Posledních 14 dní jsme se spíše věnovali Facundovi v Carlos Paz. Dnes si půjdeme odpočinout k moři do Mar del Plata. Máme odtud pár nových i starších fotek, které se objevili v posledních 14-ti dnech.
Především jsou to fotky z pláže Facunda a Marii. Jak je vidět, Maria už úspěšně dokončila svůj nový surf a začala ho testovat ve vlnách. V pátek 14. února se s námi Facu podělil o zamilovanou fotku s Mariou při příležitosti svatého Valentýna. Jsou společně zvěčněni na pláži při západu slunce. Druhou takovou zveřejnil hotel v Kostarice, kde celá rodina trávila prosincovou dovolenou. Přidávám i nové fotky dětí, a jejich aktivit v tomto přímořském městě, které se objevili už v minulých dnech. Ale, není to všechno jen o užívání si slunce a moře. Důkazy toho jsou fotky z posilovny v Honu Beach, kde Maria dře na své postavě:

I když jsem říkala, že se přesuneme do Mar del Plata. Musím udělat i malou odbočku do Carlos Paz. Protože i odtud, to tentokrát není tak úplně pracovní záležitost. Facundo se zde objevil na párty časopisu Gente. Tato noční párty s velkými osobnostmi filmu a divadla spolupracující s tímto časopisem se koná každý rok. Tento rok se uskutečnila v Carlos Paz v Eleton Resort. Není vyloučené, že Facu se zde objevil jen proto, že se tu konala i výstava motocyklů značky Triumph se kterými spolupracuje. Podívejte se na fotky v galerii:

Koncert se skupinou Iceberg del Sur, který proběhl minulý pátek byl jistě úspěšný. Jedině tak si lze vykládat fakt, že tento týden si pánové dali repeté. V pátek 14. února se odehrál další koncert na stejném místě, tedy v hale Francisco v 1 hodinu ráno argentinského času. Přináším vám sestřih písniček, které na koncertě zazněli:

A koncerty tím nekončí! Je ohlášen další koncert, který se uskuteční 7. března při příležitosti dne žen. Je již dobrým zvykem, že Facundo v tento den podniká nějaký koncert. Tento rok není výjimkou!

Dnes je mi potěšením začít velmi dobrou zprávou. O nominaci na divadelní cenu Premios Carlos, jsem vás informovala minulý týden. Dnes tu mám pro vás výsledky. Facundo svou cenu za nejlepšího herce proměnil! A nejen on. Samotné představení En El Aire získalo dohromady 3 ceny. A to v následujících kategoriích: Nejlepší monodrama, nejlepší text a nejlepší herec. Předávání se konalo v pondělí 3. února v městských zahradách ve Villa Carlos Paz. Facu svou cenu za nejlepšího herce odevzdal Betianě Blum - skvělé herečce a jeho prvnímu hereckému vzoru.
V galerii se podívejte na fotky a přidávám i videa z celého dne/večera. Hned v tom prvním je krásný průřez všech třech Facundových předávání:

Ještě než se odehrálo předávání cen, tak se v zahradách v Carlos Paz uskutečnila ještě jedna důležitá akce. Dala by se nazvat "Přednáška Facunda Arany". Alespoň to je můj pracovní název. Šlo o to, že se v těchto zahradách shromáždilo asi tak 500 lidí, kteří si přišli poslechnout Facundovo povídání o životě, herectví, o jeho nemoci, o jeho úspěších, o horolezectví zkrátka o všem, s čím se chtěl Facundo svěřit. Posluchači také měli možnost Facundovi položit jakoukoliv otázku na jakékoliv téma. To vše pod širým nebem, kde s ním strávili asi hodinu a půl. V galerii najdete fotky a kratičké sekvence z povídání na youtube:

I Facu musí někdy ta svá povolání měnit. A tento týden přišel na řadu pro změnu zpěv. V pátek 7. února vystoupil v hale Francisco v Eleton Resort spolu s hudebníky zvanými Iceberg del Sur. Koncert proběhl v 1 ráno argentinského času. Alespoň, tak to říká plakát. Materiálu není prozatím moc. Ve videu se podívejte na jednotlivé ukázky písniček sestříhané do jednoho videa. A v galerii je nějaká ta fotka ze zkoušky:

Třetí týden - třetí rozhovor! Taková je bilance posledních týdnů na této stránce. Přináším vám třetí slíbený rozhovor pro Teleshow. Jde o velmi otevřený a upřímný rozhovor o Facundově tvůrčím procesu a jeho překážkách. Doporučuji každému!

Facundo Arana představuje své příběhy: „Nepředstírám, že jsem studoval na školách, chci jen vyprávět příběhy.“

Od příštího týdne bude herec zveřejňovat texty, které psal několik let. Dyslexie, sny stát se spisovatelem a kreslířem, ničiví kritici, kteří „zabíjejí umělce.“

„V Africe takové zvuky zasáhnou víc než kulka. Porazili osud, zasáhli důsledky, změnili přítomnost mrknutím oka. Antunes běží s nataženým revolverem, což je pro něj neobvyklé. Jeho krok je pevný, ale jeho puls není. Není zvyklý na zbraně. Z ničeho nic se neobjeví lvice, objeví se noční můra.“

Tyto řádky patří Facundovi Aranovi. Jsou součástí jeho příběhu Candes, který léta nepřekročil hranice jeho osobního archivu. Později je zveřejnil na svém blogu. A od příštího týdne budou k dispozici čtenářům Teleshow. Každou sobotu na tomto webu bude další. To pro něj znamená, že přerušil „popírání“, jak tomu říká. „Píšu už dlouho. Ale postupem času jsem si všechny příběhy začal číst společně a říkal si: „Opravdu je chci publikovat“ Ale neudělal jsem to.“

Jak jste se seznámil s literaturou?

Robin Wood. Stejně jako my všichni si myslím: Jsem z generace Daga, Nippura z Lagash. K tomu ještě Ostreheld, Solano Lopez. Chtěl jsem být ním; spisovatel a kreslíř. A chtěl jsem být hudebníkem. Později jsem se chtěl stát hercem. V životě se všechno sešlo jedno s druhým: a já jsem byl zapojen do všeho a do všeho společně. Pak uplynulo 47 let. To je hodně času.

V jakém věku jste začal číst literaturu?

Tohle je moje literatura. Nechávám všechno na později, až nebudu moct chodit: moje obrovská dyslexie mi neumožňuje dlouho číst. Ale mám skvělé knihy.

Jaké potíže vám způsobuje dyslexie?

„Odcházím“. Do příběhu investuji mnoho, pak odejdu, ztratím se, rozptýlím se. Dokážu udržovat konverzace a soustředit se celý den, ale pak najednou – ne, najednou – Jejda! Odcházím. To se může stát, když čtu Borgise nebo Cortazara. S Robinem Woodem se to však nikdy nestalo. Je trochu neuctivé mluvit o dyslexii: obviňovat se z dyslexie, to slovo by se mělo hodit do kanálu. Nemyslete si, že to, co říkám, je dyslexie. Někdy mohu kreslit celý den a někdy se nemůžu soustředit na jeden výkres po dobu pěti minut. A tak je to i s knihami. Čtení je zvyk, který je třeba vyživovat, udržovat. Je to úžasná výzva, kterou si nechávám na dobu, kdy se mé děti stanou dospělými.

Facunda inspiruje noc. A často ho zastaví až úsvit. Úsvit znamená, že musíte vzít své děti do školy a začít dělat každodenní věci. „Spím, když se ukáže…“ říká s úsměvem.

Když píšete, dyslexie vám způsobuje nějaké potíže?

Ne. Ale, je třeba znovu si přečíst příběh a to mnohokrát a v různých časech. Než o tom začnete uvažovat, protože pak omylem času opakujete několik slov. Ale když jsem si znovu přečetl příběh, všiml jsem si jich. A kromě toho to přijímám s humorem. Pokud to nebudete dramatizovat je dyslexie naprosto pochopitelná. Zdálo se mi to pozdě, protože v mých časech, když jsem byl dítě mi nebyla diagnostikována. Kopli vás do zadku a řekli: „Dělej, lenochu!“ Tak to bylo. Jeden z mých kluků trpí dyslexií a my to nedramatizujeme: dyslexie je součástí života. Je nutné se trochu přizpůsobit, a to je vše.

Kdy jste zjistil, že máte dyslexii?

Potom, co ji diagnostikovali mému synovi. Všechno bylo naprosto stejné a já jsem řekl lékaři: Ale on nemá dyslexii, vždyť já ji taky nemám“ Je pouze nutné to nedramatizovat. Ničeho se neobávat.

Jaký je váš tvůrčí proces?

V noci. Když je před vámi prázdná stránka, nezáleží na tom, zda je noc nebo den. Ani úsvit nemůže konkurovat noci. Jsou věci, které se dějí, když jsou hotové a mě se to líbí. Pokud kreslím, pak v noci. Když jsem chodil do školy, měl jsem obrovské problémy protože jsem nechtěl spát: Co se stalo v noci, to se nestalo během dne. Například ticho. Noc je úžasná: je plná nápadů a talentu, velký nebo malý, má ho a září. Nevím proč. Může existovat úplně jednoduché vysvětlení, nebo možná v noci vycházejí duchové a elfové a vše ve vás ožije. Ale je to tak. V noci se najednou objeví příběh a vy si sednete, napíšete první slovo do poznámkové bloku nebo do počítače a začnete psát.

Když na vás přijde myšlenka, pamatujete si ji nebo si ji zapíšete, abyste nezapomněl?

Točí se mi v hlavě. I když se to mnohokrát stalo…Přišel jsem s brilantními nápady. Jsem si jist, že jsem vyřešil hádanku světa! A zapomněl jsem to… Kdyby to bylo opravdu důležité, kdybych měl literární vlohy, zkusil bych to, měl bych své vlastní metody, které bych si pamatoval. Pokud dostanu nějaký nápad, dobře, pokud si ho pamatuji, a pokud ne, pak to tak nemělo být. Není to tragédie.

Jaké žánry procházejí vašimi příběhy? Kdo je čte?

Nikdo. Nikdo jim nerozumí.

Ani vaše žena, Maria Susini?

Ano, ona si je může přečíst. Ale, ne. Je to dokonce tak osobní, že uplynulo hodně času, než jsem je začal publikovat na svém blogu. Otevřel jsem ho v roce 2005, před mnoha lety. A začal to trochu rozšiřovat: rozvinul jsem mnoho z těch, které jsem měl; vymazal jsem mnoho z nich, nemám ponětí, proč. Nejsem k věcem poutaný. Roztrhám některé kresby, jiné si nechávám; uchovávám jich málo.

Jaký je váš názor na komentáře čtenářů? Pokud něco kritizují, je možné, že v textu něco změníte, nebo je to hotové dílo: „Tento příběh“?

Příběh je to, čím je. Psali mi v komentářích: „Tak by to nemělo být.“ Ale to je příběh: je to, čím to je a nemění se to. A možná je dobře, že to u někoho vzbuzuje tyto rozpory.

Ale, co si myslíte o kritice?

Víte co dělám? Vyprávím příběhy. Zemřel bych, kdyby někdo řekl: „Udělal špatnou operaci a nezachránil život dítěte.“ To by pro mě bylo hrozné. Proto nejsem lékař ani pediatr. Ale vyprávět příběh? Co může být překvapivější, než vyprávět příběh? Když to dělám celým svým srdcem, celým svým srdcem, co mi mohou říct? „Udělal to špatně.“ A co to znamená, dělat špatně? Zopakoval stejné slovo v jedné větě? Zneužívá slov? Nepředstírám, že jsem studoval školy, chci vyprávět příběhy. Za konstruktivní kritiku jsem z celého srdce vděčný. Naopak destruktivní kritika je jako učitel, který místo toho, aby řekl: „Poslouchej, povzbuzuj“, vezme vám váš papír. Co si myslíte, jak dlouho mi trvalo vzít si další list papíru a začít znovu malovat? A možná to, zničilo vaši kresbu, zabilo umělce. A člověk, který to udělá, půjde do pekla. Kritik, který zabije umělce… Kdo je darebák? Nikdo neví, kolik vypiju maté při psaní těchto příběhů, pro změnu slov a jejich uspořádání novým způsobem. Říkám vám, že když začnu psát, nemůžu přestat.

Takže, kdo nakonec jste? Hudebník, herec, spisovatel…

Objímám děti stejnýma rukama se kterými píšu, kterými kreslím, s nimiž večer hraju v divadle. A dělám to celým svým srdcem.

S čím se čtenář setká ve vašich příbězích?

Když otevřenou některý z mých příběhů, najdou něco, co je uděláno s obrovským množstvím lásky, vytvořené s nadějí a se vší silou mé duše. Nevím, jestli se jim budou líbit, nebo ne, ale pochopí, že mé příběhy psané postupem času mají můj styl. Nemám dovednost Wooda, jen jsem rád viděl, jak čas uběhl, a že mám svůj vlastní styl psaní, kreslení, hraní. V životě.