka. „Vypadni odsud!“ Nechci s nikým mluvit. „Já vím, synu…“ „Ne, to nevíš!“. Přicházejí přátelé: Já vím, „Ne, ne!“ A najednou se dveře otevírají a přicházím já. Neznám se s ním, ale ono zná mě. Ztrácí bdělost. Ale když říkám „Já vím“, nemůže mi říct: „Ne, ne“A tady mám příležitost říct, co chtěl říct lékař, co chtěla říct matka, otec, bratr nebo přítel. A můžu to říct. Jsou to věci, které ostatní lidé říct nemohou. Proto je možnost využít slávy, která tě to naučila, slávu s užitečnými informace, které máte, aby jste mohli dělat něco, co opravdu za to stojí a dává smysl mnoha věcem, včetně toho, že jsem měl v dětství lymfom. Rozumíte? To, co jsem vám předtím řekl: Podívejte se zpátky a podívejte se znovu na to, co bylo, abyste tomu dali smysl. Dnes se to stalo smysluplným. Rozumíte. Zeptáte se sami sebe, souhlasíte s tím, že tím znovu projdete, že všechno už budete vědět, co se stane dál?
MP: Jazyk na první pohled. Stejný jazyk hudebníka, když slova nejsou potřeba.
FA: Chápete? Proto je divné všechno to vysvětlovat. Existují věci, které je těžké vysvětlit slovy. Jsme dobří, při vysvětlování slovy. Ale jsou věci, které slova vysvětlit nemohou. Posvátná jiskra, když se něco stane a má to smysl, nemusí to být vysvětleno slovy. Vysvětlíte-li to slovy, slova budou pod tlakem. Slova mají váhu. A tyto věci se nevysvětlují, jsou ideální. A musíme je nechat v této podobě. A nezůstávají neznámé. Již mnohé vědí. Ten, kdo je slyšel, a ten, kdo je řekl, to co má říkat, se týká dvou. Nedávejte o tom vědět celému světu. Už to pochopili ti, kteří museli porozumět.
MP: Myslel jsem si, že to bylo „Ve vzduchu“ (En El Aire). Tak jako se jmenuje tvé představení.
FA: Ve vzduchu. Vidíte? A to má smysl. Chci to říct s důsledností…v zármutku a radosti. Kdokoliv z nás se může v něčem zlepšit. To je dobrodružství života. Dokonce i když to chcete dělat logicky / důsledně, někdy se dostanete do potíží. Pokud se však pokoušíte jednat důsledně, a jak už jsme řekli dřív s úctou a slušností, pak se s důstojností postavíte na nohy, protože v tom, co děláte, nebyli žádné zlé úmysly. Nezablokovali jste svou kartu v rukávu.
MP: Chápu.
FA: Takže když vstanete, můžete si dovolit rozhlížet se kolem a říct: Mám to, přičemž si zaklepu na čelo. Rozumíte? A je po všem. Zaklepal jsem, ale vstal jsem a pokračoval. Takto se to stává.
MP: Někdy. Facundo, získal jsi mnoho ocenění Martin Fierro? Myslím si však, že pro tebe byla příjemnější věc cena za dokumentární film „Donar sangre, salva vidas“. Je to tak?
FA: No, byl jsem tím velice potěšen, že jsem dostal všechny tyto ceny. Cena za „Donar sangre, salva vidas“ má hluboký význam! Je to jediné, ze všech ocenění, které jsem získal, a je spojeno s tím, co jsem vám předtím řekl – s tím, co jsem zažil, a později jsem s tím spojil vybranou profesi. Chápete? Je to jako učení od inženýra nebo architekta a poté budování hematologického centra, počínaje základem.
MP: Přesně.
FA: Chápete? Takže bylo smysluplné vytvořit dokument o tom, co by mělo být řečeno: Pokračujte v darování krve! Nečekejte!
MP: Toto je tvoje vlajka „Donar Sangre, salva vidas“. Dokonce jsi ji měl i v Mar del plata. A mimochodem, když jde o vlajky, první vlajku si přinesl právě sem. Tvoje první akce byla v Mar del Plata!
FA: Poprvé v Mar del Plata. Fedya Cuveva přijel z Buenos Aires, aby zajistil mou bezpečnost. Koneckonců, všechno mělo smysl. Je nemožné, bezstarostně vylézt na budovu Costa Galan a slanit dolů, riskujete pád a zabití. Proto Fedyo Cueva přijel z Buenos Aires. Požárníci byli z Mar del Plata. Municipální úřad pro cestovní ruch pečlivě připravil opatření, aby vše odpovídalo bezpečnostním normám. A co potřebujete v létě? Nějaké živé akce. A co je živá akce? Například slaňovat z Costa Galana s plakátem, na kterém se píše něco, co stojí za to říct. Co by mělo být řečeno. V divadle Guumy jsem s Fedyou napsal na plátno „Donar sangre, salva vidas“. Vylezli jsme na samý vrchol Costa Galana. Fedya Cueva je taková osoba, které můžu říct: „Potřebuji něco, abych nespadl.“ Udělal mi tedy dvojité zapínání, udělal dvojité lano, třikrát slanil dolů, a pak mě přinutil jít dolů vedle něj, aby se ujistil, že děláme všechno správně. Majitelé Costa Galana, rodina Alvarez Argulies, nám dali budovu k dispozici, abychom to mohli udělat. A ten den, Mirta (Legrand) dokončila svůj program „Almuerzo con…“, byli tam kamery, a ona pozdravila lidi na ulici a řekla: „Ahoj, uvidíme se zítra“. A Rial už tam byl s jeho přenosem Intrusos. Zdá se mi, že to tak bylo. Řekl: Jen minutu, minutu! Nasměrujte kameru nahoru a tam jsem šel já s vlajkou „Donar Sangre, salva Vidas“.
MP: A líbilo se ti to! Protože potom jsi šel na Aconcaguu!
FA: Ano. Říkám ale, že je do toho zapleteno mnoho lidí. Ne, že by to byla jen jedna osoba s vlajkou. Rial byl ten, kdo ukázal ve své show o show businessu osobu s vlajkou. On mluvil o dárcovství krve. Není to tak, že začali něco googlit, řekli přímo: Toto musí být řečeno. Udělejte to! A upřímně řečeno, líbilo se mi, jak je to snadné. Ukázalo se, že to jednoduše informuje a koneckonců, tolik lidí pracovalo již dlouho v oblasti darování krve, ale nikdy se jim nepodařilo dosáhnout tak silného přenosu informací na toto téma.




Třetí část rozhovoru
21.07.18 * 6 názorů
Další týden, další odehraná představení, a opět žádný materiál. Takto to vypadá posledních 14 dní. Facundo měl i tento týden, jistě velký úspěch s Madisonskými mosty ve Villa Maria a v Carlos Paz. Jen to nemáme zdokumentované.
Ale nevadí, mám tu pro vás instagramové příspěvky z tohoto týdne. Pokud jste si někdy přáli vidět Facunda v posteli, teď máte možnost. Sdílel svoji rozespalou fotku s popiskem "Dobrý den". A také něco pro fanoušky jeho dětí. Dnes je to "tajemná" fotka Indii:



A pokud už čekáte na další pokračování rozhovoru, dočkali jste se! Samozřejmě mám pro vás další část z televize Publica. A ještě vás další části čekají, budu se snažit o to, aby to bylo co nejdřív:

MP: Náhodnost, náhoda v životě. Koneckonců z tvojí nemoci vidíš neviditelnou cestu, vlákno, které tě vede k herecké profesi. Tvoje matka ti začala dávat masáže, naučila se masírovat. Stala se profesionálkou a ve vašem domě se objevila Betiana Bloom.
FA: Objevila se Betiana. Od roku 1987 studovala divadelní umění s úžasnou učitelkou, která stále učí, její jméno je Alicia Muzzio. Na škole Lasalle. Pracoval jsem s ní. V roce 1987, 1988, 1989. Potom jsme spolupráci přerušili. Celý příběh začal nemocí. Moje matka měla studio v Tucuman a Rodriguez Peňa. Často jsem tam chodil, zatímco moje matka pracovala. V tomto studio maloval také obrazy můj strýc.
MP: Ano, ano.
FA: A on kreslil, a já jsem seděl ve vedlejší místnosti a také kreslil, protože jsem se chtěl stát kreslířem. Během všech procedur. Jednoho dne přišla na masáž Betiana. A moje matka ji říká: Víte, můj syn studuje divadlo. Je tamhle, za dveřmi. Chce se stál kreslířem a má opravdu rád divadlo. A Betiana se podívala na mou matku, které bylo 38 let, byla asi ve stejném věku a říkala: Chci se s ním setkat. A otevírali se dveře. A když se dveře otevřeli, objevila se Betiana: Dobrý den. Poslouchej, dávám divadelní lekce. Chci, abyste na ně přišel. – Dobře. A šel jsem brát lekce od Betiany. Začal jsem s ní studovat. A už jsem se nezastavil. V roce 1993 mi volala, já už jsem se uzdravil. Částečně – musel jsem počkat dalších pět let. A ona mi volá a říká: Na Kanálu 13 probíhá casting. Řídí jej Alberto Ure. Hledá herce, hudebníky, zpěváky a tanečníky. Můžete jít a kromě tance předvést všechno, co potřebuje. Tak jdu, jdu tam ve své zelené bundě a se saxem na rameni. A začnu s castingem. Každý den, kdy casting skončil, nám bylo řečeno: Zítra uděláme sonet. Šel jsem rovnou domů za Betianou, aby mě připravila na sonet na další den. A takhle to šlo každý den po dobu dvou týdnů. Bylo nás tam tři a půl tisíce! Tři a půl tisíce dětí. Byli tam všichni. A když jsem vstoupil do studia Kanálu 13 a viděl ty klasické tanečníky a hip-hopové tanečníky s takovými bandážemi…
MP: Ano, ano…
FA: A komorní hudebníky…A já jsem byl pouliční saxofonista z metra. A byli tam herci. Všichni se zahřívali a shromáždili se ve skupinách. Byli tam Damian di Santo, byla tam Nancy Duplaa. A všichni jsem se tam shromáždili. Byla tam Victoria Onetto, Vera Fogwillová. Začali jsme se tam scházet. A jednoho dne přišel producent. Zbývalo 50 lidí. A on říká: Pojďte sem. Ty, se saxofonem. Kde hraješ? – V metru. „Na jaké trase?“ – Na trase D Santa Fe a Puyerredon. „Říkal jsem ti, je to on!“ Říkám: Cože? Vysvětlete mi to. A někam mě vedl. Ukázalo se, že autor Leto Espinosa napsal Canto Rodado, na což se vedl tento casting. Jednalo se o každodenní seriál o mládeži… Psal o umělecké škole. Byl pověřen, aby napsal scénář seriálu, a uviděl blondýna, který hrál v Santa Fe a Puyreredonu…
MP: A to jsi byl ty.
FA: On žil nad touto stanicí a psal o umělecké škole. Řekl mi: Podívej, Facundo, napsal jsem to o tobě, postava se jmenuje Ramiro, hraje v metru na saxofon.
MP: No, to je neuvěřitelné.
FA: Neuvěřitelné. Neuvěřitelné. Byla tam Marikena, Mariekana Rier, s níž jsem později pracoval. Bylo tam hodně lidí. A všichni měli čistý list.
MP: Takže napsal tuto postavu poté, co vás uviděl v metru a ty jsi přišel na casting?
FA: Je těžké tomu uvěřit, ale byl jsem tam, viděl jsem to. A viděl jsem Pabla Koolella, byl tam jako pomocný producent. Zabýval se výrobou: pojď sem, ty – tam. Ty, které teď jmenuju prošli. Bylo to něco jako operace Triumph.
MP: Ano, ano.
FA: Pouze bez telefonování.
MP: Sláva.
FA: Je to působivé. A nejúžasnější bylo, že to bylo moje místo, chtěl jsem to dělat. To je to, co chci dělat! Chci to udělat, chci psát, chci malovat. A nikdy jsem se nevzdal. Je pozoruhodné, že mi to od dětství bylo jasné. A už jsem se nevzdal.
MP: Jasně.
FA: Nikdy jsem se nevzdal!
MP: A tady byla spojena náhoda s usilovnou péči? Je to tak?
FA: Tohle všechno je velmi spojeno se životem. Pak se schováváme za univerzitami, ale je to život. Život je náhoda, zesílená velkým úsilím. Nebo naopak! Hodně úsilí nepřijde náhodou. Nevím, jestli existuje tolik životů s tak jasnou sekvencí: rozhodnutí, úsilí a hle – dosáhnete svého cíle. Jsme na to připraveni. Ale mě se stala přinejmenším vždycky nějaká náhoda, byl jsem veden životem a nehnul se. Byl jsem nesen životem.
MP: Takhle je to v pořádku. A zde začíná vynikající kariéra, úspěšné projekty, díky nimž jsi se proslavil po celém světě. Polsko, Izrael, Rusko. Něco velmi neobvyklého se mi stalo s Řeckem. Jednou jsem s tebou vedl rozhovor pro rádio. Zavolal jsem, že s tebou dělám rozhovor. A najednou si mě oblíbili v Řecku! Mnoho z nich přišlo na návštěvu do Argentiny. Tato cena není stejná! Ve skutečnosti.
FA: Ano, není stejná. A můžeme jen děkovat. Jsem velmi vděčný. A díky tomu děkuji s velkou radostí. Děkuji vám za všechno. Dnes se dívám zpátky a můžu jen děkovat. Dokonce i za hrozné věci, kterými jsem musel projít stejným způsobem, jako všichni lidé musí projít nějakými hroznými věcmi. Ale dali mi příležitost dokončit některé budoucí etapy, dali mi možnost poděkovat. A všechny ty hrozné věci měly smysl, když došlo na pozdější události, které mi umožnili nakreslit linii, pochopit nebo dělat něco dobrého pro budoucnost. Mezi touto dobou, se seriály vysílali po celém světě. A jednoho dne začali existovat sociální sítě a začal jsem přijímat zprávy z Řecka.
MP: O tebe se velmi zajímají – v Izraeli, Rusku…
FA: Ano! Jsou to nádherné příběhy! Dnes na sociálních sítích, a dokonce i dříve s globalizací, televizí…Nikdy bych nevěřil, že seriál, na kterém jsem pracoval, budou vysílat po celém světě. A pak, že budu mít to štěstí a ostatní seriály na kterých jsem pracoval budou mít stejný úspěch! A další! A další! No, tohle se stalo…
MP: Ano, Ano.
FA: Něco dobrého se stalo, něco krásného. A teď mohu navštívit tato místa a poděkovat jim. Děkuji.
MP: A jaký je tvůj život dnes? Upřednostňuješ samotu? Dáváš přednost tomu, abys byl s rodinou, velkou rodinou s příbuznými?
FA: No, od všechno trochu. Nyní mám turné s divadlem…
MP: Ano.
FA: Představení s divadlem mi umožňuje organizovat svůj čas, abych mohl pracovat, a současně v týdnu vstávat se svou ženou a vzít děti do školy a snídat s nimi. Tohle jsem v dětství neměl, protože můj otec pracoval pořád ve své kanceláři. Pracoval velmi tvrdě a já jsem byl celou dobu s matkou. Chápete? Takže tohle chci dnes dělat…A opravdu to dělám rád…Když jsem byl starší, bylo mi 15 let, můj otec odešel z práce v soudnictví, protože mě poslali k psychologovi a řekli mu – můj otec šel zjistit, co se děje – tak mu bylo řečeno: Ten kluk potřebuje otce. – Dobře. A co udělal? Odešel ze soudnictví. Na tohle se připravoval celý život. Z malého úředníka k soudci! A víte, co můj otec udělal? Odešel z funkce soudce, aby strávil více času se svým synem. Koupil rakety a řekl: Jdeme si zahrát tenis. A začal hrát tenis, abychom mohli dělat něco společně. Řekl: Koupíme rybářskou síť. A všichni jsme jeli do Miramaru, na molo, kde ryby brali hodně. Neměli jsme tu největší síť, ale byli jsme rodina, která přišla společně. A můj otec vytáhl malou rybku, vytáhl celou síť na molo a my jsme se tam všichni shromáždili se všemi našimi přáteli, jako je to v „Plotu“ od Toma Sawyera.
MP: Ano, ano, ano.
FA: Celé rodině se povedlo chytit nějakou rybu. Říkám, co jsme se společně naučili.
MP: Našli jste společnou činnost.
FA: Víte, můj otec mohl říct matce: Poslouchej Matilde, co budeme dělat? Říkali, že potřebuje otce. Zkusíme odjet na víkend“ Ale on odešel od soudu!




Druhá část rozhovoru
19.07.18 * 4 názorů
Ještě před víkendem mám pro vás druhou část rozhovoru z televize Publica. Trochu rozptýlení před koncem pracovního týdne. Druhá část rozhovoru je totiž o trochu veselejší než ta předchozí. Čtěte sami...

MP: Bylo to úžasné přátelství, že?
FA: Stále je! Nikdy v mém životě jsem neměl takové přátelství, jaké mi ten chlapec dal. V našem věku.
MP: Mluvíš s ním někdy?
FA: Víte, už je to mnoho let. Je to už součástí krve v mých žilách. Je to součást důležité věci, kterou chci vždycky říct zajímavé osobě se kterou mluvím.
MP: Po tom, co jsi mi řekl o své blízké rodině, a to, co se ti stalo, když ti bylo 17 let, je zřejmé, že máš za sebou těžké chvíle. A poté začneš žít svůj život naplno. Jsi člověk, který spolkne celý život, užívá si každou minutu – v herectví, v rodině, v hudbě. Uvědomuješ si, že poté přichází pro Facunda nová etapa?
FA: Faktem je, že všichni máme obraty…
MP: Jaké?
FA: Pořád. U někoho, u koho se objevil lymfom, někdo, kdo dostal takovou ránu a všechno se mu zhroutilo a on je pořád naživu. To je před a po. Smrt milovaného člověka. Existuje mnoho takových okamžiků, které rozdělují život před a po. A v závislosti na vaší citlivosti zažijete každý den něco, co rozděluje váš život na před a po. Proto raději myslím, že to byl jeden z momentů, které můj život rozdělili před a po. Tak se to děje u všech. Dnes mluvíme o těch dětech, na jejichž hrobech v Malvíně se objevuje třicet pět let a jejich jména a najednou přestávají být „vojáky, o nichž ví pouze Bůh“. A není to tohle, co bylo rozděleno před a po v životě každého bližních těchto mužů? My všichni máme před a po. A pohlcuje to život…nevím, jestli je to…víte, myslím, že nečekám na něco, co je možné dosáhnout. Snažím se bavit/ užívat si. Všechno jsem dosáhl poslední věcí, kterou jsem udělal.
MP: Jistě.
FA: Poslední věc, kterou jsem udělal mi umožňuje mít radost z této minuty. Užívám si maté, užívám si rozhovoru. Ale v době, kdy jsem byl dítě, jsem si často myslel: bude mi 65 let odejdu do důchodu a pak…Co potom? Pak opustíte obvyklý život, který jsme vedli do věku 65 let, a uvědomujeme si, že nejsme připraveni sedět doma a nedělat nic. A pak se tohle „dosáhl jsem“ změní na tři dny s maté, čtvrtý den se ptáte sami sebe: Co mám dělat? A pátý den pochopíme, že stojíme u jámy, ze které nemůžeme uniknout! Díky Bohu, rychle jsem to pochopil.
MP: Tohle nás učí.
FA: Začali jsme si rozumět…mám pocit, že společnost, naše rodina si začala hodně rozumět. Některé věci pochopíme velmi pozdě, jiné chápeme a jiné se přizpůsobují. A já se už mnoho let snažím těšit z toho, když dosáhnu těch mých malých úspěchů. Dokončená kresba, která se mi líbí je úspěch. A pak si můžu vychutnat maté s pocity: dosáhl jsem toho! Dosaženo! Čeho jsem dosáhl? No tohoto! Tohoto výkresu. A nic mi v tom nezabránilo. Podívám se po místnosti, abych se podíval na spící děti a viděl, že jsou šťastné, spávají rychle…
MP: Tvoje děti. Říkáš jim děti.
FA: Ano, děti. Kontrolujeme je, jestli jim není zima. Včera jsem byl přikrytý po krk, ale moji kluci pod střechou nebyli vůbec přikrytí. Přikrývky byli dokonce spadlé na zemi, bylo jim horko. Dívám se na tohle se svou ženou a pak jdu spát. To znamená dosažení něčeho velmi důležitého. Jdete do postele s důvěrou, že jsou vaše děti zdravé, chráněné, dobře najedené. A vím, že to není všude takhle!
MP: To je normální.
FA: Vidíte? Mělo by to tak být. Ve skutečnosti by jsme všichni měli mít právo tohle dát našim dětem. Ale vždycky to není možné. Tak to vidím já, a jsem z toho rozpolcený. Spím spokojeně protože jsou moje děti v pořádku, ale s otázkou na kterou se neodpovídá. A co ostatní? Co ostatní? Obrovský počet těch ostatních? A jdu spát. Naučil jsem se chodit spát s takovými obavami.
MP: Není to snadné. Všichni následujeme své rodiče. Co zachováváš z toho, co tě naučili tví rodiče, a co se dnes snažíš předat svým dětem?
FA: Respekt. Respekt a pečlivý postoj k ostatním a zdravý rozum…zvláště zdravý rozum. Úctou a pečlivým postojem k druhému se nikdy nedostanete do nepříjemného postavení nebo do trapné situace. Zdravý rozum. Můj otec byl velmi dobrý odborník v oblasti práva a vždycky říkal: Každá osoba se zdravým rozumem a slušností může být právníkem. Každý! Musíte mít zdravý rozum a být slušným člověkem.
MP: Ani více ani méně.
FA: Ani více ani méně. Ale ne více! Snažím se to dětem vnutit. A to by mělo být normální! Zdravý rozum, úcta a úcta k ostatním! S tímhle se můžete stát skvělými matematiky, skvělými umělci, skvělým kdokoliv! Pokud se toto respektuje a staráte se o ostatní, budete mnohem důležitějším člověkem než kterýkoliv génius, který ostatní nerespektuje.
MP: Jednoho dne mi jeden z moudrých starých mužů, se kterými jsem se v životě setkal řekl: Život člověka je film, ve kterém je asi 20 scén: jsou to děti, jsou to rodiče, pár minut velkých úspěchů. Je tvé setkání s hudebníkem ve stanici metra součástí takového filmu?
FA: Ano, samozřejmě. Jmenoval se Andres. Nevím, co se s ním děje, protože jsem o něm neslyšel. Andres. Muž s krásnými vlasy, velmi zvláštní. Úžasně zvláštní. Se saxofonem nikdy nebyl ve studiu, ale vydával zvuk, který můžete slyšet pouze v metru. Tento zvuk, jako je v metru, nenajdete nikde jinde! Nejlepší saxofonista na světě může přijít do metra a samozřejmě bude hrát neporovnatelně. Ale zvuk, který zní v metru, znamená mnohem víc než jen zvuk saxofonu.
MP: Čekal jsi na něj? Přišel jsi se na něj podívat?
FA: Šel jsem kolem se svým saxem na rameni. A nenechal mě projít, viděl mě, zastavil mě. Hrál na schodech stanice Corrientes a Callao.
MP: Aha.
FA: Na schodech. Já jsem vylezl po schodech a šel jsem za matkou. Zeptal se: Máte nástroj – Ano. – Pojďme hrát! Pojď! Nemohl jsem mu říct ne. Řeknu vám, že to byla první jiskra bláznivého kouzla života. Je úžasné, že jsem se nestyděl ve své plachosti. Je neuvěřitelné, že jsem neutekl!
MP: A ty jsi zůstal?
FA: Zůstal jsem. Nastavil jsem si saxofon a začal jsem s ním hrát, přizpůsobil se mi. A začali jsme hrát. A když jsme po nějaké době skončili, dal mi polovinu peněz, které jsme nasbírali. Nechtěl jsem si to vzít! Řekl jsem mu: Ne, ne! A on říká: Tohle je vaše. A když to říkal, díval se na mě: Toto je vaše. Měl by jste si to vzít.
MP: Ano, samozřejmě, že ano.
FA: Pak už jsem neměl co říct.
MP: Neměl jsi na výběr.
FA: Nebyla tam žádná volba. Když oko jasně mluví, pak jej neopakujte slovy.
MP: Samozřejmě.
FA: A tenhle muž, Andres, mi dal ty peníze. A potom jsem zůstal bez práce, byla to taková doba, jaká se obvykle děje ve dvaceti letech. Chápete 19 -20 let. Byl to rok 1992, dvacet let. Prožíval jsem nešťastnou lásku, byl jsem smutný. A šel jsem se podívat na mou stanici metra, řekl jsem si: To mě zachrání. A když si říkáte: „to mě zachrání“ v tomto věku, opravdu vás to zachrání. A šel jsem hledat svou stanici.
MP: Jednu?
FA: Ano. A našel jsem ji na Santa Fe a Puyreredonu. Byl tam dlouhý podchod. Řekl jsem si: Tady lidé chodí déle a budou mít více času, aby mě poslouchali a házeli mi peníze, protože se jim líbí, jak hraji nebo řeknou: zabalte to a už nehrajte, zaplatím vám, aby jste přestal hrát!
MP: Ale počkej, nepotřebuješ peníze, doma nemáte problémy s penězi.
FA: Ne, nepotřeboval jsem je, ale víte, někdy něco děláte, a nemůžete na to přestat myslet, protože vám chybí to, co se nachází přesně v tom okamžiku, ale tělo, to je daleko moudřejší než vy sám se svými slovy, a tak se vás tělo zeptá na něco, a vy by jste měli držet hubu a poslouchat ho. Trvalo mi dlouho, než jsem se rozhodl, že si vezmu svůj saxofon a postavím se do metra. A je jasné, že když jsem dostal saxofon, že budu hrát pro lidi, kteří projdou kolem. Umíral jsem studem. Přišel jsem se svým saxofonem, a v metru se stává úžasná věc – je tam dav lidí a najednou tam není nikdo. A najednou zase dav, a pak zase nikdo!
MP: Ano, ano.
FA: Začal jsem hrát na saxofon, když tam nebyl nikdo, chcete-li začít hrát, nemáte čas sledovat, kdy se tam znovu objeví dav. Postavil jsem se před něj a odvrátil jsem pohled dolů – byl jsem velmi stydlivý. Až konečně jsem si řekl: Ať se tane cokoliv, budu hrát, budu hrát alespoň jednu notu. Zahrál jsem jednu notu a už jsem se nezastavil. Nezastavil jsem se. Když přišel úklid, zavřel jsem futrál. Metro se zavíralo, uklízeči přišli a ještě než se pustili do práce seděli a kouřili. Posadili se a víte, cítil jsem se jako dobrá společnost. To byli první životní lekce. Životní zkušenosti lze získat pouze na ulici.
MP: Samozřejmě.
FA: A nikdo vás nenaučí víc než ulici. Takže to je trochu životních zkušeností. Ne v tom smyslu, že jsem se stal hbitým a mohl jsem… Ne, ne, ne! Zkušenost je stát před lidmi a dívat se přímo na ně. Zkušenosti.
MP: Filozofie, která taková místa impregnovala.
FA: Zkušenosti, které vám ulice dává. Dává vám slova, která můžete pochopit. A názory. Názory, které mluví a které musíte rychle pochopit.





<< Previous ... 2 ... 4 ... 6 ... 8 ... 10 ... 12 ... 14 ... 16 ... 18 ... 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 ... 41 ... 43 ... 45 ... 47 ... 49 ... 51 ... 53 ... 55 ... 57 ... 59 ... 61 ... 63 ... 65 ... 67 ... 69 ... 71 ... 73 ... 75 ... 77 ... 79 ... 81 ... 83 ... 85 ... 87 ... 89 ... 91 ... 93 ... 95 ... 97 ... 99 ... 101 ... 103 ... Next >>

Powered by CuteNews