Your browser is not Javascript enable or you have turn it off. We recommend you to activate for better security reason
Třetí část rozhovoru
Další týden, další odehraná představení, a opět žádný materiál. Takto to vypadá posledních 14 dní. Facundo měl i tento týden, jistě velký úspěch s Madisonskými mosty ve Villa Maria a v Carlos Paz. Jen to nemáme zdokumentované.
Ale nevadí, mám tu pro vás instagramové příspěvky z tohoto týdne. Pokud jste si někdy přáli vidět Facunda v posteli, teď máte možnost. Sdílel svoji rozespalou fotku s popiskem "Dobrý den". A také něco pro fanoušky jeho dětí. Dnes je to "tajemná" fotka Indii:



A pokud už čekáte na další pokračování rozhovoru, dočkali jste se! Samozřejmě mám pro vás další část z televize Publica. A ještě vás další části čekají, budu se snažit o to, aby to bylo co nejdřív:

MP: Náhodnost, náhoda v životě. Koneckonců z tvojí nemoci vidíš neviditelnou cestu, vlákno, které tě vede k herecké profesi. Tvoje matka ti začala dávat masáže, naučila se masírovat. Stala se profesionálkou a ve vašem domě se objevila Betiana Bloom.
FA: Objevila se Betiana. Od roku 1987 studovala divadelní umění s úžasnou učitelkou, která stále učí, její jméno je Alicia Muzzio. Na škole Lasalle. Pracoval jsem s ní. V roce 1987, 1988, 1989. Potom jsme spolupráci přerušili. Celý příběh začal nemocí. Moje matka měla studio v Tucuman a Rodriguez Peňa. Často jsem tam chodil, zatímco moje matka pracovala. V tomto studio maloval také obrazy můj strýc.
MP: Ano, ano.
FA: A on kreslil, a já jsem seděl ve vedlejší místnosti a také kreslil, protože jsem se chtěl stát kreslířem. Během všech procedur. Jednoho dne přišla na masáž Betiana. A moje matka ji říká: Víte, můj syn studuje divadlo. Je tamhle, za dveřmi. Chce se stál kreslířem a má opravdu rád divadlo. A Betiana se podívala na mou matku, které bylo 38 let, byla asi ve stejném věku a říkala: Chci se s ním setkat. A otevírali se dveře. A když se dveře otevřeli, objevila se Betiana: Dobrý den. Poslouchej, dávám divadelní lekce. Chci, abyste na ně přišel. – Dobře. A šel jsem brát lekce od Betiany. Začal jsem s ní studovat. A už jsem se nezastavil. V roce 1993 mi volala, já už jsem se uzdravil. Částečně – musel jsem počkat dalších pět let. A ona mi volá a říká: Na Kanálu 13 probíhá casting. Řídí jej Alberto Ure. Hledá herce, hudebníky, zpěváky a tanečníky. Můžete jít a kromě tance předvést všechno, co potřebuje. Tak jdu, jdu tam ve své zelené bundě a se saxem na rameni. A začnu s castingem. Každý den, kdy casting skončil, nám bylo řečeno: Zítra uděláme sonet. Šel jsem rovnou domů za Betianou, aby mě připravila na sonet na další den. A takhle to šlo každý den po dobu dvou týdnů. Bylo nás tam tři a půl tisíce! Tři a půl tisíce dětí. Byli tam všichni. A když jsem vstoupil do studia Kanálu 13 a viděl ty klasické tanečníky a hip-hopové tanečníky s takovými bandážemi…
MP: Ano, ano…
FA: A komorní hudebníky…A já jsem byl pouliční saxofonista z metra. A byli tam herci. Všichni se zahřívali a shromáždili se ve skupinách. Byli tam Damian di Santo, byla tam Nancy Duplaa. A všichni jsem se tam shromáždili. Byla tam Victoria Onetto, Vera Fogwillová. Začali jsme se tam scházet. A jednoho dne přišel producent. Zbývalo 50 lidí. A on říká: Pojďte sem. Ty, se saxofonem. Kde hraješ? – V metru. „Na jaké trase?“ – Na trase D Santa Fe a Puyerredon. „Říkal jsem ti, je to on!“ Říkám: Cože? Vysvětlete mi to. A někam mě vedl. Ukázalo se, že autor Leto Espinosa napsal Canto Rodado, na což se vedl tento casting. Jednalo se o každodenní seriál o mládeži… Psal o umělecké škole. Byl pověřen, aby napsal scénář seriálu, a uviděl blondýna, který hrál v Santa Fe a Puyreredonu…
MP: A to jsi byl ty.
FA: On žil nad touto stanicí a psal o umělecké škole. Řekl mi: Podívej, Facundo, napsal jsem to o tobě, postava se jmenuje Ramiro, hraje v metru na saxofon.
MP: No, to je neuvěřitelné.
FA: Neuvěřitelné. Neuvěřitelné. Byla tam Marikena, Mariekana Rier, s níž jsem později pracoval. Bylo tam hodně lidí. A všichni měli čistý list.
MP: Takže napsal tuto postavu poté, co vás uviděl v metru a ty jsi přišel na casting?
FA: Je těžké tomu uvěřit, ale byl jsem tam, viděl jsem to. A viděl jsem Pabla Koolella, byl tam jako pomocný producent. Zabýval se výrobou: pojď sem, ty – tam. Ty, které teď jmenuju prošli. Bylo to něco jako operace Triumph.
MP: Ano, ano.
FA: Pouze bez telefonování.
MP: Sláva.
FA: Je to působivé. A nejúžasnější bylo, že to bylo moje místo, chtěl jsem to dělat. To je to, co chci dělat! Chci to udělat, chci psát, chci malovat. A nikdy jsem se nevzdal. Je pozoruhodné, že mi to od dětství bylo jasné. A už jsem se nevzdal.
MP: Jasně.
FA: Nikdy jsem se nevzdal!
MP: A tady byla spojena náhoda s usilovnou péči? Je to tak?
FA: Tohle všechno je velmi spojeno se životem. Pak se schováváme za univerzitami, ale je to život. Život je náhoda, zesílená velkým úsilím. Nebo naopak! Hodně úsilí nepřijde náhodou. Nevím, jestli existuje tolik životů s tak jasnou sekvencí: rozhodnutí, úsilí a hle – dosáhnete svého cíle. Jsme na to připraveni. Ale mě se stala přinejmenším vždycky nějaká náhoda, byl jsem veden životem a nehnul se. Byl jsem nesen životem.
MP: Takhle je to v pořádku. A zde začíná vynikající kariéra, úspěšné projekty, díky nimž jsi se proslavil po celém světě. Polsko, Izrael, Rusko. Něco velmi neobvyklého se mi stalo s Řeckem. Jednou jsem s tebou vedl rozhovor pro rádio. Zavolal jsem, že s tebou dělám rozhovor. A najednou si mě oblíbili v Řecku! Mnoho z nich přišlo na návštěvu do Argentiny. Tato cena není stejná! Ve skutečnosti.
FA: Ano, není stejná. A můžeme jen děkovat. Jsem velmi vděčný. A díky tomu děkuji s velkou radostí. Děkuji vám za všechno. Dnes se dívám zpátky a můžu jen děkovat. Dokonce i za hrozné věci, kterými jsem musel projít stejným způsobem, jako všichni lidé musí projít nějakými hroznými věcmi. Ale dali mi příležitost dokončit některé budoucí etapy, dali mi možnost poděkovat. A všechny ty hrozné věci měly smysl, když došlo na pozdější události, které mi umožnili nakreslit linii, pochopit nebo dělat něco dobrého pro budoucnost. Mezi touto dobou, se seriály vysílali po celém světě. A jednoho dne začali existovat sociální sítě a začal jsem přijímat zprávy z Řecka.
MP: O tebe se velmi zajímají – v Izraeli, Rusku…
FA: Ano! Jsou to nádherné příběhy! Dnes na sociálních sítích, a dokonce i dříve s globalizací, televizí…Nikdy bych nevěřil, že seriál, na kterém jsem pracoval, budou vysílat po celém světě. A pak, že budu mít to štěstí a ostatní seriály na kterých jsem pracoval budou mít stejný úspěch! A další! A další! No, tohle se stalo…
MP: Ano, Ano.
FA: Něco dobrého se stalo, něco krásného. A teď mohu navštívit tato místa a poděkovat jim. Děkuji.
MP: A jaký je tvůj život dnes? Upřednostňuješ samotu? Dáváš přednost tomu, abys byl s rodinou, velkou rodinou s příbuznými?
FA: No, od všechno trochu. Nyní mám turné s divadlem…
MP: Ano.
FA: Představení s divadlem mi umožňuje organizovat svůj čas, abych mohl pracovat, a současně v týdnu vstávat se svou ženou a vzít děti do školy a snídat s nimi. Tohle jsem v dětství neměl, protože můj otec pracoval pořád ve své kanceláři. Pracoval velmi tvrdě a já jsem byl celou dobu s matkou. Chápete? Takže tohle chci dnes dělat…A opravdu to dělám rád…Když jsem byl starší, bylo mi 15 let, můj otec odešel z práce v soudnictví, protože mě poslali k psychologovi a řekli mu – můj otec šel zjistit, co se děje – tak mu bylo řečeno: Ten kluk potřebuje otce. – Dobře. A co udělal? Odešel ze soudnictví. Na tohle se připravoval celý život. Z malého úředníka k soudci! A víte, co můj otec udělal? Odešel z funkce soudce, aby strávil více času se svým synem. Koupil rakety a řekl: Jdeme si zahrát tenis. A začal hrát tenis, abychom mohli dělat něco společně. Řekl: Koupíme rybářskou síť. A všichni jsme jeli do Miramaru, na molo, kde ryby brali hodně. Neměli jsme tu největší síť, ale byli jsme rodina, která přišla společně. A můj otec vytáhl malou rybku, vytáhl celou síť na molo a my jsme se tam všichni shromáždili se všemi našimi přáteli, jako je to v „Plotu“ od Toma Sawyera.
MP: Ano, ano, ano.
FA: Celé rodině se povedlo chytit nějakou rybu. Říkám, co jsme se společně naučili.
MP: Našli jste společnou činnost.
FA: Víte, můj otec mohl říct matce: Poslouchej Matilde, co budeme dělat? Říkali, že potřebuje otce. Zkusíme odjet na víkend“ Ale on odešel od soudu!


21.07.18 * 6 názorů


Druhá část rozhovoru
Ještě před víkendem mám pro vás druhou část rozhovoru z televize Publica. Trochu rozptýlení před koncem pracovního týdne. Druhá část rozhovoru je totiž o trochu veselejší než ta předchozí. Čtěte sami...

MP: Bylo to úžasné přátelství, že?
FA: Stále je! Nikdy v mém životě jsem neměl takové přátelství, jaké mi ten chlapec dal. V našem věku.
MP: Mluvíš s ním někdy?
FA: Víte, už je to mnoho let. Je to už součástí krve v mých žilách. Je to součást důležité věci, kterou chci vždycky říct zajímavé osobě se kterou mluvím.
MP: Po tom, co jsi mi řekl o své blízké rodině, a to, co se ti stalo, když ti bylo 17 let, je zřejmé, že máš za sebou těžké chvíle. A poté začneš žít svůj život naplno. Jsi člověk, který spolkne celý život, užívá si každou minutu – v herectví, v rodině, v hudbě. Uvědomuješ si, že poté přichází pro Facunda nová etapa?
FA: Faktem je, že všichni máme obraty…
MP: Jaké?
FA: Pořád. U někoho, u koho se objevil lymfom, někdo, kdo dostal takovou ránu a všechno se mu zhroutilo a on je pořád naživu. To je před a po. Smrt milovaného člověka. Existuje mnoho takových okamžiků, které rozdělují život před a po. A v závislosti na vaší citlivosti zažijete každý den něco, co rozděluje váš život na před a po. Proto raději myslím, že to byl jeden z momentů, které můj život rozdělili před a po. Tak se to děje u všech. Dnes mluvíme o těch dětech, na jejichž hrobech v Malvíně se objevuje třicet pět let a jejich jména a najednou přestávají být „vojáky, o nichž ví pouze Bůh“. A není to tohle, co bylo rozděleno před a po v životě každého bližních těchto mužů? My všichni máme před a po. A pohlcuje to život…nevím, jestli je to…víte, myslím, že nečekám na něco, co je možné dosáhnout. Snažím se bavit/ užívat si. Všechno jsem dosáhl poslední věcí, kterou jsem udělal.
MP: Jistě.
FA: Poslední věc, kterou jsem udělal mi umožňuje mít radost z této minuty. Užívám si maté, užívám si rozhovoru. Ale v době, kdy jsem byl dítě, jsem si často myslel: bude mi 65 let odejdu do důchodu a pak…Co potom? Pak opustíte obvyklý život, který jsme vedli do věku 65 let, a uvědomujeme si, že nejsme připraveni sedět doma a nedělat nic. A pak se tohle „dosáhl jsem“ změní na tři dny s maté, čtvrtý den se ptáte sami sebe: Co mám dělat? A pátý den pochopíme, že stojíme u jámy, ze které nemůžeme uniknout! Díky Bohu, rychle jsem to pochopil.
MP: Tohle nás učí.
FA: Začali jsme si rozumět…mám pocit, že společnost, naše rodina si začala hodně rozumět. Některé věci pochopíme velmi pozdě, jiné chápeme a jiné se přizpůsobují. A já se už mnoho let snažím těšit z toho, když dosáhnu těch mých malých úspěchů. Dokončená kresba, která se mi líbí je úspěch. A pak si můžu vychutnat maté s pocity: dosáhl jsem toho! Dosaženo! Čeho jsem dosáhl? No tohoto! Tohoto výkresu. A nic mi v tom nezabránilo. Podívám se po místnosti, abych se podíval na spící děti a viděl, že jsou šťastné, spávají rychle…
MP: Tvoje děti. Říkáš jim děti.
FA: Ano, děti. Kontrolujeme je, jestli jim není zima. Včera jsem byl přikrytý po krk, ale moji kluci pod střechou nebyli vůbec přikrytí. Přikrývky byli dokonce spadlé na zemi, bylo jim horko. Dívám se na tohle se svou ženou a pak jdu spát. To znamená dosažení něčeho velmi důležitého. Jdete do postele s důvěrou, že jsou vaše děti zdravé, chráněné, dobře najedené. A vím, že to není všude takhle!
MP: To je normální.
FA: Vidíte? Mělo by to tak být. Ve skutečnosti by jsme všichni měli mít právo tohle dát našim dětem. Ale vždycky to není možné. Tak to vidím já, a jsem z toho rozpolcený. Spím spokojeně protože jsou moje děti v pořádku, ale s otázkou na kterou se neodpovídá. A co ostatní? Co ostatní? Obrovský počet těch ostatních? A jdu spát. Naučil jsem se chodit spát s takovými obavami.
MP: Není to snadné. Všichni následujeme své rodiče. Co zachováváš z toho, co tě naučili tví rodiče, a co se dnes snažíš předat svým dětem?
FA: Respekt. Respekt a pečlivý postoj k ostatním a zdravý rozum…zvláště zdravý rozum. Úctou a pečlivým postojem k druhému se nikdy nedostanete do nepříjemného postavení nebo do trapné situace. Zdravý rozum. Můj otec byl velmi dobrý odborník v oblasti práva a vždycky říkal: Každá osoba se zdravým rozumem a slušností může být právníkem. Každý! Musíte mít zdravý rozum a být slušným člověkem.
MP: Ani více ani méně.
FA: Ani více ani méně. Ale ne více! Snažím se to dětem vnutit. A to by mělo být normální! Zdravý rozum, úcta a úcta k ostatním! S tímhle se můžete stát skvělými matematiky, skvělými umělci, skvělým kdokoliv! Pokud se toto respektuje a staráte se o ostatní, budete mnohem důležitějším člověkem než kterýkoliv génius, který ostatní nerespektuje.
MP: Jednoho dne mi jeden z moudrých starých mužů, se kterými jsem se v životě setkal řekl: Život člověka je film, ve kterém je asi 20 scén: jsou to děti, jsou to rodiče, pár minut velkých úspěchů. Je tvé setkání s hudebníkem ve stanici metra součástí takového filmu?
FA: Ano, samozřejmě. Jmenoval se Andres. Nevím, co se s ním děje, protože jsem o něm neslyšel. Andres. Muž s krásnými vlasy, velmi zvláštní. Úžasně zvláštní. Se saxofonem nikdy nebyl ve studiu, ale vydával zvuk, který můžete slyšet pouze v metru. Tento zvuk, jako je v metru, nenajdete nikde jinde! Nejlepší saxofonista na světě může přijít do metra a samozřejmě bude hrát neporovnatelně. Ale zvuk, který zní v metru, znamená mnohem víc než jen zvuk saxofonu.
MP: Čekal jsi na něj? Přišel jsi se na něj podívat?
FA: Šel jsem kolem se svým saxem na rameni. A nenechal mě projít, viděl mě, zastavil mě. Hrál na schodech stanice Corrientes a Callao.
MP: Aha.
FA: Na schodech. Já jsem vylezl po schodech a šel jsem za matkou. Zeptal se: Máte nástroj – Ano. – Pojďme hrát! Pojď! Nemohl jsem mu říct ne. Řeknu vám, že to byla první jiskra bláznivého kouzla života. Je úžasné, že jsem se nestyděl ve své plachosti. Je neuvěřitelné, že jsem neutekl!
MP: A ty jsi zůstal?
FA: Zůstal jsem. Nastavil jsem si saxofon a začal jsem s ním hrát, přizpůsobil se mi. A začali jsme hrát. A když jsme po nějaké době skončili, dal mi polovinu peněz, které jsme nasbírali. Nechtěl jsem si to vzít! Řekl jsem mu: Ne, ne! A on říká: Tohle je vaše. A když to říkal, díval se na mě: Toto je vaše. Měl by jste si to vzít.
MP: Ano, samozřejmě, že ano.
FA: Pak už jsem neměl co říct.
MP: Neměl jsi na výběr.
FA: Nebyla tam žádná volba. Když oko jasně mluví, pak jej neopakujte slovy.
MP: Samozřejmě.
FA: A tenhle muž, Andres, mi dal ty peníze. A potom jsem zůstal bez práce, byla to taková doba, jaká se obvykle děje ve dvaceti letech. Chápete 19 -20 let. Byl to rok 1992, dvacet let. Prožíval jsem nešťastnou lásku, byl jsem smutný. A šel jsem se podívat na mou stanici metra, řekl jsem si: To mě zachrání. A když si říkáte: „to mě zachrání“ v tomto věku, opravdu vás to zachrání. A šel jsem hledat svou stanici.
MP: Jednu?
FA: Ano. A našel jsem ji na Santa Fe a Puyreredonu. Byl tam dlouhý podchod. Řekl jsem si: Tady lidé chodí déle a budou mít více času, aby mě poslouchali a házeli mi peníze, protože se jim líbí, jak hraji nebo řeknou: zabalte to a už nehrajte, zaplatím vám, aby jste přestal hrát!
MP: Ale počkej, nepotřebuješ peníze, doma nemáte problémy s penězi.
FA: Ne, nepotřeboval jsem je, ale víte, někdy něco děláte, a nemůžete na to přestat myslet, protože vám chybí to, co se nachází přesně v tom okamžiku, ale tělo, to je daleko moudřejší než vy sám se svými slovy, a tak se vás tělo zeptá na něco, a vy by jste měli držet hubu a poslouchat ho. Trvalo mi dlouho, než jsem se rozhodl, že si vezmu svůj saxofon a postavím se do metra. A je jasné, že když jsem dostal saxofon, že budu hrát pro lidi, kteří projdou kolem. Umíral jsem studem. Přišel jsem se svým saxofonem, a v metru se stává úžasná věc – je tam dav lidí a najednou tam není nikdo. A najednou zase dav, a pak zase nikdo!
MP: Ano, ano.
FA: Začal jsem hrát na saxofon, když tam nebyl nikdo, chcete-li začít hrát, nemáte čas sledovat, kdy se tam znovu objeví dav. Postavil jsem se před něj a odvrátil jsem pohled dolů – byl jsem velmi stydlivý. Až konečně jsem si řekl: Ať se tane cokoliv, budu hrát, budu hrát alespoň jednu notu. Zahrál jsem jednu notu a už jsem se nezastavil. Nezastavil jsem se. Když přišel úklid, zavřel jsem futrál. Metro se zavíralo, uklízeči přišli a ještě než se pustili do práce seděli a kouřili. Posadili se a víte, cítil jsem se jako dobrá společnost. To byli první životní lekce. Životní zkušenosti lze získat pouze na ulici.
MP: Samozřejmě.
FA: A nikdo vás nenaučí víc než ulici. Takže to je trochu životních zkušeností. Ne v tom smyslu, že jsem se stal hbitým a mohl jsem… Ne, ne, ne! Zkušenost je stát před lidmi a dívat se přímo na ně. Zkušenosti.
MP: Filozofie, která taková místa impregnovala.
FA: Zkušenosti, které vám ulice dává. Dává vám slova, která můžete pochopit. A názory. Názory, které mluví a které musíte rychle pochopit.



19.07.18 * 4 názorů


První část rozhovoru
Jsou za námi, tento týden, další odehraná představení v Punta Alta a ve Villa del Parque. Opět nemáme k dispozici žádný, pořádný materiál s výjimkou pozdravu s fotkou, kterou dal Facu na svůj twitter:

"V pátek jsme byli v Punta Alta...včera a dnes v Bahia Blanca. Děkuji všem, kteří se přišli podívat na "Madisonské mosty"...! Dobrý večer všem...!"



Co se týče dalších představeních, tak další představení na řadě bude až příští pátek 20. července, kdy se hraje ve Villa Maria - dvě představení za sebou. V sobotu a neděli 21. a 22. července v Carlos Paz.

Dnes se tu chci ale věnovat něčemu jinému. A to rozhovoru z minulého týdne pro televizi Publica. Rozhodně jsem vás nechtěla nechat bez překladu tohoto rozhovoru. Je to téměř hodinový rozhovor, proto vám ho budu servírovat na několik kusů. Dnes tedy první část rozhovoru:



Marcelo Passeti: Facundo, jsi muž, který je zamilovaný do hudby. Zvláště do blues, jazzu. V jazzu je spousta improvizace, hodně svobody. Kolik z jazzu je ve tvém životě?
Facundo: Všechno. Všechno. A všechno se v těch improvizacích učím. Koneckonců, život je improvizace. A to, co se naučíte, ve vás zanechává stopu, určuje hranice, rytmus a směr, kterým chcete ve svém životě jít.
MP: A především svoboda…
FA: Odtud pochází všechno. Je tu svoboda, ale je tu zodpovědnost, je tu respekt. To vše určuje vaše místo, místo pro děj. Co je špatného na tom, dělat to, co jsme si vybrali, když to děláme s respektem? Dělejte to s opatrností a snažte se, aby to nezpůsobovalo problémy ostatním lidem. A dělejte to, co chcete, co máte rádi a co jste si vybrali.
MP: Jaké bylo tvoje dětství se třemi sestrami? Povídej.
FA: Bylo to skvělé. Měl jsem strašně šťastné dětství. Rodinu, o které můžete jen snít. Sen! Matka a otec se o nás starali všemi možnými způsoby. Otec – nejsprávnější otec na světě. A moje matka – největší na světě. Měl jsem všechno.
MP: A co ty jsi chtěl dělat, když jsi byl dítětem? O čem jsi snil?
FA: Chtěl jsem být kreslířem. Chtěl jsem být kreslířem. Pak, když mi bylo 15 let jsem se chtěl stát hercem. Za posledních 13 let jsem se rozhodl, že se chci stát hudebníkem. Během 5 -6 let jsem strávil mnoho času poslechem rádia a klavíru. Tomu jsem věnoval pozornost. Můj otec jednou řekl mé matce: Koupíme mu klavír, protože se zjevně chce stát klavíristou. Ale oni mě moc milovali, a dokázali pro svého syna udělat tolik. Protože jsem měl jasné povolání a chápali, co chci, a tak šli a koupili mnohem víc než klavír. Co může být lepší než klavír? A koupili mi zábavní stroj.
MP: Ano?
FA: Tahle věc se čtyřmi klíči na obou stranách na různé druhy věcí. A to stálo dvakrát víc než klavír, protože to byla novinka. A nebylo to zrovna vhodné.
MP:Jak to?
FA: Takže moje povolání pro klavír muselo počkat.
MP: Začalo to zábavním strojem…Měl jsi nádherný vztah se svým otcem…
FA: S rodiči. S oběma. Můj vztah s matkou se nikdy nezměnil. Vždy jsme si dokonale rozuměli. Vždycky jsme si rozuměli jako přítel a přítelkyně. S otcem to bylo těžší. Otec mě musel začít vychovávat. Bylo to velmi správný člověk. Velmi čestný a velmi přímý a velmi tvrdě pracoval. Pracoval velmi tvrdě, byl soudcem. A bylo obtížně vzájemně si porozumět. Víte, chtěl jsem být kreslířem a nechtěl jsem jít rovnou na vysokou školu, přinášet dobré známky, sedět u knih. To mě nepřitahovalo. A byli to takové časy, že to muselo být pouze takhle a tečka!
MP: Ano, ano.
FA: A pro nás dva bylo těžké dosáhnout dohody. A když jsme se dohodli, bylo to velmi důležité. Díky Bohu, že můj otec byl rozumný muž. A měli jsme čas. On mě musel pochopit, já jsem mu musel porozumět, abychom dosáhli dokonalého porozumění. A já jsem byl schopen dělat to, co jsem si vybral. A on měl čas pochopit mě a podpořit mě. A nakonec jsme vytvořili takový příběh, že kdyby jste ho ukázali ve filmu, bude to film s dobrým koncem. Film, který stojí za to ho natočit. Film ve kterém se stalo všechno. A upřímně řečeno, užili jsme si spoustu legrace. Bavili jsme se v našich životech, ve kterých bylo mnoho velmi obtížných situací. V našem vztahu mezi otcem a synem.
MP: Osoba, která obdrží titul čestného lékaře na univerzitě v Moron, nehovoří o vědeckých věcech vůbec, ale říká frázi: „Tlačte ho do zad, potřebuje tlak“. Nebo toto, co jsem četl, zdálo se mi to naprosto úžasné: „Musíme vidět všechny strany Měsíce.“ Já řeknu: Facundo, tady je recept na život…
FA: Rozumíte tomu? A navzdory tomu, že jsme byli vždycky rodina, stále říkám, že život není vždycky nádherný příběh, kde jsou všechny dny krásné a vše je perfektní. V životě je všechno. A opravdu jsme měli všechno. Opravdu všechno. Ale dnes se ohlédnu a uvědomuji si, že jsme měli opravdu úžasný život. V naší rodině. Naše rodina je velmi přátelská. Byli tam všechny věci, ale dnes se dívám zpět a děkuji Bohu za rodinu, kterou mám.
MP: Když říkáš, že se stalo všechno, nemůžeš si vzpomenout na Facunda ve věku 17 let, když ti zjistili Hodgkinovu chorobu? Představuji si, že to bylo pro rodinu, jako bomba před výbuchem.
FA: Je to strašné. Ano, ano, bylo to hrozné. Moje sestry a my všichni jsme byli v tom věku, kdy jsme se snažili pochopit, jak to bude pokračovat, a před očima jsme měli čistý list, který musel být naplněn. Musel jsem pozastavit všechny své plány a každý se s léčbou musel vypořádat. Když léčba skončí, už víte, o čem ta kniha je. Ale když začnete číst a žít tuto knihu, je to bláznivé. Jasně víte, že léčba může fungovat, nebo nemusí fungovat. A pokud nefunguje, pak víte, jak to skončí. Vracím se do těch dnů a říkám si: „Mé matce je 38 let, má čtyři děti, jeden z nich je chlapec ve věku 17 let, má lymfom. Můj otec je o 13 let starší než matka, musí pracovat velmi tvrdě ve spravedlnosti.“ A dnes, když se dívám zpátky, vidím, jak mi můj otec říká: „Poslouchej, taky si oholím hlavu.“ A já ho prakticky musím chytit za ruku: ne, ne v žádném případě! A moje matka, které je 38 let, chodí se mnou na chemoterapie. A když už jsem chodit nechtěl, řekla mi: „Pokud půjdeš na chemoterapii, pak si koupíme chobotnici a uděláme si ji s rýží. Měl jsem opravdu rád vaření.
MP: Ano, ano…
FA: Byl to obchod. Díváte se na to dnes a říkáte si: Co to dělali?! Byla to matka, která se podívala do očí svého syna a snažila se ho přesvědčit, aby dělal, to co chce dělat, i když byl nemocný. Věděla, co má dělat. Když mě něco bolelo, dávala mi masáže nohou, aby všechno přešlo co možná nejdřív. A přísahám vám, že s těmi masážemi hodiny běželi rychleji a já jsem se vznášel v jiném světě, a když jsem přišel zpátky na zem chemoterapie se blížila ke konci. Mám velmi dobrou paměť, jsem za to opravdu rád a rád vzpomínám na všechny tyto věci. A jsem velmi šťastný, že je matka dnes vedle mě. Můžu si sednout před ní a říct: „Hele, mami, pamatuješ si na to a to…“
MP: Mluvíte o tom?
FA: Hodně! A pláčeme spolu a smějeme se. Vždycky s maté. Všechno to vím, a naštěstí jí to můžu říct, když se jí podívám do očí. Jak už jsem jednou řekl otci. Nemáme nic nedořešené. Teď už stačí: „Uvidíme se tam.“ A budeme tam. Nebo ne…
MP: Rok chemoterapie. A tvoje hlava fungovala. Jak ses cítil v této situaci?
FA: Jako 17letý chlapec. Teď mi je 46 let, podívám se zpátky a říkám: Chlapec. A tento chlapec mluvil se svým přítelem o smrti na stejné úrovni. Jako každý 17letý chlapec. Je snadné nazvat dítětem 17letého muže, když je vám čtyřicet nebo padesát. Nejsou to děti. Děti, v závislosti na okolnostech. Byli děti ve věku 18 let, kteří dali své životy Malvinám. Rozumíte? Nebyl jsem dítě, byl jsem 17letý člověk, který měl obrovský problém a vypořádal se s ním, jak nelépe mohl. Díky bohu, že jsem měl takovou rodinu. A takového přítele, který mi byl oporou. A šel mi bok po boku. A oholil si hlavu, když mi padali vlasy. A jeho hlava nebyla tak krásná jako moje. Vyholil si hlavu a řekl: „Chci tě podpořit.“ Byl to můj přítel. Seděli jsme u stolu s maté. A on psal jako Bůh! Mohl se stát Borgesem (argentinský spisovatel). Přísahám, že nepřeháním. Kali Karman. Stal by se Borgesem! Opravdu! Měl takový talent a takovou citlivost! A logiku. Úžasné. A já jsem kreslil. A jednoho dne jsme začali mluvit o možnosti smrti: A on říká: „Sepsal jsi závěť?“ říkám: „Ne, ne“. A on říká: „Jestli mě zítra srazí auto, taky nemám závěť.“ A tady ve věku 17 let jsme začali psát závěť. Zatímco jsme žili ve svých domovech, měli každý den jídlo, měli svůj vlastní pokoj plný nejrůznějších věcí. Napsal jsem ji, protože jsem měl rakovinu. A první věc, kterou jsme pochopili – a to bylo úžasné – že nemáme nic. Všechno v našich pokojích nám koupili rodiče. Měl jsem kříž, který jsem mu dal. Na zadní stranu zaznamenával různé věci, které se mu v životě stali. Už měl kříž na půl popsaný. Kříž visel na zdi a nikdo nevěděl, že je na něm něco napsáno.
MP: Malé tajemství, to je jasné.
FA: Já jsem to věděl. On to věděl. Já jsem napsal závěť. Neměli jsme nic psát, protože jsme neměli nic. Nic jsme neměli!
MP: Nic nezbylo.
FA: Měl jsem tužky, kterými jsem kreslil. Měl jsem kříž a některé malé věci. A slova a rady. O rok později jsem se zotavil a on 12. prosince následujícího roku zemřel na aneurysma. Ve věku 18 let. A Pato, jeho matka, stejně jako moje matka mi volá a říká: Je pravda, že má Kali závěť? Říkám: Ano. Napsali jsme ji protože jsem byl nemocný. Říká: Dobře. Nechal ti kříž, který visí v čele postele. A když jsem si ho vzal, ukázalo se, že to bylo všechno zakryté. Nečetla jsem to, protože to odkázal tobě. Dala mi to. Vrátil jsem ji ho před 12 lety. Jeho matce. Tohle je ten pomalovaný kříž, který mi Kali dal. Chci říci, že v životě jsou takové věci, a on vám ty věci ukazuje. A pokud je nechcete pochopit, pak to všechno jde na váš účet, začínáte s deseti a pak už si uvědomujete všechny.

14.07.18 * 10 názorů


<< Previous 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 ... 21 ... 23 ... 25 ... 27 ... 29 ... 31 ... 33 ... 35 ... 37 ... 39 ... 41 ... 43 ... 45 ... 47 ... 49 ... 51 ... 53 ... 55 ... 57 ... 59 ... 61 ... 63 ... 65 ... 67 ... 69 ... 71 ... 73 ... 75 ... 77 ... 79 ... 81 ... 83 ... Next >>

Powered by CuteNews