Facundo má tento týden za sebou odehraná představení v Nequén a v Cinco Saltos. My se zastavíme ve městě Nequén. Protože kromě odehraných představení, Facu zavítal také do místního rádia - rádia Cumbre. Rozhovor se vysílal živě v pátek 3. srpna na facebooku. A záznam je k dispozici stále na oficiálních facebookových stránkách rádia. Fotky, nejen z rádia, najdete v galerii:

Co nového na instagramu? Nového opravdu nic, alespoň nově vyfoceného. Facundovi se pravděpodobně stýská po létě, protože fanouškům připomněl své letní dovolené. Dovolenou "V ráji" z roku 2015, a dovolenou ve Venezuele, jak píše Facu, ovšem nevím přesně z jakého roku:

Madisonské mosty se vrací až příští pátek 10. srpna do Comodoro Rivadavia, 11. srpna do Trelew a 12. srpna do Puerto Madryn.

A nakonec samozřejmě poslední slíbená část přeloženého rozhovoru, na který už netrpělivě čekáte. Tady je. A taktéž, už je celý rozhovor připravený v rozhovorech.

MP: Samozřejmě.
FA: Pak jsem si řekl: Dobře, udělám to, jako vlajku. Bylo to v roce 2002, a teď máme rok 2018. Takže je to podpora, které se věnuji skoro celý život, a měli by jsme o tom mluvit. Víte, 9. listopadu 1914 – vždycky to říkám – doktor Luis Agote v klinické nemocnici v Rawsonu provedl první krevní transfuzi, která byla ošetřena citrátem sodným. Luis Agote objevil, jak člověk může přijmout krev zdravého člověka, udržet ji v nádobě s citrátem sodným a pak ho dát jiné osobě a krev nebude koagulovat. On provedl první krevní transfúzi s citrátem sodným. Představte si, takového San Martina, který nikdy neopustil svou domovinu kvůli záchraně vlasti, udělal to pomocí medicíny. Bez přemýšlení si dokonce argentinský doktor Luis Agote nechal patentovat svůj vynález – nyní už existuje klinika, pediatrie, potomek Agoteho začal klepat na dveře velvyslanectví různých zemí, které vstoupili do první světové války, bojovali na frontách, kde bylo spoustu raněných. A přinesl jim svůj objev, aby zachránil životy. Od té doby systém Luise Agoteho neustále zachraňuje životy. A moc se toho nezměnilo. Jak to, že se v Argentině vydáváme po stopách dobrovolného darování krve?
MP: A v těchto snahách, v jednotě cílů a osobních záležitostech jsi vylezl na Everest. Bylo to poprvé těžké, že?
FA: No, nejprve mě kopl dolů.
MP: Edém?
FA: Plicní a mozkový edém.
MP: Tak, tady je.
FA: Ano. No, co mohu říct? Nic. Daří se mi dobře a díky Bohu za to, že jsem stále naživu.
MP: Samozřejmě. Představ si reakci rodiny, přátel, když jsi o čtyři roky později řekl: Jdu tam znovu.
FA: Ano.
MP: Ten chlap se zbláznil!
FA: Ne, ne! Faktem je, že pro mě přišla moje žena. Mám spoustu vzpomínek na Mount Everest. Některé jsou super báječné, budou trvat celý život. Především je to Pablo Betancourt, který lezl se mnou, je to můj přítel, natočil ten dokument o darování krve: „Darování krve zachraňuje životy“.
MP: Správně.
FA: Pablo Betancourt mě ani na chvíli neopustil. Nepřestal pracovat jako operátor, protože jsme oba pracovali na vytvoření dokumentárního filmu pro Telefe, což je velmi drahé! Takže se ani na okamžik nezastavil. Abych mohl dělat svoji práci, neopustil mě a doprovázel mě, dokud jsem se nerozhodl vrátit se. Jindy, když už jsem musel nutně dolů, odvezl mě do Kathmandú. Dokonce, ani nevíte, jak se o mě staral! Staral se o mě, jako o bratra. A po celou dobu zpracovával materiál pro film. Řekl jsem mu, aby přestal fotit, kdybych zemřel. Situace byla ve skutečnosti velmi nebezpečná, velmi obtížná.
MP: Co jsi cítil v ten okamžik, když si vylezl na vrchol světa?
FA: Stalo se to o několik let později. Stalo se to, že mě s Everestem něco spojilo. S mojí ženou jsme se vzali v roce 2012, po tom co za mnou přijela do Nepálu. Sedla na letadlo, já o tom nevěděl. Mě už bylo ze všeho hrozně zle. Jakmile se všechno dozvěděla, všechno doma zařídila, nastoupila do letadla a letěla do Nepálu. Přijela do Nepálu, letěla do Kathmandú, zeptala se, kde je argentinská expedice, přijela do hotelu. V Kathmandú! Říkám vám…
MP: Ano, ano.
FA: Poprvé se vydala na takovou cestu! Přijela za mnou do hotelu, a když přijela sedla si vedle mě, dokud jsem se neuzdravil. A já nemohl uvěřit tomu, co se děje! Když máte otoky (plic), musíte jít dolů. A když jdete dolů, zotavíte se velmi rychle. A zlepšoval jsem se. Musel jsem počkat pět dní, než jsem mohl nasednout do letadla. A my byli v Nepálu! A já jsem si myslel, že se tam nikdy nevrátím. Tak jsem si půjčil vrtulník, požádal jsem lékaře o povolení a o odpuštění. Protože jsem vzal Mariu vrtulníkem na nejvyšší horský klášter na světě. Je v Tengboche, je to po silnici, která vede do základního tábora na Everest. A mnohem vyšší v Pheriche – měl jsem kyslíkovou masku – chtěl jsem ji představit doktorovi, který mě před pár dny zachránil. Zpočátku jsem ji vzal do Kunde, tam je vyhlídková plošina, odkud je vidět Mount Everest, Lhotce, Nuptse a Ama Dablam. Ona nic nevěděla, ale kolem krku jsem měl snubní prsteny, protože jsem chtěl, aby byli se mnou po celou cestu, a pak jsem ji chtěl požádat, aby si mě vzala. Vyndal jsem prsteny, ona měla radost. A na té vyhlídce v Kunde…já jsem měl kyslíkovou masku, není to moc romantické, no…Existují minuty, kdy je třeba něco udělat. A pak tam, na pozadí všech těchto hor, kde není vzduch znečištěný, protože tam nikdo nebyl, nehádal se, vzduch absolutně…
MP: Čistý.
FA: Opravdu čistý.
MP: Samozřejmě.
FA: A tam jsem učinil nabídku, řekl jsem, že si ji chci vzít. Díky Bohu, že souhlasila. A pak jsme nasedli na vrtulník a vzal jsem ji do Tengbochu. A v klášteře jsem vysvětlil mnichovi poustevníkovi, že se chci oženit se svou ženou. A řekl jsem mu o všem, co se stalo. Starý muž řekl: „Samozřejmě, že to zvládnu.“ Nemohl nás oddat, ale požehnal nám, což je pro nás totéž. Tak jsme se tam vzali. Proto měl Everest a toto místo pro mě zvláštní význam.
MP: Na celý život.
FA: A pak 21. prosince 2012, kdy, jak řekli Mayové, přijde konec světa, v tento den jsme začali svůj život sňatkem v Buenos Aires. To dává smysl. O pár let později jsem se vrátil na Everest ze strany Tibetu. A hora mi umožnila vylézt na vrchol. Šel jsem se šerpou Tendim. V roce 2012 jsem šel také s ním. A tentokrát se mi podařilo zdvihnout vlajku, kterou Tom Cheppi vynesl na Lhotce před několika lety, a Fernando Grahales a ten stejný Pablo Betancourt – na vrchol Everestu.
MP: Je to jasné. Měl jsi různá dobrodružství, známe různé příběhy, viděli jsme tě v Mar del Plata bláznivě skákat z letadla na pláž…
FA: Malatini!
MP: Jaká osoba! Viděli tě na surfu, na skatu….Ale máš také skrytou tvář – píšeš. Sledoval jsem tvůj blog, četl jsem ho. Jsou tam okouzlující věci. Ale pro mě jeden z nejpozoruhodnějších příběhu je „Slavík“. Co je to za příběh? Co je za tímto slavíkem? Je to psáno slovy, které stojí mnoho práce a znamenají tak moc…
FA: Pokud mluvíme o Řecku, je tam úžasná operní pěvkyně, její jméno je Lalu. Říkáme ji Lala. Já ji říkám Lala. A pak mi Lalu jednoho dne napsala, že zůstala bez hlasu. Neřekla nic jiného a nemusela nic jiného říkat. A já jsem mohl jen sednout a psát. A píšu o tom, co znám celý svůj život, protože nikdo vám neřekne slovo Churrinche (druh ptáka) a toto slovo naplní vaše ústa, a přišli jste tomu na kloub…
MP: Muzikální slova.
FA: …A řeknete si, že je to červený tyran, pokud jste nikdy neviděli ptáka 14 cm velkého. A nemáte ponětí, jak vycházet s červenými tyrany. A pak jsem napsal příběh o slavíkovi, který je zraněn právě v místě, kde slavíci zpívají. A co se stalo s tímto slavíkem, který už nemohl zpívat? Viděl jsem ho, nikdo mi o něm nemohl zalhat, protože jsem ho viděl, staral jsem se o něj, byl se mnou! A teď tento slavík létá kolem. Napsal jsem tento příběh, zveřejnil ho a podepsal ho „Pro Lalu“. Tečka. Slavík. Proto tento příběh říká, tak moc. Mohu lépe vyjádřit něco, co nejde říct slovy…Někdy nám chybí moudrost k tomu používat přesná slova. A není to správné, aby jste vyslovovali jistá slova. Příběh k vám, ale nepřijde sám. Ale příběh může vyprávět, co chce. Takže jsem použil tento příběh k tomu, abych řekl, co jsem chtěl říct z celého svého srdce, ale moje plachost mi to nedovolila. Promluvil tedy samotný příběh.
MP: Facundo, kdybys byl zvířetem. Co by jsi byl?
FA: Nevím. Jakékoliv. Spíše zvířata jako druh. Představuji si, že jsem pes, představuji si lva, představuji si sokola, zatímco v čínském horoskopu jsem vodní krysa! To je špatně.
MP: Zvláštní odůvodnění.
FA: O horoskop se moc nezajímám, ale jsem krysa, co mám dělat? Ani si neuvědomuji, že jsem ve formě nějakých silných zvířat, ale častěji mi zvířata dávají nějaké lekce.
MP: Facundo, den skončil, vrátíš se domů, políbíš svou ženu, děti. A než půjdeš spát, na co myslíš každou noc?
FA: Je to, jako byste nemohli udržet krev ve svém srdci, nemohu se udržet. Skončí to, až to skončí. Nepamatuji si poslední myšlenku. Ale přemýšlím o tom, o čem přemýšlíme všichni. Myslím na rodinu. Myslím na to, co mám. Myslím na ty, které mám. Myslím na ty, kteří jsou tam. Jsou tam vysoko. Ale co je nejdůležitější, ten úsměv na tváři v poslední chvíli (před usnutím) je zasloužený. Tento úsměv jsem si zasloužil, protože jsem ho dlouho hledal.

Minulou neděli 22. července se Madisonské mosty přesunuli do města Carlos Paz. A konečně se můžeme na něco podívat i my, alespoň z tohoto dne. Nejdříve se podívejte na to, jak vás Facundo provede prostřednictvím videa po divadle "Teatro del Lago". Toto video točil před začátkem představení. Ale, jak si můžete všimnout, už plně připravený v kostýmu. Po představení si šel tentokrát trochu odpočinout do baru jménem "Frederico", který se nachází poblíž divadla. Z obyčejné návštěvy se stal pro zdejší personál neobyčejný den! Všichni se s Facundem chtěli samozřejmě vyfotit, a měli ohromnou radost, že zavítal právě k nim. Zdejší kuchař přiznal, že není fanouškem telenovel, ale Facunda přesto obdivuje, a to hlavně jako muzikanta. Podívejte se na fotky:

Z Carlos Paz, také pocházejí instagramové fotky, kterými nás Facundo stále zásobuje. A jsou to někdy opravdu vtipné příspěvky. Facundo nabírá před představením sílu na prosluněné terase, kde je ubytovaný. A slunce chytá do různých částí těla:

Kam se podíváme příště, prostřednictvím divadelního turné? Po krátké pauze na Facunda opět čeká nabitý program! Od druhého do čtvrtého srpna se podíváme opět do Nequén. A hned o den později do Cinco Saltos. Takže nás čekají hned čtyři představení za sebou. Snad se dočkáme nějakého materiálu.

No, a ani dnes vás neochudím o další část rozhovoru z televize Publica. Po této části, vás čeká už poslední překlad:

MP: Máte v rodině nějaký rámec, aby děti nebyli moc rozmazlené?
FA: Ne. Ale, snažím se o to, abych je nemusel následující den (jako můj otec) opouštět. Dáte mi nabídku, abych hrál v seriálu? Dobře. Ale pracuji v divadle, protože mi to dovoluje trávit čas s dětmi. Beru je do školy. Scházíme se s Mariou. A s Mariou nám to jde společně skvěle! Rozvíjí se to úspěšně. Hlavní věc je, že jsme všichni zdraví a můžeme se těšit z každého dne. Koneckonců, nevíte, kdy tato konstanta skončí.
MP: Všechno, co dáváš, se ti jednou vrátí. Děláš spoustu solidárních projektů. Víme, co se dělo s tebou, víme co si dělal v Mar del Plata. Můžu o tom povídat. Ale, nedozvěděli jsme se to od tebe. Ani od sestry, kterou jsem potkal o tři dny později v pekárně. Ty jsi šel do nemocnice za dětmi, které trpí rakovinou. Myslím, že tě to naplňuje energií a respektuji tvoje mlčení. Ale, můžeš říct: „Pomohl jsem jim, a nebylo to pro mě těžké“, přináší ti to velké uspokojení, že?
FA: Jsou to osobní věci, děláme je všichni. Všichni.
MP: Děláme to všichni?
FA: Ano, nemám o tom pochybnosti. Nemám pochybnosti. Ne všichni, se potom objeví v televizi, naštěstí. Ale televize je takovým věcem otevřena. Myslím, že to děláme všichni. Ale faktem je, že mám jen jednu kartu. Například máte dítě. To má lymfon, nebo leukémii nebo něco takového. A to dítě bylo už z léčby unavené. Dveře se otevírají a lékař vstoupí. Dítě po něm hodí botu: „Nechci s nikým mluvit! Ale počkej, chci říct…“ „Nechci s nikým mluvit!“ „Ale já vím, jak se cítíš.“ – Nevíš!
MP: Samozřejmě.
FA: Nevíte! Tak jdete pryč. Přichází matka. „Vypadni odsud!“ Nechci s nikým mluvit. „Já vím, synu…“ „Ne, to nevíš!“. Přicházejí přátelé: Já vím, „Ne, ne!“ A najednou se dveře otevírají a přicházím já. Neznám se s ním, ale ono zná mě. Ztrácí bdělost. Ale když říkám „Já vím“, nemůže mi říct: „Ne, ne“A tady mám příležitost říct, co chtěl říct lékař, co chtěla říct matka, otec, bratr nebo přítel. A můžu to říct. Jsou to věci, které ostatní lidé říct nemohou. Proto je možnost využít slávy, která tě to naučila, slávu s užitečnými informace, které máte, aby jste mohli dělat něco, co opravdu za to stojí a dává smysl mnoha věcem, včetně toho, že jsem měl v dětství lymfom. Rozumíte? To, co jsem vám předtím řekl: Podívejte se zpátky a podívejte se znovu na to, co bylo, abyste tomu dali smysl. Dnes se to stalo smysluplným. Rozumíte. Zeptáte se sami sebe, souhlasíte s tím, že tím znovu projdete, že všechno už budete vědět, co se stane dál?
MP: Jazyk na první pohled. Stejný jazyk hudebníka, když slova nejsou potřeba.
FA: Chápete? Proto je divné všechno to vysvětlovat. Existují věci, které je těžké vysvětlit slovy. Jsme dobří, při vysvětlování slovy. Ale jsou věci, které slova vysvětlit nemohou. Posvátná jiskra, když se něco stane a má to smysl, nemusí to být vysvětleno slovy. Vysvětlíte-li to slovy, slova budou pod tlakem. Slova mají váhu. A tyto věci se nevysvětlují, jsou ideální. A musíme je nechat v této podobě. A nezůstávají neznámé. Již mnohé vědí. Ten, kdo je slyšel, a ten, kdo je řekl, to co má říkat, se týká dvou. Nedávejte o tom vědět celému světu. Už to pochopili ti, kteří museli porozumět.
MP: Myslel jsem si, že to bylo „Ve vzduchu“ (En El Aire). Tak jako se jmenuje tvé představení.
FA: Ve vzduchu. Vidíte? A to má smysl. Chci to říct s důsledností…v zármutku a radosti. Kdokoliv z nás se může v něčem zlepšit. To je dobrodružství života. Dokonce i když to chcete dělat logicky / důsledně, někdy se dostanete do potíží. Pokud se však pokoušíte jednat důsledně, a jak už jsme řekli dřív s úctou a slušností, pak se s důstojností postavíte na nohy, protože v tom, co děláte, nebyli žádné zlé úmysly. Nezablokovali jste svou kartu v rukávu.
MP: Chápu.
FA: Takže když vstanete, můžete si dovolit rozhlížet se kolem a říct: Mám to, přičemž si zaklepu na čelo. Rozumíte? A je po všem. Zaklepal jsem, ale vstal jsem a pokračoval. Takto se to stává.
MP: Někdy. Facundo, získal jsi mnoho ocenění Martin Fierro? Myslím si však, že pro tebe byla příjemnější věc cena za dokumentární film „Donar sangre, salva vidas“. Je to tak?
FA: No, byl jsem tím velice potěšen, že jsem dostal všechny tyto ceny. Cena za „Donar sangre, salva vidas“ má hluboký význam! Je to jediné, ze všech ocenění, které jsem získal, a je spojeno s tím, co jsem vám předtím řekl – s tím, co jsem zažil, a později jsem s tím spojil vybranou profesi. Chápete? Je to jako učení od inženýra nebo architekta a poté budování hematologického centra, počínaje základem.
MP: Přesně.
FA: Chápete? Takže bylo smysluplné vytvořit dokument o tom, co by mělo být řečeno: Pokračujte v darování krve! Nečekejte!
MP: Toto je tvoje vlajka „Donar Sangre, salva vidas“. Dokonce jsi ji měl i v Mar del plata. A mimochodem, když jde o vlajky, první vlajku si přinesl právě sem. Tvoje první akce byla v Mar del Plata!
FA: Poprvé v Mar del Plata. Fedya Cuveva přijel z Buenos Aires, aby zajistil mou bezpečnost. Koneckonců, všechno mělo smysl. Je nemožné, bezstarostně vylézt na budovu Costa Galan a slanit dolů, riskujete pád a zabití. Proto Fedyo Cueva přijel z Buenos Aires. Požárníci byli z Mar del Plata. Municipální úřad pro cestovní ruch pečlivě připravil opatření, aby vše odpovídalo bezpečnostním normám. A co potřebujete v létě? Nějaké živé akce. A co je živá akce? Například slaňovat z Costa Galana s plakátem, na kterém se píše něco, co stojí za to říct. Co by mělo být řečeno. V divadle Guumy jsem s Fedyou napsal na plátno „Donar sangre, salva vidas“. Vylezli jsme na samý vrchol Costa Galana. Fedya Cueva je taková osoba, které můžu říct: „Potřebuji něco, abych nespadl.“ Udělal mi tedy dvojité zapínání, udělal dvojité lano, třikrát slanil dolů, a pak mě přinutil jít dolů vedle něj, aby se ujistil, že děláme všechno správně. Majitelé Costa Galana, rodina Alvarez Argulies, nám dali budovu k dispozici, abychom to mohli udělat. A ten den, Mirta (Legrand) dokončila svůj program „Almuerzo con…“, byli tam kamery, a ona pozdravila lidi na ulici a řekla: „Ahoj, uvidíme se zítra“. A Rial už tam byl s jeho přenosem Intrusos. Zdá se mi, že to tak bylo. Řekl: Jen minutu, minutu! Nasměrujte kameru nahoru a tam jsem šel já s vlajkou „Donar Sangre, salva Vidas“.
MP: A líbilo se ti to! Protože potom jsi šel na Aconcaguu!
FA: Ano. Říkám ale, že je do toho zapleteno mnoho lidí. Ne, že by to byla jen jedna osoba s vlajkou. Rial byl ten, kdo ukázal ve své show o show businessu osobu s vlajkou. On mluvil o dárcovství krve. Není to tak, že začali něco googlit, řekli přímo: Toto musí být řečeno. Udělejte to! A upřímně řečeno, líbilo se mi, jak je to snadné. Ukázalo se, že to jednoduše informuje a koneckonců, tolik lidí pracovalo již dlouho v oblasti darování krve, ale nikdy se jim nepodařilo dosáhnout tak silného přenosu informací na toto téma.