Jsou za námi, tento týden, další odehraná představení v Punta Alta a ve Villa del Parque. Opět nemáme k dispozici žádný, pořádný materiál s výjimkou pozdravu s fotkou, kterou dal Facu na svůj twitter:

"V pátek jsme byli v Punta Alta...včera a dnes v Bahia Blanca. Děkuji všem, kteří se přišli podívat na "Madisonské mosty"...! Dobrý večer všem...!"

Co se týče dalších představeních, tak další představení na řadě bude až příští pátek 20. července, kdy se hraje ve Villa Maria - dvě představení za sebou. V sobotu a neděli 21. a 22. července v Carlos Paz.

Dnes se tu chci ale věnovat něčemu jinému. A to rozhovoru z minulého týdne pro televizi Publica. Rozhodně jsem vás nechtěla nechat bez překladu tohoto rozhovoru. Je to téměř hodinový rozhovor, proto vám ho budu servírovat na několik kusů. Dnes tedy první část rozhovoru:

Marcelo Passeti: Facundo, jsi muž, který je zamilovaný do hudby. Zvláště do blues, jazzu. V jazzu je spousta improvizace, hodně svobody. Kolik z jazzu je ve tvém životě?
Facundo: Všechno. Všechno. A všechno se v těch improvizacích učím. Koneckonců, život je improvizace. A to, co se naučíte, ve vás zanechává stopu, určuje hranice, rytmus a směr, kterým chcete ve svém životě jít.
MP: A především svoboda…
FA: Odtud pochází všechno. Je tu svoboda, ale je tu zodpovědnost, je tu respekt. To vše určuje vaše místo, místo pro děj. Co je špatného na tom, dělat to, co jsme si vybrali, když to děláme s respektem? Dělejte to s opatrností a snažte se, aby to nezpůsobovalo problémy ostatním lidem. A dělejte to, co chcete, co máte rádi a co jste si vybrali.
MP: Jaké bylo tvoje dětství se třemi sestrami? Povídej.
FA: Bylo to skvělé. Měl jsem strašně šťastné dětství. Rodinu, o které můžete jen snít. Sen! Matka a otec se o nás starali všemi možnými způsoby. Otec – nejsprávnější otec na světě. A moje matka – největší na světě. Měl jsem všechno.
MP: A co ty jsi chtěl dělat, když jsi byl dítětem? O čem jsi snil?
FA: Chtěl jsem být kreslířem. Chtěl jsem být kreslířem. Pak, když mi bylo 15 let jsem se chtěl stát hercem. Za posledních 13 let jsem se rozhodl, že se chci stát hudebníkem. Během 5 -6 let jsem strávil mnoho času poslechem rádia a klavíru. Tomu jsem věnoval pozornost. Můj otec jednou řekl mé matce: Koupíme mu klavír, protože se zjevně chce stát klavíristou. Ale oni mě moc milovali, a dokázali pro svého syna udělat tolik. Protože jsem měl jasné povolání a chápali, co chci, a tak šli a koupili mnohem víc než klavír. Co může být lepší než klavír? A koupili mi zábavní stroj.
MP: Ano?
FA: Tahle věc se čtyřmi klíči na obou stranách na různé druhy věcí. A to stálo dvakrát víc než klavír, protože to byla novinka. A nebylo to zrovna vhodné.
MP:Jak to?
FA: Takže moje povolání pro klavír muselo počkat.
MP: Začalo to zábavním strojem…Měl jsi nádherný vztah se svým otcem…
FA: S rodiči. S oběma. Můj vztah s matkou se nikdy nezměnil. Vždy jsme si dokonale rozuměli. Vždycky jsme si rozuměli jako přítel a přítelkyně. S otcem to bylo těžší. Otec mě musel začít vychovávat. Bylo to velmi správný člověk. Velmi čestný a velmi přímý a velmi tvrdě pracoval. Pracoval velmi tvrdě, byl soudcem. A bylo obtížně vzájemně si porozumět. Víte, chtěl jsem být kreslířem a nechtěl jsem jít rovnou na vysokou školu, přinášet dobré známky, sedět u knih. To mě nepřitahovalo. A byli to takové časy, že to muselo být pouze takhle a tečka!
MP: Ano, ano.
FA: A pro nás dva bylo těžké dosáhnout dohody. A když jsme se dohodli, bylo to velmi důležité. Díky Bohu, že můj otec byl rozumný muž. A měli jsme čas. On mě musel pochopit, já jsem mu musel porozumět, abychom dosáhli dokonalého porozumění. A já jsem byl schopen dělat to, co jsem si vybral. A on měl čas pochopit mě a podpořit mě. A nakonec jsme vytvořili takový příběh, že kdyby jste ho ukázali ve filmu, bude to film s dobrým koncem. Film, který stojí za to ho natočit. Film ve kterém se stalo všechno. A upřímně řečeno, užili jsme si spoustu legrace. Bavili jsme se v našich životech, ve kterých bylo mnoho velmi obtížných situací. V našem vztahu mezi otcem a synem.
MP: Osoba, která obdrží titul čestného lékaře na univerzitě v Moron, nehovoří o vědeckých věcech vůbec, ale říká frázi: „Tlačte ho do zad, potřebuje tlak“. Nebo toto, co jsem četl, zdálo se mi to naprosto úžasné: „Musíme vidět všechny strany Měsíce.“ Já řeknu: Facundo, tady je recept na život…
FA: Rozumíte tomu? A navzdory tomu, že jsme byli vždycky rodina, stále říkám, že život není vždycky nádherný příběh, kde jsou všechny dny krásné a vše je perfektní. V životě je všechno. A opravdu jsme měli všechno. Opravdu všechno. Ale dnes se ohlédnu a uvědomuji si, že jsme měli opravdu úžasný život. V naší rodině. Naše rodina je velmi přátelská. Byli tam všechny věci, ale dnes se dívám zpět a děkuji Bohu za rodinu, kterou mám.
MP: Když říkáš, že se stalo všechno, nemůžeš si vzpomenout na Facunda ve věku 17 let, když ti zjistili Hodgkinovu chorobu? Představuji si, že to bylo pro rodinu, jako bomba před výbuchem.
FA: Je to strašné. Ano, ano, bylo to hrozné. Moje sestry a my všichni jsme byli v tom věku, kdy jsme se snažili pochopit, jak to bude pokračovat, a před očima jsme měli čistý list, který musel být naplněn. Musel jsem pozastavit všechny své plány a každý se s léčbou musel vypořádat. Když léčba skončí, už víte, o čem ta kniha je. Ale když začnete číst a žít tuto knihu, je to bláznivé. Jasně víte, že léčba může fungovat, nebo nemusí fungovat. A pokud nefunguje, pak víte, jak to skončí. Vracím se do těch dnů a říkám si: „Mé matce je 38 let, má čtyři děti, jeden z nich je chlapec ve věku 17 let, má lymfom. Můj otec je o 13 let starší než matka, musí pracovat velmi tvrdě ve spravedlnosti.“ A dnes, když se dívám zpátky, vidím, jak mi můj otec říká: „Poslouchej, taky si oholím hlavu.“ A já ho prakticky musím chytit za ruku: ne, ne v žádném případě! A moje matka, které je 38 let, chodí se mnou na chemoterapie. A když už jsem chodit nechtěl, řekla mi: „Pokud půjdeš na chemoterapii, pak si koupíme chobotnici a uděláme si ji s rýží. Měl jsem opravdu rád vaření.
MP: Ano, ano…
FA: Byl to obchod. Díváte se na to dnes a říkáte si: Co to dělali?! Byla to matka, která se podívala do očí svého syna a snažila se ho přesvědčit, aby dělal, to co chce dělat, i když byl nemocný. Věděla, co má dělat. Když mě něco bolelo, dávala mi masáže nohou, aby všechno přešlo co možná nejdřív. A přísahám vám, že s těmi masážemi hodiny běželi rychleji a já jsem se vznášel v jiném světě, a když jsem přišel zpátky na zem chemoterapie se blížila ke konci. Mám velmi dobrou paměť, jsem za to opravdu rád a rád vzpomínám na všechny tyto věci. A jsem velmi šťastný, že je matka dnes vedle mě. Můžu si sednout před ní a říct: „Hele, mami, pamatuješ si na to a to…“
MP: Mluvíte o tom?
FA: Hodně! A pláčeme spolu a smějeme se. Vždycky s maté. Všechno to vím, a naštěstí jí to můžu říct, když se jí podívám do očí. Jak už jsem jednou řekl otci. Nemáme nic nedořešené. Teď už stačí: „Uvidíme se tam.“ A budeme tam. Nebo ne…
MP: Rok chemoterapie. A tvoje hlava fungovala. Jak ses cítil v této situaci?
FA: Jako 17letý chlapec. Teď mi je 46 let, podívám se zpátky a říkám: Chlapec. A tento chlapec mluvil se svým přítelem o smrti na stejné úrovni. Jako každý 17letý chlapec. Je snadné nazvat dítětem 17letého muže, když je vám čtyřicet nebo padesát. Nejsou to děti. Děti, v závislosti na okolnostech. Byli děti ve věku 18 let, kteří dali své životy Malvinám. Rozumíte? Nebyl jsem dítě, byl jsem 17letý člověk, který měl obrovský problém a vypořádal se s ním, jak nelépe mohl. Díky bohu, že jsem měl takovou rodinu. A takového přítele, který mi byl oporou. A šel mi bok po boku. A oholil si hlavu, když mi padali vlasy. A jeho hlava nebyla tak krásná jako moje. Vyholil si hlavu a řekl: „Chci tě podpořit.“ Byl to můj přítel. Seděli jsme u stolu s maté. A on psal jako Bůh! Mohl se stát Borgesem (argentinský spisovatel). Přísahám, že nepřeháním. Kali Karman. Stal by se Borgesem! Opravdu! Měl takový talent a takovou citlivost! A logiku. Úžasné. A já jsem kreslil. A jednoho dne jsme začali mluvit o možnosti smrti: A on říká: „Sepsal jsi závěť?“ říkám: „Ne, ne“. A on říká: „Jestli mě zítra srazí auto, taky nemám závěť.“ A tady ve věku 17 let jsme začali psát závěť. Zatímco jsme žili ve svých domovech, měli každý den jídlo, měli svůj vlastní pokoj plný nejrůznějších věcí. Napsal jsem ji, protože jsem měl rakovinu. A první věc, kterou jsme pochopili – a to bylo úžasné – že nemáme nic. Všechno v našich pokojích nám koupili rodiče. Měl jsem kříž, který jsem mu dal. Na zadní stranu zaznamenával různé věci, které se mu v životě stali. Už měl kříž na půl popsaný. Kříž visel na zdi a nikdo nevěděl, že je na něm něco napsáno.
MP: Malé tajemství, to je jasné.
FA: Já jsem to věděl. On to věděl. Já jsem napsal závěť. Neměli jsme nic psát, protože jsme neměli nic. Nic jsme neměli!
MP: Nic nezbylo.
FA: Měl jsem tužky, kterými jsem kreslil. Měl jsem kříž a některé malé věci. A slova a rady. O rok později jsem se zotavil a on 12. prosince následujícího roku zemřel na aneurysma. Ve věku 18 let. A Pato, jeho matka, stejně jako moje matka mi volá a říká: Je pravda, že má Kali závěť? Říkám: Ano. Napsali jsme ji protože jsem byl nemocný. Říká: Dobře. Nechal ti kříž, který visí v čele postele. A když jsem si ho vzal, ukázalo se, že to bylo všechno zakryté. Nečetla jsem to, protože to odkázal tobě. Dala mi to. Vrátil jsem ji ho před 12 lety. Jeho matce. Tohle je ten pomalovaný kříž, který mi Kali dal. Chci říci, že v životě jsou takové věci, a on vám ty věci ukazuje. A pokud je nechcete pochopit, pak to všechno jde na váš účet, začínáte s deseti a pak už si uvědomujete všechny.

Asi by se hodilo dnes začít Madisonskými mosty, ale jak jsem řekla minulý týden. Jen, když se objeví hodně materiálu budu vás o něm informovat, ještě dříve než v další aktuálce. Bohužel, nestalo se tak. Materiál se k nám nedostal téměř žádný, kromě krátkého videa, které stojí za to vidět. Je to video ze soboty 30. června, natočené během představení v divadle Coliseo (La Plata), kde Facu mluví o dojmech z právě hraného představení:

"Dobrý den, ahoj všichni! Co říct o tom, co se stalo na scéně v divadle Coliseo. Pravděpodobně totéž, co se stane, když sedíte v sále jiného divadla. Je to kouzelné - přijít sem, a chodit po scéně během hry, kdy je divadlo temné. Teď je přestávka. Přišli jsme sem odehrát dvě představení Madisonských mostů - dnes a v sobotu. Každý den v týdnu a každý týden je v divadle mnoho aktivit. Ale, když jste herci a hrajete v mnoha divadlech v zemi - říkáte si: V ten a ten den hraji v divadle Coliseo - je to jen kouzlo. Jsem v Coliseu už popáté. A je kouzelné, přijít sem a hrát. Do divadla s tak bohatou historií, se kterou se tak dobře pracuje a která si zachovala duši. Je to působivé. To by se mělo stát, když vstoupíte do dveří, usednete v křeslech, když sledujete představení, nebo když vystoupíte na scénu či pracujete v zákulisí. Toto se děje s námi se všemi. Vstoupíme a vidíme, že s každým, kdo pracuje v Coliseu se stane totéž, jako s tím, kdo jde na pódium. Starají se o divadlo. Lidé sem nepřicházejí jen do práce, ale přináší sem to nejlepší, co na této profesi může být - vyprávění příběhů. Děkuji moc!"

Stejně tak, to vypadá s materiálem z tohoto víkendu, kdy se představení odehráli v Punta Alta a v Bahia Blanca. Ale opět, cokoliv se objeví, najdete to zde v příští aktuálce.
Co se týče dalších termínů, tak příští týden Facunda čekají další 4 představení ve dvou městech. Bude se hrát od čtvrtka 12. července do neděle 15. července v Moron a ve Villa del Parque.

Nemusíme si, ale tak moc zoufat, protože to nebyla jediná činnost Facunda z tohoto týdne. V úterý 3. července se Facu zúčastnil dalšího rozhovoru. A to v televizi Publica v programu nazvaném "Cada Noche". Pořad vedl moderátor Marcelo Passeti ve velmi příjemném prostředí. Celý rozhovor je k dispozici na youtube, v galerii najdete fotky:

Ve čtvrtek 5. července se Facundo věnoval celkem netypické činnosti. Vyrazil k volbám! Mnoho známých herců v čele s Facundem šli tento čtvrtek volit nové vedení organizace SAGAI na další čtyři roky. SAGAI je nezisková organizace, která spravuje a chrání práva herců a tanečníků. V Argentině funguje od roku 2006. Facundo se tady potkal například s hercem Pablem Echarrim:

Facundo se tento týden vrátil zpátky do pracovního tempa. Po krátké divadelní pauze se opět vrátil na divadelní prkna. Ale nejen tam. Začneme ale hezky popořadě. Ještě než se naplno ponoříme do pracovních záležitostí. Musíme si naplno užít Facundovu, zatím poslední dovolenou, kterou trávil minulý víkend s rodinou v Mar del Plata. Minulý týden se k nám dostala jen fotka s výhledem na moře. Dnes si už můžeme prohlédnout celou rodinu. V Argentině právě panuje zimní období, ale ani to nebrání k procházkám po pláži, otužilí je nejen Facundo ale i jeho synové:

Ještě před divadelními představeními se Facundo zúčastnil takzvaného IAE Summitu 2018 a to tento pátek 29. června. Jedná se o každoroční setkání manažerů a vedoucích pracovníků z Argentiny a Latinské Ameriky, kteří si kladou za cíl analyzovat problémy v podnikatelských sférách. Hlavním cílem je posilovat manažerské schopnosti a lidské znalosti potřebné k řízení. Facundo byl pozván jako jeden z řečníků na tuto konferenci. Jeho téma bylo věnováno motivaci jakožto nedosažitelná výzva. Nejen Facundo se této konference zúčastnil, setkal se tu se známými lidmi se kterými spolupracoval již v minulosti např. s Agustinem Creevy (rugbista), Veronicou Barbera (z nadace LOos Colores) nebo Alexia Keglevichem (z pojišťovny Assist Card). Můžete se podívat jak na Facundův projev, tak také na fotky:

Tento týden se Facundo také připojil k další dobrovolné organizaci s názvem Amaranta. Tato organizace se zaměřuje na malé děti do čtyř let. Jedná se o sirotky, děti kteří byli obětmi násilí nebo zneužívány dospělými. Facundo tuto organizaci podpořil prostřednictvím videa:

Konečně se dostáváme k Madisonským mostům. Tentýž den, co byl Facu na konferenci, odehrálo se první představení ve městě Ituzaigno. V sobotu se představení přesunulo do La Plata, kde se odehráli hned dvě představení. Na dnešek, tedy na neděli 1. července je plánováno další představení v La Plata. Prozatím vás bohužel zklamu, doposud se neobjevil žádný materiál. Všechno se jako vždy objeví až zpětně, pokud se objeví hodně materiálu, slibuji vám ho během týdne, aby jsme se příští týden mohli věnovat dalším představením, které nás čekají ve dnech 6 -8. července v Punta Alta a v Bahia Blanca.