Musíte si vyslechnout potlesk
18.10.20 * 8 názorů
Ano, jsem tu dnes už podruhé s novou aktuálkou a hned vám řeknu proč. Ta první je tvořena pro vás všechny, tato pro jednoho výjimečného člověka, pro člověka který mi tu každý den dělá radost svou přítomností a svými komentáři. Věrný návštěvník této stránky a ještě věrnější fanoušek Facunda. Drahá Majka dnes slaví své narozeniny!
Jelikož je tato aktuálka tvořena přesně pro ní, odpovídá tomu i narozeninový rozhovor, který jsem vybrala. Jedná se o rozhovor z roku 2014 z doby, kdy Facu odehrál svůj velký koncert v La Trastienda a vydal své debutové album Salir a Tocar. Ano, je to rozhovor o hudbě.
A to není samozřejmě vše, má milá Majko. Co by to bylo za narozeniny bez návštěvy Facunda, který se pilně připravuje na tvé narozeniny celý rok. Jak to zvládne letos? To ti on sám prozradí v narozeninovém videu. Drahá Majko, jsi tu jeden z nejaktivnějších návštěvníků čímž mi děláš velkou radost. Ostatně radost svou přítomností mi děláš i na jiných stránkách. Máme mnoho společného a věř mi, že tvé postřehy by mi neskutečně chyběli! Stejně tak tvá přítomnost, která to vždycky někde hned rozjasní. Proto se mi v budoucnu nikam neztrať pro nás s Facundem jsi velmi důležitá. Jsi skvělý a ohromně milý člověk, kterých se dneska už moc nevidí. Proto ti k dnešním narozeninám přeju mnoho zdravíčka, sil, hodně dobrých filmů (samozřejmě těch starých :D), mnoho momentů strávených s Facundem a taky s námi na této stránce. Krásnou oslavu a užij si svůj speciální den. Máme tě moc rádi :-*
Musíte si vyslechnout potlesk
Herec se rozhodl vrátit se k hudbě, své první lásce, s Blue Light Orchestra, s níž dnes vystupuje v Divadle Platforma Lavardén.
V dlouhém rozhovoru s La Capital hovořil Facundo Arana o svém přístupu k hudbě, nedokončeném podnikání, předsudcích a hereckých projektech.
Vždycky jste byl spojován s hudbou. Co bylo podnětem k vytvoření skupiny zrovna teď?
Myšlenka udělat něco vážného v oblasti hudby vznikla v roce 1998. Poté co jsme vytvořili skupinu La Carranza hráli jsme spolu až do roku 2001, ale pak jsme toho nechali, protože hudebníky kvůli ekonomické krizi nikdo nepotřeboval. Hudba byla ponechána budoucnosti a ta budoucnost přišla teď. Nebylo to ale snadné, vůbec ne. Tenkrát pro mě bylo velmi obtížné utvořit skupinu, tak mě moje žena Maria, která měla vždy kontakty ve světě hudby, přivedla k Dizzymu Espeche, který to v právě tu chvíli mohl a chtěl dělat. Dizzy vytvořil skupinu a začali jsme spolu zkoušet skladby, které lze poslouchat kdekoli, protože v této době spolu s internetem můžete oslovit každého. Vytvořili jsme ji pomalu, klidně. Ale vždy bylo naším cílem začít hrát.
Má rozhodnutí vrátit se k hudbě něco společného s tím, že je vám už přes čtyřicet a chcete dokončit nedokončené?
Pokud ano, stalo se to nedobrovolně. Vždy jsem se snažil neopouštět nedokončené záležitosti bez ohledu na věk. Krize středního věku nastane, když se vám před tímto věkem nic nestalo. Ve čtyřiceti si pak můžete uvědomit, že nejste nikdo důležitý, že „navždy“ se začíná chýlit ke konci. Ale víckrát jsem si uvědomil, že život není nekonečný, téměř jsem zemřel velmi mladý. Bylo mi dáno tolik let, že čtyřicet je pro mě svátek. Navíc nemůžu uvěřit, že jsem se dožil čtyřiceti. Není třeba dokončovat nedokončené, ale oslavovat, že jsem stále tady.
Vy a vaše skupina jste chtěli dosáhnout zvláštního zvuku? Co vás ovlivnilo?
Chtěli jsme najít vlastní zvuk. Máme vlastní motivy, ale stále je třeba je stylizovat. Poslouchám hodně klasické hudby a také Coltrana a Michaela Breckera, on je saxofonista, který vyčnívá z davu.
Jak vzpomínáte na časy, kdy jste hrál na saxofon v metru?
S velkou láskou a absolutní blažeností. Velmi si toho vážím. Na koncertech hrajeme píseň „Never Tear us Apart“, kde se saxofonové sólo hraje na alt saxofon, a předtím děláme něco jako přechod, krásný, který se utváří s každou show a tam hraji ten samý saxofonový alt, který jsem hrál v metru. Je to výsada ohlédnout se za chlapcem, který hrál na saxofon v metru, a vidět se dnes, dvakrát tak starý než tehdy. Tento 20letý chlapec měl více otázek než odpovědí. A dnes mám více odpovědí než otázek. Dokážu odpovědět tomuto 20letému chlapci a hrát s ním, být s ním šťastný že můžu hrát na stejný saxofon.
Cítíte na jevišti tlak ze skutečnosti, že jste slavná osoba? Nebo máte pocit, že je to pro vás něco dobrého?
Oboje. Výhodou je, že upoutáváte pozornost a je snazší organizovat. Ale jakmile se diváci posadí na svá místa, musíte jim předvést dobrý výkon. Nikdo vám potlesk nedá, musíte si ho zasloužit. Když jsem o tom mluvil, hudební novinář mi řekl, že je velmi snadné jít ven a jíst s nožem a vidličkou toho chlápka z televize, který přišel hrát. Ale také mi řekl, že odchází šťastný protože nechal všechny své předsudky v kapse. Odešel šťastný protože slyšel velmi dobrou hudbu a skvělou skupinu. Každopádně si myslím, že zkoušku vždy složíte. Když jsem hrál „Poder se Puede“, zeptali se mě, jestli jsem opustil role milovníka, abych dělal divadlo, a pravda je, že recenze byli skvělé ale nikdy jsem nikomu neřekl, že jsem to sotva napsal. Byl to vyhledávací proces. A pak u „En El Aire“ mi také řekli: „Poslouchej, přišel jsem sem proti všem radám.“ Existuje mnoho předsudků. Ale, když podáte dobrý výkon, pak se vám líbí mít předsudky. Předsudky jsou nebezpečné, když nemůžete ukázat nic dobrého.
V loňském roce jste přiznal, že Farsantes nebyla dobrá zkušenost. Mělo to dopad na to, že jste přešel k hudbě a udělal jste si malou pauzu v herecké profesi?
Vůbec ne. Kromě toho rozhovor, ve kterém jsem to řekl, jsem také poznamenal že jsem přišel otevřít divadlo Centenario v Colonu a přivezl s sebou „En El Aire“ a hrál jsem zdarma ve prospěch divadla. Pak se objevil novinář z Clarin a já si pomyslel: „Nemůžu uvěřit, že noviny na celostátní úrovni slyšeli o této události, jak skvělé“, mluvil jsem s nimi hodinu a půl než se mě zeptali na Farsantes, a já jsem odpověděl na osobní úrovni. Ale rozhovor o tom opravdu nebyl. Není snadné odpovědět na to, na co se mě ptáte. Mohu jen říci, že nic z toho, co se stalo včera, nemá nic společného s mými dnešními rozhodnutími a zároveň je celá minulost spojena s rozhodnutími současnosti.
Byl jsem po Farsantes trochu rozčarovaný z televize?
Ne, moje profese mě nikdy nezklame. Povolání je něco posvátného. Miluji tuto profesi.
Máte nějaké herecké projekty pro tento nebo příští rok?
Mám jich několik, ale potřebuji je zorganizovat podle času. Nedávno se mi stalo něco mimořádného: Zavolala mi Graciela Dufau, slavná argentinská herečka, s nabídkou udělat něco divadelního. Když vám zavolá někdo, koho tak hluboce obdivujete, pochopíte, jaký jste byl profesionál a člověk.Vedli jsme spolu skvělý rozhovor, snažil jsem se udržet každé slovo v paměti, a souhlasili jsme, že se znovu setkáme. Existují projekty, ale teď jsem zaneprázdněn hudbou. Nechci přeceňovat svoji sílu a dělat práci s únavou, protože únava je pro herce nejhorším nepřítelem.
Jelikož je tato aktuálka tvořena přesně pro ní, odpovídá tomu i narozeninový rozhovor, který jsem vybrala. Jedná se o rozhovor z roku 2014 z doby, kdy Facu odehrál svůj velký koncert v La Trastienda a vydal své debutové album Salir a Tocar. Ano, je to rozhovor o hudbě.
A to není samozřejmě vše, má milá Majko. Co by to bylo za narozeniny bez návštěvy Facunda, který se pilně připravuje na tvé narozeniny celý rok. Jak to zvládne letos? To ti on sám prozradí v narozeninovém videu. Drahá Majko, jsi tu jeden z nejaktivnějších návštěvníků čímž mi děláš velkou radost. Ostatně radost svou přítomností mi děláš i na jiných stránkách. Máme mnoho společného a věř mi, že tvé postřehy by mi neskutečně chyběli! Stejně tak tvá přítomnost, která to vždycky někde hned rozjasní. Proto se mi v budoucnu nikam neztrať pro nás s Facundem jsi velmi důležitá. Jsi skvělý a ohromně milý člověk, kterých se dneska už moc nevidí. Proto ti k dnešním narozeninám přeju mnoho zdravíčka, sil, hodně dobrých filmů (samozřejmě těch starých :D), mnoho momentů strávených s Facundem a taky s námi na této stránce. Krásnou oslavu a užij si svůj speciální den. Máme tě moc rádi :-*
Musíte si vyslechnout potlesk
Herec se rozhodl vrátit se k hudbě, své první lásce, s Blue Light Orchestra, s níž dnes vystupuje v Divadle Platforma Lavardén.
V dlouhém rozhovoru s La Capital hovořil Facundo Arana o svém přístupu k hudbě, nedokončeném podnikání, předsudcích a hereckých projektech.
Vždycky jste byl spojován s hudbou. Co bylo podnětem k vytvoření skupiny zrovna teď?
Myšlenka udělat něco vážného v oblasti hudby vznikla v roce 1998. Poté co jsme vytvořili skupinu La Carranza hráli jsme spolu až do roku 2001, ale pak jsme toho nechali, protože hudebníky kvůli ekonomické krizi nikdo nepotřeboval. Hudba byla ponechána budoucnosti a ta budoucnost přišla teď. Nebylo to ale snadné, vůbec ne. Tenkrát pro mě bylo velmi obtížné utvořit skupinu, tak mě moje žena Maria, která měla vždy kontakty ve světě hudby, přivedla k Dizzymu Espeche, který to v právě tu chvíli mohl a chtěl dělat. Dizzy vytvořil skupinu a začali jsme spolu zkoušet skladby, které lze poslouchat kdekoli, protože v této době spolu s internetem můžete oslovit každého. Vytvořili jsme ji pomalu, klidně. Ale vždy bylo naším cílem začít hrát.
Má rozhodnutí vrátit se k hudbě něco společného s tím, že je vám už přes čtyřicet a chcete dokončit nedokončené?
Pokud ano, stalo se to nedobrovolně. Vždy jsem se snažil neopouštět nedokončené záležitosti bez ohledu na věk. Krize středního věku nastane, když se vám před tímto věkem nic nestalo. Ve čtyřiceti si pak můžete uvědomit, že nejste nikdo důležitý, že „navždy“ se začíná chýlit ke konci. Ale víckrát jsem si uvědomil, že život není nekonečný, téměř jsem zemřel velmi mladý. Bylo mi dáno tolik let, že čtyřicet je pro mě svátek. Navíc nemůžu uvěřit, že jsem se dožil čtyřiceti. Není třeba dokončovat nedokončené, ale oslavovat, že jsem stále tady.
Vy a vaše skupina jste chtěli dosáhnout zvláštního zvuku? Co vás ovlivnilo?
Chtěli jsme najít vlastní zvuk. Máme vlastní motivy, ale stále je třeba je stylizovat. Poslouchám hodně klasické hudby a také Coltrana a Michaela Breckera, on je saxofonista, který vyčnívá z davu.
Jak vzpomínáte na časy, kdy jste hrál na saxofon v metru?
S velkou láskou a absolutní blažeností. Velmi si toho vážím. Na koncertech hrajeme píseň „Never Tear us Apart“, kde se saxofonové sólo hraje na alt saxofon, a předtím děláme něco jako přechod, krásný, který se utváří s každou show a tam hraji ten samý saxofonový alt, který jsem hrál v metru. Je to výsada ohlédnout se za chlapcem, který hrál na saxofon v metru, a vidět se dnes, dvakrát tak starý než tehdy. Tento 20letý chlapec měl více otázek než odpovědí. A dnes mám více odpovědí než otázek. Dokážu odpovědět tomuto 20letému chlapci a hrát s ním, být s ním šťastný že můžu hrát na stejný saxofon.
Cítíte na jevišti tlak ze skutečnosti, že jste slavná osoba? Nebo máte pocit, že je to pro vás něco dobrého?
Oboje. Výhodou je, že upoutáváte pozornost a je snazší organizovat. Ale jakmile se diváci posadí na svá místa, musíte jim předvést dobrý výkon. Nikdo vám potlesk nedá, musíte si ho zasloužit. Když jsem o tom mluvil, hudební novinář mi řekl, že je velmi snadné jít ven a jíst s nožem a vidličkou toho chlápka z televize, který přišel hrát. Ale také mi řekl, že odchází šťastný protože nechal všechny své předsudky v kapse. Odešel šťastný protože slyšel velmi dobrou hudbu a skvělou skupinu. Každopádně si myslím, že zkoušku vždy složíte. Když jsem hrál „Poder se Puede“, zeptali se mě, jestli jsem opustil role milovníka, abych dělal divadlo, a pravda je, že recenze byli skvělé ale nikdy jsem nikomu neřekl, že jsem to sotva napsal. Byl to vyhledávací proces. A pak u „En El Aire“ mi také řekli: „Poslouchej, přišel jsem sem proti všem radám.“ Existuje mnoho předsudků. Ale, když podáte dobrý výkon, pak se vám líbí mít předsudky. Předsudky jsou nebezpečné, když nemůžete ukázat nic dobrého.
V loňském roce jste přiznal, že Farsantes nebyla dobrá zkušenost. Mělo to dopad na to, že jste přešel k hudbě a udělal jste si malou pauzu v herecké profesi?
Vůbec ne. Kromě toho rozhovor, ve kterém jsem to řekl, jsem také poznamenal že jsem přišel otevřít divadlo Centenario v Colonu a přivezl s sebou „En El Aire“ a hrál jsem zdarma ve prospěch divadla. Pak se objevil novinář z Clarin a já si pomyslel: „Nemůžu uvěřit, že noviny na celostátní úrovni slyšeli o této události, jak skvělé“, mluvil jsem s nimi hodinu a půl než se mě zeptali na Farsantes, a já jsem odpověděl na osobní úrovni. Ale rozhovor o tom opravdu nebyl. Není snadné odpovědět na to, na co se mě ptáte. Mohu jen říci, že nic z toho, co se stalo včera, nemá nic společného s mými dnešními rozhodnutími a zároveň je celá minulost spojena s rozhodnutími současnosti.
Byl jsem po Farsantes trochu rozčarovaný z televize?
Ne, moje profese mě nikdy nezklame. Povolání je něco posvátného. Miluji tuto profesi.
Máte nějaké herecké projekty pro tento nebo příští rok?
Mám jich několik, ale potřebuji je zorganizovat podle času. Nedávno se mi stalo něco mimořádného: Zavolala mi Graciela Dufau, slavná argentinská herečka, s nabídkou udělat něco divadelního. Když vám zavolá někdo, koho tak hluboce obdivujete, pochopíte, jaký jste byl profesionál a člověk.Vedli jsme spolu skvělý rozhovor, snažil jsem se udržet každé slovo v paměti, a souhlasili jsme, že se znovu setkáme. Existují projekty, ale teď jsem zaneprázdněn hudbou. Nechci přeceňovat svoji sílu a dělat práci s únavou, protože únava je pro herce nejhorším nepřítelem.