Ještě to stíhám na Velikonoční pondělí - mám tu pro vás poslední "dáreček" k letošním Velikonocům. V minulé aktuálce jsem vám slibovala skvělý nový rozhovor z dubnového vydání časopisu "La Nacion". A kdy jindy se vložit do tak skvělého čtení, než po možná únavném a náročném víkendu.
Je to opravdu skvělý, osobní rozhovor, kde nás Facu opět nechal trochu nahlédnout do jeho soukromí, které si tak střeží. Pokud tu sedíte ještě dnes večer přeji vám příjemné čtení (a příjemné určitě bude)! :)

Měli bychom proplakat všechny slzy, neprolité slzy nás oslabují a smích který zadržujeme nás oslabuje také.

Jedna z nejznámějších televizních postav z Divokého anděla, 099 Central, Padre Coraje, Sos mi Vida a dalších telenovel. Píše, kreslí, hraje na saxofon. Měl také krátkou kariéru v divadle, kam se vrací s Araceli Gonzalez v „Madisonských mostech“, dříve upravený vztah pro obrazovku mezi Clintem Eastwoodem a Meryl Streep v hlavních rolí. Má tři děti.
Nyní se sklonil nad stohem lepených desek; široká záda, lehce rozcuchané vlasy, jakýsi muž ve stylu Camel (jednoduchý, silný statečný) ale v jemnějším provedení. Na tomto scénaři je nápis: „Madisonské mosty“, a na horním okraji u něčí ruky je napsán kurvízou jméno adresáta: Facundo Arana. Tady je, vášnivý, velmi přátelský.
O sobě mluví s udivením, překvapuje modrýma očima, jako by ve svém věku (nyní je mu 45) nemohl uvěřit, že mu toho život tolik dal, snad i to co chtěl. Snil o tom stát se hercem, když viděl na jevišti konferenční stolek se dvěma židlemi a malou osvětlenou lampou. Později chtěl hrát na saxofon, když uslyšel tento sladký zvuk na silnici v autě, kde jel se svým otcem a potom se rozhodl vylézt na Aconcaguu (6960 m). Když se setkal s touto horou, ani nevěděl že docela brzy bude tak blízko Božímu hlasu. On snil, a všechny tři sny se mu naplnili, ačkoli nebyli jediné.

Začneme s horolezectvím. Vylezl jste na Aconcaguu a na Mount Everest. Poprvé jste musel sestoupit, aniž by jste dosáhl vrcholu. Kdy jste začal s horolezectvím poprvé?

Aconcagua byla v roce 2003. Začal jsem pracovat roku 1993 a to díky doporučení Betianiho Bluma, díky němu jsem se dostal na první casting. Byl jsem tehdy fascinován tímto místem. Sál byl přeplněný tanečníky, kteří se „rozehřívali“ a hudebníky, kteří zkoušeli se svými nástroji. Sotva jsem vstoupil do studia, řekl jsem: „Tady je moje místo, tady jsem sám sebou“. Do té doby jsem byl kluk, který hrál na saxofon v metru. Když dostanete to, o čem sníte, potom už nechcete přestat. A já jsem se nevzdal. Za deset let jsem potřeboval přestávku. Mohl jsem si koupit dodávku (Toyotu, tu nejlepší, kterou jsem našel), koupil jsem si karavan a odjel na sever se svou přítelkyní a psem Pampou. Jeli jsem dolů z La Quiaca, přijeli jsme do Pampa del Leoncito odkud jsme vystoupali do Uspallata a tam jsem objevil Aconcaguu. Řekl jsem: Chci se dostat nahoru. Nikdy jsem netrénoval, ale zvykl jsem si na nadmořskou výšku při jízdě po dálnici 40. Našel jsem místního průvodce India Pizarra. Řekl mi, ať si zkusím vylézt na Sarnoso, který je asi 1600 metrů vysoký, pokud by se ani po tom moje touha nevytratila, mohl bych zkusit Aconcaguu. To bylo poprvé. Že se musím umět pohybovat? Na to vám nemohu odpovědět. Je mi už 45 let. Pracuji jako vypravěč příběhů, můžu vymyslet na tisíce příběhů, z nichž některé mohou být dokonce zajímavé, ale nemám odpověď na tuto otázku. Když vám duše říká, že je to teď a tady, pak to tak je. Neptejte se sami sebe na otázky. Prostě poslechněte. Horolezectví vám ukáže mnoho a taky nic. Všechno co vám může dát je dobré. Všechno. Dá vám to nevysvětlitelný pocit, pomůže vám to najít sami sebe, budete mluvit sami k sobě v samotě. Čekáte dvě, pět, deset hodin, aby jste udělali další krok. Deset dní a nocí s nikým nemluvíte, nevidíte lidi.

Jak prožíváte osamělost?

Já si samotu užívám, baví mě. V každém případě ji můžete nahradit pouze dobrou společností. Kam usměrňuji myšlenky, když jsem pouze sám se sebou? Kamkoliv. Ve mně je Danteho Peklo a ráj, a mezi těmito dvěma extrémy všechny možné šedé tóny. Nechci se jim vyhýbat. Po mnoho let jsem si jistý, že jakmile sestoupíte do hlubin, neměli by jste cítit lítost, když budete klepat na nebeské brány. Směji se bez výčitek svědomí, protože i pláču bez výčitek svědomí. Z čeho jsem plakal? Z toho, z čeho pláčou i ostatní lidé, ze stejných neštěstí, ze stejné bolestí.

Kdy jste poprvé uslyšel saxofon?

Jel jsem s otcem v autě, vraceli jsme se ze zápasu. Sierra Centenario byl obránce, který si pozval své přátelé. Můj otec byl rozhodčí. Centenario je provokoval. Mě se líbilo dívat na to jak hráli, on je nutil hrát v krátkých kalhotách protože v nich jsou si všichni rovni. Začalo hrát rádio a z něho jsem slyšel zvuk plamenů, sladkých. Bylo to něco od Coreyho Granta v duchu 80. let. Zesílil jsem zvuk, chtěl jsem vědět co to tak krásně hraje. To je saxofon – řekl můj otec. Takhle to bylo. Byl jsem schopen si tento nástroj koupit o mnoho let později, ve věku 18 let. Vzal jsem si ponaučení z Guillerma Azziho. Moji rodiče měli pocit, že mnoho let usiluji o to, co je jen rozmar. Když jsme začali hrát En El Aire, hrál jsem v této hře na stejný saxofon: Značky Yamaha, Jazz 23. Neměl jsem žádné hudební vzdělání.
Poslouchal jsem ( stále poslouchám) všechno. Moc se mi líbí hudba: pop, rock, soul, rhytm and blues. Za posledních 13 let jsem poslouchal Janis Joplin. V 18 letech jsem bloudil po okolí a díval do obchodů Crimson King, kde jste mohli najít všechno. Od Beatles k The Who. Doma jsme poslouchali všechno. Dokonce Tutu, album Milese Davise, ale pořád mám pocit, že jsem tomu nerozuměl. Bez ohledu na to: doma si to užívali. Moje babička byla pianistka. Profesionální. Navzdory tomu, doma jsme neposlouchali žádnou specifickou hudbu, neměli jsme žádný takový zvyk, ačkoliv jsme doma měli desky s jazzem, soulem a country. Ale moje vážnější vzdělávání přišlo později. Měl jsem hodně podpory – věděl jsem, že moje babička byla klavíristka, i když jsem ji neznal. Nevím kde je teď ten klavír. Já mám doma klavír. Já stěží umím zahrát tři noty, ale užívám si tu hru. Dokonce i jediná zahraná nota mě uklidňuje. Jako mantra. Ale nemám vzdělání. Hraji poslechem. Napsal jsem pár věcí. Ale to neznamená hraní, to znamená bavit se.

Jaké umělecké vzdělání jste získal ve vašem rodném domě?

Bydleli jsme v Junin a Las Heras. Knihy? Ano. Všechny svazky o právech, nezapomeňte, že můj otec byl soudce. Divadlo je ulice o rozloze Recoleta. Přátelili jsme se, se živými sochami, mimi a pouličním divadlem. To, že jsem se potom stal profesionálním hercem, to je dar od Boha. Je to proto, protože jsem se nevzdal. Nepřestal jsem kreslit, nevzdal jsem hudbu, nepřestal jsem psát, neopustil jsem divadlo. Nejsem nikdo, a jsem všechno, co jsem chtěl a mnohem víc. Opravdu rád kreslím. Nějaký estetický směr? Ne. Jedná se o osobní a profesionální zábavu.

Zdá se, že se všechno stalo bez vašeho přání a zároveň jste si to moc přál.

Skutečnost, že usilujete o vážné věci, jako stát se lékařem vyžaduje hodně času. A já nevím, jestli budu mít tady tolik času. A byl jsem uchvácený, při pohledu do budoucnosti vidím cestu, kterou bude nutné projít ale už s načrtnutými schody. Osud, kde je až příliš důvěry. Rád bych se stal lékařem, ale já jsem byl jiný.

Co vás láká na lékařské profesi?

Schopnost jít jednoho dne po ulici a zachránit někomu život. Pokud by tam bylo něco, co by se mělo stát, co se občas stává s lidmi, a já bych tam byl a věděl bych co mám dělat. Nejsem lékař, ale snažil jsem se něco naučit i když nejsem lékař, může to být užitečné, dokud lékař nepřijde a neřekne co se má udělat. Umím poslouchat dokud nepřijde člověk, který ví co dělat. Můžu být vedle. Alespoň pro toho, kdo by chtěl něco podat, podpořit, ošetřit nebo obejmout toho, kdo umírá. Pomoc. Aby můj hlas byl užitečný nejen, když vypráví příběhy, je dobré tohle říct. A je toho tolik, co je potřeba říct…Vážně jsem se ujal dárcovství krve, je to proto, protože jsem viděl potřebu. Žijeme v zemi Luise Agoteho (argentinský lékař, který v nemocnici v roce 1914 udělal první transfuzi krve). Nemůžeme nebýt lídrem mezi zeměmi dárcovství krve. Máme vlastní San Martin v této věci. Hrdina není je ten, kdo tasí svůj meč na obranu vlasti.

Jaký vliv má vaše humánní chování, když vzpomeneme na váš příběh, který jste si musel projít v mládí?

Měl jsem lymfom, je to tak, ale myslím, že každý normální a řádně vzdělaný člověk, by měl mít touhu pomáhat někomu, kdo potřebuje pomoc. Nemyslím si, že bych dělal víc než to. Ano, měl jsem lymfom, rakovinu. Ostatní lidé mají jiné nemoci, mají jiné zkušenosti, které zanechávají vážné stopy na jejich životech. Jde o to, jak je člověk doma vychováván. Mě učili podat potřebnou ruku, nezištně dávat. Vždyť je tolik rukou, kteří potřebují nutně pomoc.

A vám pomohlo hodně lidí?

Mě pomohl celý život. Jsem velmi vděčný člověk (krátká pauza a nečekaný odchod). A stále mám v paměti své požehnání a svoje prokletí, zásobárnu vzpomínek, jsem velký sběratel vzpomínek. Mám deník kam si píšu. Rád píšu.

Paměť prokletím? Proč?

Jsou věci, na které by jste radši nemysleli a přesto zanechali ve vaší paměti stopu, jsou s vámi navždy. Mám neselektivní paměť. Nevěřím na selektivní paměť. Kdo si může vybrat?

Vrátil jste se do divadla. Jaká je vaše nejlepší práce na divadle? Hrál jste někde i s Pepém Sorianem.

To bylo první představení v roce 2005. „Návštěva pana Greena“. Ve skutečnosti tohle se stalo po sto reprízách Chiquititas v Le Grand Rex. „Návštěva pana Greena“ – to byla mimořádná příležitost.

Nemusíte se často vracet do divadla. Vy jste zaujal i televizi.

Ano i ne. Líbí se mi dělat mnoho věcí. V roce 2005 jsem hrál ve hře „Návštěva u pana Greena“. V roce 2006 seriál „Sos Mi Vida“, v roce 2007 „Codicia“ v divadle, 2008 „Vidas Robadas“, 2009 – „Poder se Puede“, v roce 2010 jsem šel na Aconcaguu, v roce 2011 seriál – „Cuando me Sonreis“. V roce 2012 jsem šel na Everest. V roce 2008 jsem se stal otcem. V každém případě, vše co je spojeno s hraním stojí za to, po možnosti založení rodiny.

Co se s vámi dělo, když se narodila India?

To byla taková obrovská revoluce. Nezáleží na tom, jaký byl váš život. Příchod dítěte, i když se objeví brzy, ať už v čase, kdy na něj čekáte nebo ne, to vás dostane přímo na střed terče a dává smysl vašeho života, bez ohledu na to, co je teď a co bylo předtím. Jako teenager jsem procházel vážné kurzy léčby lymfomu a byli tam otázky týkající se mé schopnosti mít děti. Maria otěhotněla a byla India. Když jsem se s ní setkal, řekl jsem, že nechci ztrácet minuty nad kávou, chci abychom se vzali. Tak jsem se zamiloval. Zasmála se a řekla mi: „Ty jsi drzoun, ale dám ti rodinu“. Vše bylo řečeno při pohledu jeden druhému do očí, ještě jsme si ani nepodali ruce. Přísahám. Potkali jsme se, když mě pozvala na seskok padákem. A já jsem ji řekl, že ji zvu aby se se mnou proletěla v letadle. A vzal jsem ji také na loď. Povídali jsme si. Když jsem ji přivedl domů, byl jsem k ní upřímný: nechci tě znovu vidět, jestli nebudu vědět, že se staneš matkou mých dětí, chci si tě vzít abychom byli spolu po celý život. Zasmála se a řekla mi památnou větu (dám ti rodinu), což se stalo.

Něco z vašeho osobního příběhu se odehrává v „Madisonských mostech“?

Scénář je založen na románu, ale jsou tam některé momenty použité z filmu. Toto divadelní představení je založené na velkém románu a skvělém filmu. Jediná věc, která se týká mě, je to, že je to o chlapci, který ve věku 15 let začal studovat divadlo, bez ohledu na to, že by ho to mělo přivést k jeho povolání. S šedivými vlasy na tváři, ať se vám to líbí nebo ne, jsem prošel cestou, dobrou nebo špatnou, ale je to můj způsob. A šel jsem přes ní s velkou zodpovědností. A nemohu žádat více.
Bydlím se svou ženou a dětmi, pod střechou, kterou jim mohu dát. Patřím ke generaci, kde rodinu zajišťuje muž a jsem na to hrdý...Děti mají dům, a jsou spokojení. Byl jsem schopen vytvořit svůj život. To smete všechno ostatní…S Mariou máme tři děti. My se vzájemně podporujeme. Za prvé, potkal jsem se s ženou, potom se ale stala matkou a já věděl, že ji miluju milionkrát víc. Jsem strašně šťastný člověk. Pán mi dopřál.

Můžete se usmívat bez výčitek svědomí.

Když musím trpět, je to bez výčitek svědomí, nemám omezení bolesti. Musíme proplakat všechny slzy, neprolité slzy nás oslabují; a smích, který zadržujeme nás taky oslabuje. Jsem tak šťastný, že můžu být pořád tak blízko matky a objat ji. S otcem nám nezůstalo ani jedno zapomenuté objetí, ani jedno nevyřčené slovo. Jsem jeho syn a spolu s mými sestrami a matkou jsme byli u toho, když zavřel oči a vydechl naposledy. Nejsem šťastný člověk? Mohli jsme se všichni společně s ním rozloučit, říct mu, že může pokojně odpočívat při pohledu na rodinu, kterou vytvořil.

Jaké byli tyto dva měsíce po jeho odchodu?

Nemám jediné slovo, které bych mu neřekl. Nemám jediné zapomenuté objetí. Mám jeho názory, jeho polibek, jeho požehnání, jeho hrdost. Mohl se mnou mluvit z očí do očí. Bavili jsme se jako dospělí. Byli jsme přátelé. Řekl mi: ty jsi můj nejlepší přítel. Vidím, jaké mám štěstí, můžeme důstojně snášet bolest, kterou trpíme kvůli zákonu života, který jsme si nenapsali. Já bych napsal druhý: byli by jsme všichni nesmrtelní a šťastní.

India, dvojčata Yaco a Moro.

Před porodem se žena změní na samičku jakéhokoliv zvířete, a to je ta nejkrásnější věc na světě, i když si to neuvědomíte, dokud vedle ní nebudete v roli otce. Potom děti začnou plakat, ale když je to vaše dítě, je to jiný pláč, pláč ve kterém začíná příběh. Dřímali jsme při odpočinku, když nastal čas odvézt Mariu k porodu. V tom polospánku jsem viděl, že ke mně běží světlovlasý chlapec a za ním druhý hnědovlasí. A já jsem křičel: Moro! Probudil jsem se a řekl jsem ženě svůj sen. Takže jsme zvolili jména o kterých se mi zdálo. Na porodním sále přišla první - šedá placenta – ukázalo se že je to Yaco. Brzy přišel druhý a plakal. Řekl jsem: To je Leon Moro. Pokusil jsem se mu dát silnější jméno. On je malajský tygr, on je Sandokan. On bude procházet tiše s hlavou vztyčenou. Budou mít život, který budou chtít. India, Yaco a Moro. Pouze jména. Oni sami je přemění ve zlato nebo v bláto. Nechtěl jsem se pouštět do vážného hledání jmen. Vždyť co může být vážnější, než když k vám přišli ve snu?